Brněnský Balet Gala 2012

Letos se již po jedenácté uskutečnil v rámci festivalu Ruská kultura v České republice slavnostní večer Balet Gala, tentokrát 19. února v Janáčkově divadle v Brně. Vyprodané hlediště divadla zaplnilo nadšené a dychtivé publikum, které tomuto milému setkání dodalo příjemnou atmosféru. Tento rok se na programu podílelo Národní divadlo Brno, Národní divadlo z Prahy, Slovenské národní divadlo a Michajlovské divadlo ze Sankt Petěrburku, které patří k významným ruským scénám. Na programu byly především tradiční klasické variace a pas de deux, které diváci z podobných večerů znají, očekávají a oceňují. Večer otevřel balet ND Brno začátkem 2. dějství Labutího jezera a adagiem Siegfrieda a Odetty v podání Jany Přibylové a Michala Štípy (ND Praha). Výstup prodchnutý upřímnou souhrou tanečních partnerů, okouzlující stálice brněnské scény a v neposlední řadě sehraný sbor, to vše navnadilo diváky na pozitivní notu. Brněnský soubor byl zastoupen v obou polovinách večera. V krátkých sólech variacích se prezentoval Shori Yamamoto: ve skokové variaci z Paquity a posléze Akteona z baletu Esmeralda. Mrštný tanečník si získal přízeň publika v obou, ačkoli v první prokázal větší jistotu při dopadech. Brněnští předvedli i původní pas de deux s názvem Saint Tropez, které vytvořila baletní mistryně Jana Ruggieri na melodie známé francouzské filmové série. Ztvárnili je Gianvito Attimonelli a Andrea Smejkalová ve stylizovaných kostýmech odkazujících na příslušné filmy a s tanečním i hereckým nasazením. Jednalo se o pas de deux s téměř výhradně klasickými vazbami, jakousi demonstraci, že klasickou variaci lze postavit na téměř jakoukoli melodickou a rytmickou hudbu. Odlehčení večeru celkově prospělo. Adagio z duetu Jarní vody (1957) Asafa Messerera, někdejší hvězdy a choreografa Velkého divadla v Moskvě, tančili sólisté Ivona Jeličová a Michal Pimek, ale choreografie nebyla v rámci programu z nejvýraznějších. Snad že ukázka byla krátká a tanečníci neměli příležitost zúročit příliš své přednosti. Sólisté Eriko Wakizono a Jan Fousek ve druhé polovině večera předvedli pas de deux ze Spící krasavice, kde především sólistka zaujala svým éterickým zjevem a přesností, měkkými nášlapy na špičku a celkovou čistotou techniky. Slovenské národní divadlo zastupovali Barbora Kubátová a Orazio Di Bella s pas de deux z Plamenů Paříže. Pražské Národní divadlo přivezlo různorodá čísla. Klasický či neoklasický repertoár zastupovalo adagio z Louskáčka (z verze Youri Vámose uváděné už po léta v Praze) v interpretaci zkušených prvních sólistů Nikoly Márové a Michala Štípy, a také slavná Fokinova Umírající labuť. Dvě choreografie z dílny šéfa baletu Petra Zusky pak představovaly současné taneční divadlo. Deja vu je duetem z roku 2008, který zde tančili Edita Raušerová a Karel Audy. Dílo působí stále živě a publikum vždy ocení zejména závěrečnou výměnu mužské a ženské role. Vypointovaná byla i nová, poněkud vážnější choreografie s názvem Way out v citlivém podání Alexandra Katsapova. Petr Zuska se zde již blíží současnému tanci. Jeho slovník je sice bez všech pochybností rozpoznatelný, ale v novém dílku zachází více jak do civilního projevu, tak také do expresivity, přičemž napětí přesouvá z vnějšku do tanečníkova nitra, k práci s energií. Proto nejsme svědky ani tak roztančené variace, jako spíše sondy do osobnosti. Struktura choreografie se řídí hudební předlohou (jednou z Beethovenových sonát), ale vztah se pomalu rozvolňuje obsahově, choreograf se již nesnaží uchopit každý takt a naplnit jej beze zbytku pohybem. Poměrně čitelně vypráví o procesu hledání svého já, zbavování se přítěže, kterou zde symbolizuje oděv, který je nutné zcela odložit, aby mohla být nalezena ona cesta pryč, ke svobodě. I to je zajímavý významový krok dál od typu choreografie, která tento prvek využívá spíš v komické poloze, a Petr Zuska nás stále přesvědčuje, že právě cesta přes komorní formy a zkratku slibuje větší rozvoj jeho choreografického potenciálu než delší opusy. V obou polovinách večera pak vystoupili ve dvou číslech sólisté Michajlovského divadla. Primabalerína Irina Perren a první sólista Marat Shemiunov jsou starším zkušenějším párem, na gala přivezli osvědčený duet z baletu Spartakus (verze Georgie Kovtuna). Sehraný pár zvládá bez zaváhání partneřinu, tanečník je silnou oporou partnerky, která disponuje gymnastickými rozsahy. Z tak dokonalých fyzických výkonů jako by se ale vytrácelo vnitřní kouzlo a zaujetí pro umění, pro jeho sdělení. Máme sice pocit, že tanečnice má tělo, jehož pružnost téměř odporuje fyzikálním zákonům, ale jsme natolik fascinováni touto pohyblivostí, že celek, atmosféra tance, uniká, a sledujeme artistický výkon. Taková podívaná nastoluje nejednu otázku po smyslu uměleckého díla a hranici, za níž se taneční technika mění z prostředku v cíl. Druhým kusem, v němž se pár představil, bylo flamencové Dos Que Se Quieren Nacha Duata, který je v současnosti uměleckým ředitelem Divadla Michailovského, dílo méně postavené na okázalých dovednostech a více na vnitřním prožitku. Zpracování latinskoamerických motivů a vůbec spojení písňové formy s klasickou technikou je vždy lákavé. O něco mladší pár Oksana Bondareva a Viktor Lebeděv se představil v klasickém pas de deux z Grand Pas Classique. Diváci si mohli vychutnat precizní provedení, jak u sólistky příjemně jisté v piruetách, tak u mladého talentovaného tanečníka, který vynikal především lehkostí skoků. Mladému páru patřilo také finále večera, závěrečné pas de deux z baletu Don Quijote. Také snad není baletního koncertu, kde by tento kus chyběl. Balet Gala jím byl zakončen důsledně a prostřednictvím mladé taneční generace byl jakýmsi příslibem do budoucnosti. Publikum odměnilo účinkující potleskem vstoje a stvrdilo tak úspěch večera, který už patří v Brně k tradičním kulturním událostem. Foto z představení: Jiří Sláma Balet Gala 2012 Labutí jezero – entrée labutí, adagio z 2. jednání
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Lev Ivanov, Marius Petipa
Tančí: Jana Přibylová, ND Brno, Michal Štípa, Národní divadlo Praha, sólistky a sbor Baletu ND Brno Paquita – variace
Hudba: Edouard Delvedez
Choreografie: Marius Petipa
Tančí: Shori Yamamoto, ND Brno Plameny Paříže – pas de deux
Hudba: Boris Asafjev
Choreografie: Vasilij Vajnonen
Tančí: Barbora Kubátová, Orazio di Bella, Slovenské národné divadlo Bratislava Saint Tropez
Hudba: Raymond Lefévre
Choreografie: Jana Ruggieri
Tančí: Andrea Smejkalová, Gianvito Attimonelli, ND Brno Jarní vody
Hudba: Sergej Rachmaninov
Choreografie: Asaf Messerer
Tančí: Ivona Jeličová, Michal Pimek, ND Brno Grand Pas Classique – pas de deux
|Hudba: Daniel François Esprit Auber
Choreografie: Viktor Gzovskij
Tančí: Oksana Bondareva, Viktor Lebeděv, Michajlovské divadlo Sankt Petěrburk Spartakus – duet
Hudba: Aram Chačaturjan
Choreografie: Georgij Kovtun
Tančí: Irina Perren, Marat Shemiunov, Michajlovské divadlo Sankt Petěrburk Spící krasavice – pas de deux
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Marius Petipa
Tančí: Eriko Wakizono, Jan Fousek, ND Brno Umírající labuť
Hudba: Camille Saint-Säens
Choreografie: Michail Fokin
Tančí: Nikola Márová, Národní divadlo Praha Esmeralda – variace Akteóna
Hudba: Edouard Delvedez, Ludwig Minkus
Choreografie: Marius Petipa
Tančí: Shori Yamamoto, ND Brno Déjà vu
Hudba: Fryderyk Chopin, Niccolò Paganini, Nino Rota
Choreografie: Petr Zuska
Tančí: Edita Raušerová, Karel Audy, Národní divadlo Praha Louskáček – adagio z 1. jednání
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Youri Vàmos
Tančí: Nikola Márová, Michal Štípa, Národní divadlo Praha Way Out
Hudba: Ludwig van Beethoven
Choreografie: Petr Zuska
Tančí: Alexandre Katsapov, Národní divadlo Praha Dos Que se Quieren
Hudba: Nina Pastori
Choreografie: Nacho Duato
Tančí: Irina Perren, Marat Shemiunov, Michajlovské divadlo Sankt Petěrburk Don Quijote – pas de deux
Hudba: Ludwig Minkus
Choreografie: Marius Petipa
Tančí: Oksana Bondareva, Viktor Lebeděv, Michajlovské divadlo Sankt Petěrburk