Celestial Odyssey – Barokní tóny v záplavě světel

Sofistikovaná hra světelných efektů patří neodmyslitelně k období baroka. Opulenci tehdejších produkcí připomínají operní inscenace, jejichž tradovanou podobu odvážně a troufale rozbíjejí s rozkoší sobě vlastní zvláště francouzští tvůrci – ať je to například již v dříve premiérovaných titulech Les Boréades nebo nedávno, taktéž v pařížské Opeře inscenovaných, Les Indes Galantes.  Tuto éru zpracovávají i filmové snímky Král tančí či Vatel, jenž oživuje zákulisí příprav několikadenního banketu pořádaného na počest Ludvíka XIV., při němž zněla hudba jeho dvorního skladatele Jeana-Baptista Lullyho.

Celestial Odyssey. Foto: Vojtěch Brtnický.

Celestial Odyssey. Foto: Vojtěch Brtnický.

Lullyho skladby se staly rovněž součástí nové produkce Celestial Odyssey, která ve shodě s některými představeními 17. století zahrnuje téma vesmíru. V něm se panovník stával svrchovaným božským vládcem, okolo něhož kroužila nebeská tělesa. Andrea Miltnerová, tanečnice a choreografka zajímající se o barokní tanec, ovšem představila kosmos v propojení s barokními tóny z odlišného úhlu pohledu. Nakonec i samotný název nového projektu evokuje slavný Kubrikův sci-fi film A Space Odyssey z roku 1968. Jako další odrazový můstek pro lepší pochopení smyslu premiérované inscenace může sloužit i stručný výklad autorů v programovém letáku: „Cembalo jako kosmická loď pluje prostorem. Vesmírné baletky se proměnily v roboty s tykadly a komunikují spolu hieroglyfickými tanečky.“ Cembalo skutečně po jevišti cestuje, je umístěné na pojízdné konstrukci a během hodinové inscenace s ním performerky často manipulují. Hůře se pak v divadelním reálu ujímají myšlenky o vesmírných baletkách.

Přemisťování nástroje na hrací ploše ničím neruší Moniku Knoblochovou v interpretaci doprovodu mixujícím barokní kompozice se současnými. Skladby J. B. Lullyho, J. S. Bacha se hladce přelévají do podstatně agresivnějšího toku hudby kupříkladu od Martina Smolky nebo o něco poklidnějšího od Györgyho Ligetiho. Názvy použitých děl z programu ovšem vypadly, tudíž nezbývá než odhadovat, co konkrétně se právě hraje. I tak je evidentní diverzita emočního a hudebního zabarvení vybraných opusů, které ovšem nikterak neovlivňují pohybové variace obou protagonistek – Andrey Miltnerové a Jany Látalové.

S tvářemi zprvu skrytými za průsvitnými štíty s tykadly, později za maskami představujícími vesmírné koráby a rozličné geometrické tvary, ztrácejí lidský rozměr, jsou loutkami, roboty a od toho se také odvíjí jejich výstupy. Nenazvala bych je „hieroglyfickými tanečky“, ale snad trefněji nezáživnými pohybovými etudkami.

Celestial Odyssey. Foto: Pablo Konfeld.

Aktérky se vpíjejí do jevištního přítmí po luminiscentním entrée ostře bílých zářivek a nažloutlých reflektorů, které se chaoticky rozsvěcí a zhasínají, aby vzápětí zpomalené kroužení čtyř světel navodilo atmosféru horké letní noci s tmavým nebem nad hlavou. 

A právě do této planetární iluze obě tanečnice vstupují, v rytmizovaných sunech chodidel, ruce připažené k tělu. kdy vypadají jako nečekané vetřelkyně, které svou přítomností narušují posvátné klima tvořené hudbou a světelným designem Jana Komárka. Rozsvícené štychy vytvářejí dojem světelné lázně, do níž se noří dění na scéně částečně zahalované do kouře. Vzniká tak působivý optický efekt, když dvě řady svítících bodů ohraničují jakési vesmírné nekonečno.

Performerky prochází po lineárních drahách: vpřed, vzad, do stran, mění pulzaci chůze či stojí na místě a striktně se drží přímých linií. Zvolené strukturování obsahuje úsporné přesouvání v prostoru, bez úmyslu narušit dané směry, obměnit je, obdařit vazby lehkostí a plynulostí, jež by se daly ve stavu zemské beztíže očekávat. Tanečnice se snaží zbavit gravitace jen v jediném momentu, když jedna z nich sedí, rukama se drží za chodidla a snaží se více méně neohrabaně obsáhnout frontální dimenzi. Jinak setrvávají v monotónním pohybovém modu, do něhož v jednom okamžiku pronikne barokní držení rukou v opozici k rozfázované chůzi. Je jistě nelehké zkoordinovat pomalé kroužení rukou s impulsivně vedenou prací nohou a soustředit se na včasné zapojení tělesných partií do jednotlivých sekvencí. Ale přišlo mi, že nemalé úsilí interpretek vyznívá naprázdno.  

Celestial Odyssey. Foto: Vojtěch Brtnický.

Pokud jste ochotni ohlédnout se dále do historie, lze spatřovat ve vizuálně vyladěných obrazech odkaz na tzv. Vitruviánského muže, kresbu Leonarda da Vinciho, jež zpodobňuje mužské proporce zakomponované do kruhu a čtverce. Jedna z nejslavnějších kreseb okomentovaná teorií Marca Vitruvia, římského stavitele, ve mně vzbudila i možnou souvislost inscenace s tvrzením, že harmonická krása člověka i světa vychází z proporcí lidského těla, jehož přirozené fungování tanečnice záměrně odmítají (při snaze porozumět dění asi trochu krkolomný výklad, ale čeho se chytit, aby přítomnost performerek měla pádnější odůvodnění?). 

Tanečnice v přiléhavých trikotech se nenechávají unést ani proměnlivými náladami vybraných skladeb a pevně se drží robotického pohybu, pročež se vzdávají lidskosti i pozemské krásy. Božsky i pekelně znějící hudba se jich nedotýká, jako by se proháněly v tak vzdálené galaxii, kde nic neslyší – kromě svého dechu, který je neslyšně doprovází, když jsou otočené zády k publiku, klečí a jemně pracují se svaly na zádech. Tmavý baletizol se v přílivu světla jeví jako bílý a černé cembalo na něm vyniká spolu s hudebnicí ve zlaté róbě – jejich krása a elegance je sice instantní, ale můžete zapochybovat, zda choreografický vklad tento prožitek neruší. Krokové vazby se totiž jeví až příliš banální, a tak nebeského prostoru rozprostírajícího se nad námi a spojovaného s neuchopitelnou boží existencí se dotýká v záplavě světel jen hudba a její interpretka.

 

Psáno z premiéry 24. ledna 2022, divadlo Ponec.

 

Celestial Odyssey
Choreografie: Andrea Miltnerová
Tvorba a tanec: Andrea Miltnerová a Jana Látalová
Cembalo: Monika Knoblochová
Hudba: Jean-Baptiste Lully/Jean-Henri d'Anglebert, Martin Smolka, Roberto Sierra, Joseph-Nicolas-Pancrace Royer, Kryštof Mařatka, Johann Sebastian Bach, György Ligeti
Světelný a zvukový design: Jan Komárek
Masky: Jan Komárek

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 3x

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: