Vystoupení bratrů Bubeníčků v Praze byla dlouho očekávaná událost, která se stala jedním z nejzajímavějších hostování letošní sezóny. Se svými přáteli – tanečníky vystoupili 14. a 15. května 2009 v historické budově Národního divadla a nadchli tak české publikum, pro které se obě dvojčata během svého působení v zahraničí stala téměř legendou.
Spolupráce obou bratrů nespočívá pouze ve společném vystupování na jevišti. Patří do ní především příprava představení, a to jak po stránce choreografické, tak i hudební a inscenační. Dramaturgie večera připravila pro diváky jedenáct kratších choreografií a v devíti z nich se představil Jiří Bubeníček jako choreograf. Naopak Otto se věnuje aranžmá hudby a především i vlastní skladbě.
Program, který byl připraven pro pražské publikum, by se dal shrnout jako velmi taneční díla, kdy pohyb je základem akce a která jsou založena na jazyku klasického tance, ovšem velmi originálně zpracovaného. Jako bychom nahlédli do nové kuchyně vyvíjeného softwaru tance, jehož možnosti budou zase o třídu výše. Není možné zahlédnout pohybová klišé, a to ještě více umocňuje zážitek z skvělých tanečních výkonů. Všichni hosté (Bridget Breiner, Arman Grigoryan, Vahe Martirosyan, Yen Han, Jón Vallejo, Elena Vostrotina, Katherina Markowskaya, Arsen Mehrabyan) jsou prvními sólisty nejrůznějších významných švýcarských a německých baletních souborů (Drážďany, Hamburg, Zürich, Stuttgart) a taková koncentrace už má velkou sílu.
Celý večer zahájilo krátké retrospektivní video, jehož autorem byl Otto a které ukazovalo záběry ze studia na pražské konzervatoři a fotografie obou bratrů z dětství. První choreografie obou bratrů na hudbu J. S. Bacha, spíše konvenčnějšího rázu, byla zároveň světovou premiérou. Double Violin Concerto nechalo vyznít konvenci klasické hudby klasickým tanečním stylem a vyniknout dokonalosti techniky ať skoků nebo piruet.
Fragile Vessels (S. Rachmaninov), Trio (hudba J. S. Bach, choreografie Heinz Spoerli) a Rencontre (hudba E. Cooper) byla dvě lyrické tria a duet, ohromující díky atmosféře podobné abstraktním křišťálovým šperkům. Oproti tomu dva duety z baletu Unerreichbare Orte velmi jasně řešily partnerské vztahy: lásku i nenávist.
Jediným sólem v celém večeru byla roztomile oddechová variace Simple Pleasure v podání Arsena Mehrabyana. Ten tančil i ve velmi dynamické, i když klasické choreografii Duet in C, pro kterou vytvořil hudbu Otto Bubeníček a stala se stejně jako naopak moderně forsythovsky pojatý duet Eleny Vostrotiny a Jóna Vallejo Unintended Consequences demonstrací bratrské spolupráce s jasným rukopisem.
Jiřího Bubeníčka při tvorbě oslovila také hudba Bohuslava Martinů a jeho Otvírání studánek. Česká hudba českého autora snad měla být jakýmsi vyznáním, bohužel hudba Martinů a ještě v živé interpretaci Orchestru Berg byla natolik silná, že trio tanečníků Jiří Bubeníček, Otto Bubeníček a Bridget Breiner ji jen stěží mohli svým tancem, který si šel svou vlastní cestou, vyvážit. Navíc projekce obrázků s vesnickými náměty a s patetickými verši o návratu domů roztrhala propojení tance a hudby definitivně. Trochu krok mimo.
Nicméně celý program měl dva naprosto nezapomenutelné momenty. Na konci první části večera se jím stala choreografie Canon in D major (hudba O. Bubeníček a J. Pachenbel). Opět trio obou bratrů a Jóna Vallejo. Nádhera mužského tance, který přicházel postupně v kánonu od horizontu vpřed skrz minimalistická gesta až k dynamickému víření všech tří tanečníků, uvedl diváky do absolutního vytržení. Charisma tanečníků, které na diváky působilo z jeviště, se však ještě více znásobilo při posledním kuse celého večera. Dílo choreografa Clauda Brumachoma, přestože původně nebylo, působilo jako stvořené pro obě dvojčata. Touha odejít a touha zůstat. Ostré pozice paží se navzájem protínaly, těla na sebe působila vahou jakoby magneticky přitahována. Dokonalost detailu v nejmenším pohybu. Napětí se dalo krájet a Les Indomptés, sledované publikem bez dechu, se stalo naprostým vyvrcholením celého programu.
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky