Českým tvůrcům se v Ostravě daří

Českým tvůrcům se v Ostravě daří

Českým tvůrcům se v Ostravě daří

Ostravský balet uvedl v premiérovém večeru Návraty domů české tituly. Dramaturgie tak předjímala nadcházející Rok české hudby a zařadila do repertoáru program, v němž se představují tři čeští choreografové a tři čeští skladatelé. Uvedené skladby neznějí z nahrávek, jak se stalo v poslední době u nás nechvalným zvykem, ale jsou ku prospěchu věci produkovány živě. V Návratech domů se podařilo najít tematicky jednotící linku, která prolíná představením, v němž se setkávají ostřílení matadoři Pavel Šmok a Jiří Kylián s Natašou Novotnou, jež se na poli choreografie ocitá ve fázi mírné pokročilosti. Čisté linie Jako první zní Trio g moll Bedřicha Smetany (1824–1884), které v roce 1991 nastudoval Pavel Šmok tehdy s jeho Pražským komorním baletem. Tato choreografie je dokladem, že některým dílům čas neubírá nic na působnosti, ba naopak prověřuje jejich kvality. Šmok vycházel ve své práci z podtextu partitury, která je plná skladatelovy bolesti nad ztrátou dcery Bedřišky. Jedna tanečnice představuje skladatelovu ženu a druhá dceru, s nimi je na scéně od prvního okamžiku přítomna i postava tanečníka – Smetany. Taneční trio je vystavěno s nesmírnou vroucností a muzikalitou. Tanečnice v bílých, dlouhých upnutých róbách až ke krku, tanečník v černých kalhotách a světlé haleně vystupují jako reliéf z tmavého horizontu – vnímáme je jako sousoší zachycené pokaždé v jiném emočním rozpoložení. Tanec se odvíjí od středu scény, odkud tanečníci vybíhají do prostoru, a na konci každé hudební věty se zase do tohoto bezpečného místa vracejí. Mění se jen lomení paží, náklony, napětí a emoční nastavení. Dominantní je práce paží – někdy jsou s pokrčenými lokty vpředu zkřížené, jindy něžně hladí, hýčkají a vzápětí ostře tnou, jsou měkké i nekompromisně tvrdé. Tanečníci rychle vstupují do prostoru, běží a náhle se zastavují. A právě momenty, kdy hudba zní ve vypjaté melodice a tanečníci stojí s odvrácenou hlavou, rukou na ústech či jen s nataženou paží, patří k těm nejsilnějším. Pohyb se nežene ukvapeně vpřed, choreografie je spíše v pohybu umírněná, zaměřená na detail gesta, pozici a věrohodný prožitek. Tanečníci se často pohybují po pomyslném kruhu, do jehož středu se vracejí a pohyb pomalu tlumí, přimykají se k sobě nebo se v tichém výkřiku odvracejí. V hudební kompozici je obsažena tragika ztráty a prázdnota, jsou v ní zachyceny i radostné vzpomínky. Šmokova choreografie hudební podněty citlivě vystihuje. Tanečníci ostravského baletu Brigida Pereira Nevesová, Petra Kováčová spolu Vladimírem Vašků navíc přinášejí věrohodnost prožitku a technickou propracovanost. Efemérní vibrace Novinkou večera se stal Škrtič, kterého pro balet Národního divadla moravskoslezského nastudovala Nataša Novotná. V Ostravě se jí podařilo vytvořit konzistentní dílo. Vybrala si poměrně náročný kus, který od svého prvního uvedení vzbuzoval rozporuplné reakce. Balet Škrtič (v originále The Strangler s podtitulem A rite of Passage – Ritus, obřad proměny) zkomponoval Bohuslav Martinů (1890–1959) roku 1948 v New Yorku. Přestože v té době skladatel stále pociťoval následky pádu z nechráněné terasy zámku Great Barrington v létě 1946, přijal objednávku tanečníka a ctižádostivého choreografa souboru Marthy Grahamové Ericka Hawkinse. Hawkins ještě v jednom z rozhovorů roku 1997 vzpomíná, že Martinů nevelký honorář 300 amerických dolarů akceptoval bez jediné otázky. Škrtič je posledním baletem Martinů – do té doby jich zkomponoval již třináct. Martinů byl jedním ze tří autorů, kteří se na baletu podíleli. Hawkins také oslovil Roberta Fitzgeralda, aby napsal poetický text založený na Hawkinsových vlastních prozaických myšlenkách. Hawkins se pokusil o vlastní verzi Oidipova mýtu – představení spojovalo moderní tanec s metaforickou poezií, která tu funguje jako mluvený dialog mezi třemi hlavními postavami: Chorem, Oidipem a Sfingou. Premiéra Škrtiče se uskutečnila během Amerického tanečního festivalu (American Dance Festival) 22. srpna 1948 v městě New London v Connecticutu. Hawkins se snažil své záměry přiblížit v programu*, přesto byla jeho interpretace legendy jako metafory o dospívání mladého muže pro tehdejší recenzenty až příliš názorná a nepřijatelná. A jak Škrtiče pojala Nataša Novotná? Vnímá ho jako střet utkvělých představ a reality. Aktivně do něho zapojila voice-band a herci se v některých pasážích pohybují po scéně spolu s třemi tanečníky. Ženská postava Sfingy se stává hádankou pro Oidipa (Filip Staněk) a další mužskou postavu, která reaguje na recitaci sboru. V programu figura Choru sice není uvedena, ale právě tanečník ve světlých kalhotách a žlutavé košili (Patrick Ulman) na deklamace sboru reaguje a často se v jeho sekvencích objevují i prvky street dance. Novotné tvarování dobře rezonuje s hudební předlohou, která je sama o sobě náročná v rytmických obměnách a disonancích, vzbuzuje pozornost nelibozvučnými momenty – hudba se tanci spíše vzpouzí. Toho Novotná využila a jistá neuchopitelnost skladby jí dala možnost projevit schopnost pro stejně efemérní tělesné vibrace a vlnění. Tanečním děním proudí výrazná energie, kterou tanečníci nechávají pronikat skrze svá těla do vnějšího prostoru – ve svých expanzích jsou spíše opatrní, mírně upjatí až artificiální stejně jako deklamovaný text s metaforickými verši, které mohou vzbuzovat různé asociace, ale i chaos. Novotná dodala dění jasný rytmus, řád a rozvinula pohybový taneční rituál ve srozumitelně koncipovaném scénickém tvaru. Zvláště výrazné jsou paže Sfingy (Zuzana Majvelderová), které se vlní a prohýbají jemně, distingovaně, a Sfinga oponuje mužské síle a razanci, jíž disponují její mužští protějšci. Scénický návrh Škrtiče navozuje snové představy a průhledy do rozpínajícího se vesmíru vyvolávají magické okamžiky. Gejzír proměn Ostravský balet je jistě pyšný, že do svého repertoáru mohl poprvé ve své historii zařadit choreografii Jiřího Kyliána. Leoš Janáček (1854–1928) se stejně jako Smetana v Triu g moll vyrovnával se smrtí své dcery a tato tragédie ho přivedla ke zkomponování klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku. Janáček se v něm zaobírá svým životem a používá přitom obraz cesty: cesty jako života plného vzpomínek, některých téměř zapadlých, jiných ještě zjitřujících a přítomných. Kylián vystavěl inscenaci pro šest párů – sborové výstupy se střídají s duety, kvartety a sóly (premiéra roku 1980, Nederlands Dance Theater). Jednotlivé hudební části v podání Ivo Kahánka přecházejí v pohybu klidně jedna k druhé, nikde se nic nezastaví a stále plyne vpřed. Barvy kostýmů Waltera Nobbeho jsou přesně namíchány, od černé, zlatavě hnědé až po jasně červenou. Dotvářejí melancholickou atmosféru a dodávají tanci výrazné linie a vizuální působivost (Isabelle Lanzová píše o tomto kusu jako o podzimním baletu, Zahrada s tisíci květy). Kylián svůj balet vystavěl ve velkém pohybovém rozpětí, výrazně podléhá neoklasickému tvarování. Pracuje s protáhlými skluzy, chvílemi probleskují grahamovsky laděné linie, nepřehlédnutelně se tu rýsuje Kyliánova jedinečná schopnost zachytit hudbu v gejzíru skvostných nápadů. Pohybové proměny nemají konce, velké pózy přecházejí do jemného detailu – a právě ten potřebují ostravští tanečníci ještě více zažít a důsledněji provázat jednotlivé kombinace. Ostravský triptych Návraty domů ukazuje uměleckou tvorbu tří českých choreografů – Pavel Šmok a Jiří Kylián jsou dnes v tanečním umění v rozsahu své působnosti (první více domácí a druhý více zahraniční) již „klasiky“ a prokázali své nesporné kvality. Nataša Novotná pomalu vstupuje na taneční scénu, prezentuje jisté globalizující tendence současného tanečního vyjadřování, jehož hodnoty prověří čas. Psáno z představení 5. prosince 2013, Divadlo Jiřího Myrona, NDM Ostrava. Návraty domů Trio g moll
Hudba: Bedřich Smetana
Choreografie: Pavel Šmok
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Jakub Sloup  Škrtič
Hudba: Bohuslav Martinů
Choreografie: Nataša Novotná
Kostýmy: Eva Brzáková
Scéna a světelný design: David Bazika Po zarostlém chodníčku
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Jiří Kylián
Scéna a kostýmy: Walter Nobbe
Světelný design: Kees Visser Premiéra: 21. 11. 2013 * Sfinga, napůl lev a napůl žena, představuje matku i otce v první scéně, její křídla jsou symbo­lem fyzické extáze rodičů a její jméno v řeckém významu znamená Škrtič a odkazuje na nebezpečí rodičovské fixace nebo dominance. Oidipus přemáhá Sfingu tím, že uhádne její hádanku spočívající v čtyřnohém tvorovi, dvou­nohém obrazu nahého člověka a trojnohém obrazu fyzicky tvůrčího člověka. Jeho jméno v řečtině znamená oteklé chodidlo. Chor, jediná postava, mluví jako vnitřní, stále přítomný svědek každého dramatu; občas sama k sobě, občas k Oidipovi v okamžiku jeho iniciace do dospělosti. Scéna je rituální taneční místo v kamenité soutěsce na cestě z Delf do Théb. Oidipus spí.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec