Co všechno se (ne)dá vydržet aneb Černá hodinka Pražského komorního baletu

Dobrý den pane Šafko,
odpovídám na váš rozsáhlý komentář na mou recenzi k představení Beat, kde jste se dopustil neuvážených a opovážlivých tvrzení:
-recenzi vždy píši s plným vědomím toho, co a jak reflektuji, proč se k dané inscenaci kladně či negativně vyjadřuji – pokud máte pocit, že jsem v případě Beat recenzi obsahově nenaplnila, odkazuji na Encyklopedii praktické žurnalistiky, kde je termín vysvětlen
-recenzi na taneční produkty bych si nedovolila napsat, pokud by mi to nedovolila má erudice, kterou zpochybňujete – mám vystudovanou Taneční konzervatoř, AMU – obor taneční věda, doktorát, tříletý výcvik tanečně pohybové terapie pod vedením akreditovaných lektorů American Dance Movement Therapy
-pokud byste se v tanečním oboru, publicistice pohyboval tak dlouho jako já, musel byste, na mé jméno narazit - stejně jako na jména jiných odborníků v oboru, jejichž existenci zpochybňujete
- v tanečním oboru se pohybuji stále aktivně, takže mé znalosti o aktuálním dění skutečně nekončí u choreografií Pavla Šmoka, jehož přínos v závěru svých připomínek poněkud schematizujete
-jistě můžete mít na představení odlišný pohled, pokud dotčenou inscenaci můžete zhodnotit podle vašich odborných kritérií, učiňte tak, nic a nikdo vám v tom nebrání – napište něco, co nebude „nudící, nechuť budící a prosto hlubšího smyslu“.

Co, (ne)lze považovat za recenzi

Dovolil jsem si částečně přeformulovat autorčin nadpis k jejímu pojednání o choreografii Beat. Záměrně uvádím pojednání, neboť článek nemá s recenzí mnoho společného.

Úvodem chci říci, že s pojednáním nesouhlasím. Představení jsem viděl a líbilo se mi. Od všech, a nebylo jich málo, s kterými jsem ten večer hovořil, jsem zaznamenal převážně pozitivní ohlasy. Nechci a nebudu tvrdit, že choreografie “Beat” je to nejlepší, co jsem kdy viděl. Není a snad ani nemůže být, již jen s ohledem na finanční možnosti Pražského komorního baletu ve srovnání s finančními možnosti zahraničních souborů nebo i s finančními možnostmi předních českých kamenných divadel. Představení je ale kvalitní, podmanivé a zejména nepostrádá inovativnost, která je v České republice tak vzácná. Určitě stojí za zhlédnutí.

To, proč jsem se odhodlal k napsání tohoto komentáře, je ale jen z části o tom, že mám jiný názor než Lucie Dercsényiová, autorka pojednání. Co mě vadí nejvíce je styl, struktura a (ne)odbornost toho, co paní Derscényiová publikuje jako recenzi. Znepokojuje mne, že osobní animozita bez jakéhokoli náznaku objektivní odborné kritiky je vydávána za recenzi a publikována na odborných internetových stránkách. Pokusím se krátce rozebrat, proč považuji pojednání Lucie Dercsényiové za nekorektní:

- Na začátku pojednání dostáváme nejprve pár informací o PKB a o tvůrcích choreografie. Mám výhrady již k této úvodní části. Pokud již uvádíme pro čtenáře recenze informace o tvůrcích, bylo by asi vhodné se zmínit o tom, že choreografie “Beat” není tím prvním, co Uri Ivgi a Johan Greben vytvořili v České republice a že se již v roce 2008 prezentovali na půdě Národního divadla choreografií “Santa Says, Cut It!”. Považoval bych to za vhodnější než vytýkat souboru, který pravidelně uvádí české věci, že si dovolil v roce 2014 uvést něco, co nemá mnoho společného s fenoménem české hudby. Možná, že autorka považovala za dostatečné, že o této jejich předchozí tvorbě byla drobná zmínka v rozhovoru s choreografy, který byl rovněž publikován na tanečních aktualitách. Budiž tedy.
- V další části recenze bych očekával to, proč se vlastně recenze píší - odbornou kritiku a analýzu. Místo toho zde dostáváme strohý popis toho, co se odehrává na jevišti, ovšem zbavený hudby, nálady a emocí. Úkolem recenzenta ale není popsat obsah děje. To platí všeobecně, ať již se jedná o film, knihu nebo tanec. Pokud tak recenzent činí, není jeho počínání odlišné od člověka, který Vám na dotaz ohledně doporučení knihy popíše její obsah. Kdo by takovou knihu pak ještě četl? Nejen, že je tím mařen záměr tvůrců, kteří často pracují s momentem překvapení, ale především je tím ochuzen divák, kterému je takto upíráno překvapení ohledně vývoje díla.

- Konečně, pokud se týká hodnotící části pojednání, to co uvádí paní Derscényiová ve svém pojednání není odbornou kritikou, ale vyjádřením osobního názoru. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, pokud by ale tomuto názoru předcházela alespoň určitá odborná analýza se znalostí oboru a tvůrčího procesu, která by poskytla čtenáři zdůvodnění osobního názoru recenzenta. Ta se nedostavila.
Pokud např. paní Derscényiová vytýká tvůrcům, že “přišli do studia s partou tanečníků, hledali pohybový materiál, někdy se úplně ztratili, ale nakonec se představení začalo rýsovat”, což komentuje slovy “No, potěš pánbůh”, je vidět, že paní Derscényiová asi nikdy nic netvořila, nikdy se neúčastnila a ani nezajímala o tvůrčí proces při vytváření taneční choreografie a vlastně jakéhokoli díla vůbec. Principiálně stejným způsobem totiž tvoří všichni choreografové. Ano, někdo má v hlavě větší představu, někdo menší, ale princip zůstává stejný a dovolím si tvrdit, že pokud se umělec při tvorbě díla alespoň párkrát neztratil, nemusel se vracet a dílo upravovat, nebudete výsledek kvalitní. Kritika tvůrčího procesu je pak sama o sobě nesmyslná, kritizovat se má výsledek a nikoli tvůrčí proces.
- Paní Derscényiová dále uvádí, že “Pokusy autorů o výklad díla se totiž ukázaly jako liché”. Předně pokusy se mohou ukázat jako nepovedené, nesprávné či marné, ale nikoli jako liché. Liché jsou obavy. Za druhé výklad díla autory poskytuje divákovi návod, jak dílo chápat, je ale na něm, zda si výklad autorů akceptuje nebo si do díla vloží své vlastní projekce. Tanec není sociologickou ani psychologickou analýzou, abychom mu mohli vytýkat to, zda se mu podařilo vystihnout a zpracovat složité otázky současnosti, tanec je o emocích a někdy o příběhu, který pochopí jen ti, kteří jej i pochopit chtějí.
- Pojednání paní Derscényiové je pak zakončeno poměrně ostře hodnotícími větami vyvolávajícími pocit velké osobní animozity. Porovnání s předchozími díly choreografů, analýzy pohybového slovníku (který je mimochodem velmi originální), analýzy světelného designu, analýzy souhry a kvality tanečníků a vlastně jakékoli odborné analýzy či kritiky jsme se bohužel nedočkali.

Je publikace takového pojednání vůbec legitimní? Domnívám se, že nikoli.

A ještě dvě poznámky na závěr. Pokud vyjde takováto kritika v případě filmu, nic moc se nestane. Filmu jaksi rozumí každý, každý po celé České republice jej může vidět a každý si udělá svůj vlastní názor. Ohledně tance je ale situace složitější. Nejenže možnosti zhlédnutí tanečních představení jsou omezenější, tanec, stejně jako např. opera, vyžadují vzdělané publikum a pokud někdo pravidelně chodí na taneční představení, musí si být dobře vědom toho, že tanečního publika celkově mnoho není. O to větší zodpovědnost leží na recenzentech, aby diváka vedli a poskytli mu, jako znalci, návod, co vidět a čeho si všímat. Často, jak vidíme i výše, ale nemají kritiky s odborností pranic společného.

Druhá poznámka se týká nostalgické vzpomínky na éru Šmoka v Pražském komorním baletu. Nechci snižovat jeho význam, ale éra Šmoka je historií. Pokud recenzent nostalgicky vzpomíná na jeho éru, vzbuzuje to dojem, že recenzent buď nemá jakýkoliv kontakt s moderním světovým tancem, nebo nemá chuť se mu věnovat. Ano, Šmok je legenda, bude vždy mít své diváky a neměl by být zapomenut. Moderní tanec jde ale dál, a pokud s ním chceme držet krok, potřebujeme vedle ethusiasmu tanečníků, choreografů a dalších zúčastněných osob i kvalitní a objektivní recenzenty, otevřené novým směrům. V tomto jsme teprve na začátku. Takže, paní Derscényiová, Vašimi vlastními slovy: Vaše recenze je nudící, nechuť budící a prosta hlubšího smyslu.