Čarovná zima – Poetická pohádka s akrobacií

Čarovná zima.

To, že se jedná o pohádkový příběh, je jasné hned v úvodu. Příjemný hlas čte, že za sedmero horami a sedmero řekami… Pohádka se ale odehrává na nehostinném severu, takže místo hor a řek jsou tu jezera a sníh. Veronika Smolková se nejspíš inspirovala Čarovnou zimou autorky knížek o skřítcích muminech Tove Janssonové. Kdo ale muminy nezná, rozhodně není ochuzen – představení má jasnou a zcela čitelnou dějovou linku. Malá Mia žije sama ve svém domečku, snídá mléko a bábovku, chodí na procházky zasněženou krajinou, každý den pořád dokola. Chtěla by mít kamaráda, se kterým by si mohla hrát. Každé ráno připravuje snídani i pro něj, co kdyby náhodou?… Jednou na procházce potká lehce zmateného kluka na lyžích a přivede si ho domů. Je možná trochu jiný, než si vysnila – pomalý, nemotorný –, Mia je ale ráda, že kamaráda konečně našla, což vyjadřuje prudkými a intenzivními projevy náklonnosti. Jak už to tak s muži bývá, kluk se vyděsí a uteče. Ale možná, že ve skutečnosti nikdy neexistoval. Možná si ho Mia opravdu jenom vysnila…

Prostý příběh, který by sám o sobě mohl zavánět nudou, zvládla Smolková promyslet do nejmenších detailů. Její šaty, polštářek, maska na oči na spaní i utěrka a hrnek mají stejný vzor červenobílé kostky. Dva světy – doma a venku – jsou odděleny projekcí. Ve svém kresleném pokojíčku má Mia z reálných předmětů jen hrazdu, žíněnku a stoleček. Když jde ven, vstoupí do levé poloviny jeviště, kde se v projekci chumelí. Přechody z domu ven performerka ještě jasně naznačí tím, že si nasadí kulich. Mění se i hudba – z „poklidné domácí“ na „dobrodružnou venkovní“. Nějakou dobu se na scéně vlastně nic neděje a „doma“ ani „na procházce“ nepředvádí Smolková žádné mimořádné artistické výkony. Naopak její výraz, hudba i opakování činností zdůrazňují stereotyp a nudu. Pozornost ale přitahují právě propracované detaily. Hrazdu používá Mia na spaní, což také neposkytuje prostor pro náročnou akrobacii. Způsob, jakým se na hrazdě válí, převaluje a jaké pozice zaujímá, je ale originální a zábavný.

Přitroublého kluka s frajerským výrazem ztvárnil Smolkové spolužák z pantomimy Jan Jirák. Nepředstavuje právě bystrého chlapce, a protože má téměř po celou dobu na nohou připnuté lyže, jsou jeho pohyby ještě váhavější a nemotornější. Mia mu připraví druhou hrazdu a snaží se ho na ni dostat. Jakmile se jí to podaří, předvádí mu, co se s hrazdou dá dělat – a tady konečně Smolková ukáže, že s ní pracovat umí. Jirák toho samozřejmě v rámci své role na hrazdě moc nepředvede, je ale nutné podotknout, že má na nohou pořád lyže. Tím jeho neumětelské plácání získává nový rozměr. Ke slovu se dostane i párová akrobacie, a to když se Mia rozhodne svého nového kamaráda upusinkovat. Ten se najednou rázně probere z letargie a uniká před ní, jak se dá. Což se mu nakonec podaří.

Kromě jednoduchých, ale poetických a hlavně funkčních projekcí Olji Těsljukové hraje důležitou roli hudba. Živě na akordeon hraje Roman Zabelov, který ke každé situaci a prostředí vytváří charakteristický hudební motiv. Většího prostoru se mu dostane ve chvíli, kdy Veronika Smolková musí připravit a navázat svetr, se kterým posléze na hrazdě pracuje. To chvíli trvá, a tak se Zabelov postaví a preluduje. To je jediné slabší místo představení; ne proto, že bychom se po ten čas nudili, ale protože pak Smolková svetr využívá po dobu neúměrně krátkou době přípravy. Přitom se jedná o dobrý nápad, který by šel určitě ještě rozpracovat.

Po děkovačce se Veronika Smolková publiku svěřila, že se vlastně jedná o takový work in progress a že od diváků uvítá jakékoli podněty a připomínky. Já žádné nemám. Kromě detailů typu výše zmíněného svetru nebo možná rozpracování závěrečné scény, kdy Mia kluka dohání, má představení všechno, co v rámci žánru potřebuje. Je poetické, vtipné a herecky přesvědčivé.

Psáno z premiéry 8. dubna 2015, KD Mlejn.

Čarovná zima
Námět a choreografie: Veronika Smolková
Hudba: Roman Zabelov
Animace: Olja Těsljuková