Can you come down and fetch me? – Muži za polárním kruhem

Soubor Kartellet a jeho umělecký vedoucí Sigurd Johan Heide se soustavně věnují norskému tradičnímu tanci, hudbě a hrám, které přetavují do současných formátů. Koncept vychází z tradic severního Norska a souostroví Lofoty, kde během rybářské sezóny muži opouštěli své domovy, vytvářeli čistě mužské komunity a ve chvílích volna se bavili různým způsobem, včetně her a tance. Do jejich zábavy se promítala maskulinita, soutěživost až na hranici soupeření, poměřování sil i vzájemný respekt. V takových komunitách byl mužský párový tanec něčím přirozeným a mohla se zde odrážet různá škála emocí a vztahů, zatímco dnes s ním máme spojené zcela jiné, dosti omezené konotace.

Čistě pánský Kartellet ve svých představeních znovu otevírá všechny aspekty mužského světa – od soutěživosti a trumfování až agresi po velkomyslnost, přátelství a soucit. V tradici tedy nachází nejen pohybové, hudební a sociální vzorce, ale především lidský rozměr tance, rytmu a hry, která v nás stále rezonuje. Od první inscenace Kartellet (2012), jež dala souboru jméno, se umělci zaměřují na znovunalézání těchto základních principů tance; ty ovšem nelze jen tak představit, ukázat, ale musí se zakusit na vlastní kůži. Proto jsou jejich inscenace vždy interaktivní, tančí se mezi diváky a následně i s nimi. Zapojení publika do tance, ne vždy populární to záležitost, provádí umělci nenásilně, působí skoro jako přirozené vyústění dění. Představení jsou ostatně vždy hravá a down-to-earth, mezi účastníky panuje atmosféra komunity a bezpečí, tedy jakékoliv obavy z vlastního zesměšnění při zapojení do tance rychle mizí.

Interaktivita na dálku

Po tomto úvodu si samozřejmě kladete otázku: Je vůbec možné něco takového zprostředkovat skrze videozáznam? Ne tak docela. Na druhou stranu, inscenace Can you come down and fetch me? obsahuje mnoho rozměrů, které lze skrze pohled zvenku rozkrývat, aniž by se člověk začal nudit. Zpočátku fascinuje volba prostředí a s ním kontrastní výprava i způsob natáčení: vidíme zasněžený kousek norské krajiny někde za polárním kruhem, zářící slunce na čisté obloze, uprostřed záběru černé pianino bez přední desky, opodál postávající ženu s šátkem kolem ramen a postupně přicházející postavy tanečníků v tmavých oblecích. Záři slunce, modrou oblohu, barvu šátku i promrzlých obličejů a rukou si ale můžeme jen představovat, obraz je totiž černobílý. Umělci tak chytře řeší možné rušivé elementy a zároveň dodávají inscenaci specifickou filmovou – skoro surreálnou – kvalitu.

Naopak práce kamery je velmi realistická až dokumentární: kameraman Carl Christian Lein Størmer chodí ve sněhu mezi tanečníky, někdy i pozpátku (takže obraz se místy otřásá), a dostává se k nim tak blízko, že vidíme na jejich čelech kapičky potu. Po určité době začíná divák chápat, že v tomto filmu neuvidíme jediný střih – celý 43minutový záznam je natočený na jeden záběr. Touto odvážnou volbou (zejména vzhledem k drsným venkovním podmínkám) a fyzickým pohybem kamery se tvůrci snaží suplovat pocit bezprostřednosti a blízkosti, který se dá zažít při jejich představeních. Dalším výrazným aspektem je pak zvuk: jeden tanečník má mikrofon připnutý na oblečení, a tudíž slyšíme jeho dech velmi intenzivně, což někdy působí až nepříjemně, jindy zase uklidňuje – podle situace, ve které se zrovna nachází(me).

Tenká hranice mezi hrou a vážností

Název inscenace, který doslova přeložený znamená „můžeš přijít sem dolů a vyzvednout mě?“, lze interpretovat na mnoho způsobů. Kdo má koho vyzvednout a odkud? Jedná se o pouhé setkání dvou lidí, či zde můžeme hledat hlubší význam ve smyslu spásy či záchrany před vlastním pádem? Jedná se o vztah jednoho tanečníka k druhému, nebo jsou to tanečníci, kteří v původní verzi doslova zvedají publikum ze židlí? Anotace nás navíc informuje o tom, že celá inscenace je postavena jako okamžik promítnutí života člověka, který je v ohrožení života. Vzpomíná na to dobré i zlé.

Základními stavebními kameny je výše zmíněný norský lidový tanec – konkrétněji vals, halling a pols –, tradiční hry, sámský zpěv joik v interpretaci Emmy Elliane Oskal Valkeapää a nově zkomponovaná skladba na tradiční rytmy od Benjamina Mørka, který hraje živě na své „mechanické“ (či lépe řečeno preparované) pianino.

V díle vystupují dva tanečníci – Inge Martin Helgesen a Sigurd Johan Heide – a právě o párový tanec a vůbec interakci dvou mužů jde především, jak bylo naznačeno v úvodu. Něžný vals střídá celkem brutální hra „kdo dřív uhne“, při které se muži snaží trefit jeden druhého nejprve dlaněmi a vzápětí pěstmi, jindy se tanec překlopí do zápasu, během něhož si muži navzájem měří síly. Hranice mezi lehkostí a vážností, mezi hrou a zápasem je někdy velmi tenká.

Hra na honěnou, do které vtipně zapojí i zpěvačku, se může lehce zvrhnout v pronásledování oběti agresorem. Hudba a zpěv do určité míry pomáhají divákovi orientovat se ve znázorněných emocích, ještě než nám dojde proměněný význam pohybu, a obecně vytvářejí celou atmosféru díla. Zejména improptu zapojení zpěvačky bylo geniálním tahem (za normálních okolností v díle neúčinkuje), jelikož podstatou joiku je nezávislost a schopnost improvizace, což do konceptu velmi dobře zapadá. Navíc tento podivuhodný žánr založený na zvláštní technice zpěvu se krásně poslouchá, zní téměř magicky.

V inscenaci lze skutečně spatřit mnoho odstínů maskulinity, na druhou stranu autoři se zde zcela vyhýbají tématu sexuality, přestože výrazné a evokativní oddechování a funění spojené s fyzickou námahou nám může leccos evokovat. Dílo klade důraz spíše na mužské vztahy přátelské či nepřátelské, zároveň ale téma maskulinity vysoce přesahuje. Radost ze hry, strach z agrese, vzájemný respekt, soucit a útěcha jsou totiž aspekty obecně lidské.

Divák je v tomto díle lehce rozpozná – jsou představeny napřímo, bez složitých metafor, ale ne polopaticky. A dokonce i skrze obrazovku počítače je možné se s těmito emocemi identifikovat. Dílo možná vychází z tradic, které jeho autoři skutečně znají a dokonale ovládají, zároveň je ale velmi současné. Tato současnost spočívá zejména v univerzálnosti principů, které jsou v tradičním tanci a hudbě obsaženy – ve vztahu těla, rytmu a emocí.

 

Psáno z online záznamu na stránkách norského divadla Riksscenen, dostupného od 27. března do 4. dubna 2021.

 

Kan du komme ned å hente meg igjen? / Can you come down and fetch me? – Snow edition
Tančí: Inge Martin Helgesen a Sigurd Johan Heide
Mechanické piano, skladba: Benjamin Mørk
Joik a zpěv: Emma Elliane Oskal Valkeapää
Choreografie: Kartellet
Režie, kamera: Carl Christian Lein Størmer