Co všechno se (ne)dá vydržet aneb Černá hodinka Pražského komorního baletu

Co všechno se (ne)dá vydržet aneb Černá hodinka Pražského komorního baletu

Co všechno se (ne)dá vydržet aneb Černá hodinka Pražského komorního baletu

Pražskému komornímu baletu se podařilo „chytit druhý dech“, když se v roce 2013 ujaly uměleckého vedení Hana Turečková společně s Kateřinou Dedkovou-Frankovou. Soubor začal fungovat jako profesionální těleso zaměstnávající kvalitní tým tanečníků na plný úvazek. Specifikovalo se také jeho umělecké směřování, které navazuje na šmokovskou tradici a především propaguje českou tvorbu. A přestože se rok 2014 nese ve znamení české hudby, dramaturgie PKB aktuálně sáhla po titulu, který s poctou českému fenoménu v tanci a hudbě nemá pranic společného. Ke spolupráci s Pražským komorním baletem byli přizváni dva zahraniční hosté – Uri Ivgi a Johan Greben. Projdeme-li jejich dosavadní působení, je úctyhodné – Ivgi původem z Izraele zahájil svou taneční kariéru v Kibbutz Contemporary Dance, kde tančil v kusech Jiřího Kyliána, Matse Eka, Suzanne Linkeové či Ramiho Be’era. Jeho nizozemský kolega byl v angažmá v Holandském národním baletu a prošel díly neméně významných choreografů, jakými jsou George Balanchine, Carolyn Carlsonová, Martha Grahamová či Hans van Manen. Oba hosté pak mají na svém kontě ocenění za svou tvorbu a od roku 2003 fungují jako nerozlučný tandem. Bít, či nebít Pro Pražský komorní balet připravili premiéru nového počinu s názvem Beat. A titul není pouhou „známkou“, v představení se skutečně nejen bilo, tlouklo, mlátilo, ale také klátilo a nakonec, pokud zohledníme možné české ekvivalenty slova beat, mnoho věcí mátlo, zaráželo a zůstalo hádankou. Tu si mohli s jistotou zodpovědět pouze sami autoři, kteří měli konkrétní představy ohledně pojmů jako kmen, obřad, narození, rituál. Pak přišli do studia s partou tanečníků, hledali pohybový materiál, někdy se úplně ztratili, ale nakonec se představení začalo rýsovat. Z toho kusu se vlastně vyklubalo něco, co původně úplně nezamýšleli, přiznávají se (rozhovor s tvůrci ZDE). No, potěš pánbůh, může ledaskoho napadnout a po zážitku z premiérového večera na Nové scéně se vágní pochybnosti, alespoň ty mé, mohly jen potvrdit.
Pokusy autorů o výklad díla se totiž ukázaly jako liché. Není pochyb, že na jevišti probíhá rituál, který započíná lezením prapodivného tvora – když vstane, zjistíme, že je to jedna z tanečnic, jakási šamanka, která se do kruhu celkem šestičlenné skupiny zapojuje. Sylva Nečasová zaujme péřovým boa, které ukrývá její hruď, kouřově nalíčenou tváří a ohebností svého těla. Obřad začíná za doprovodu dunivých zvuků. I další účastníci této seance jsou oděni do černého – tři muži (Tomáš Červinka, Šimon Kubáň, Oliver Mahar) nosí černé upjaté kalhoty, Lenka Bílková a Jaroslava Janečková jsou oblečeny do černých kombinéz. Kostýmy se třpytí a házejí blyštivé odlesky. Pohybové běsnění se stává nevypočitatelné – tanečníci se svými těly zacházejí jaksi nelidsky; pohybový tok odporuje běžné anatomii, probíhá chaoticky a vyvolává dojem transu. Do toho se postupně všichni dostávají, když se kineticky hektické sekvence opakují a nabalují na sebe další kreativní transakce. Tanečníci se pohybují v obnaženém scénickém prostoru, po stranách se odkrývá jevištní technika, vše je tmavé a bezútěšné. Vánoční strom, osamělý strom Účastníci tohoto pochybného setkání se potácejí, jejich ruce kmitají či se dotýkají těl. Zdají se být jako šílení – vypadá to, že jsou na house party, kde hudba duní a navozuje stav vytržení. Některé momenty vyznívají až infantilně, když tanečníci poletují jako ptáčci či poskakují jako opice. Hudební doprovod Toma Parkinsona rytmicky kulminuje, dunění nabírá grády, fyzické schránky tančících však na ně pohotově nereagují a zachovávají opilý stav těla i mysli. Jejich psychedelický ritus je k nepřežití, ačkoli tanečníci se při něm fyzicky vydávají ze všech svých sil. Aby si na chvíli vydechli, odejdou ze scény a započíná mluvení do mikrofonu, spočívající zprvu v repetování one, two, tree (to není překlep, jde tu opravdu o strom) – inu, když dění budí zmatky a zoufalství narůstá, mohli bychom se chytit alespoň slov. Tanečníci procházejí se stromky v květináčích a sdělují nám, že nejsou stromy ledajaké. Mají přece hluboké kořeny, jsou stromy osamělými či stromky vánočními. Že by právě toto bylo v programu deklamované hraní se slovy, větami, jejichž smyslu bude rozumět každý?… Když už čekáte, že se začne odehrávat něco trochu záživného, ničeho se nakonec nedočkáte – tanečník držící šest květináčů se drahnou chvíli nehne z místa a pointou této úsměvné stafáže je odnášení stromků jednotlivými tanečníky. Druhé půlce pak vévodí sólo tanečnice, která vykazuje akrobatickou ohebnost, zvláště svých zad. Nesourodý průnik jednotlivých částí těl pokračuje, tanečníci vytvářejí několik statických pyramid a v závěru jim visí přes obličej vlasový příčesek. Vypadá to, že se skutečně doplahočili k finální extázi. Drží se za ruce a pomalu se v řadě potácejí z jedné strany na druhou. Natahovaná černá hodinka s PKB končí. Byla ponurá, nudící, nechuť budící a prosta hlubšího smyslu, kterého se autoři snažili dopídit. Proces, který chtěli divadelně obhájit, když „brali inspiraci z myšlenek, náhlých impulzů, z tanečníků, jejich improvizace, z prostor tanečního studia“, nevyšel. A marně se snažím zbavit dojmu, že nic horšího Pražský komorní balet při snaze o uměleckou elevaci snad nemohlo potkat. Psáno z premiéry 16. dubna 2014, Nová scéna ND. Beat
Choreografie: Ivgi & Greben
Hudba: Tom Parkinson
Světelný design: Pavel Kotlík
Premiéra: 16. 4. 2014

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Tanec

Re: Komentář

vložil Lucie Dercsényiová

IP: 94.112.101.34
Reaguje na: Komentář
Co, (ne)lze považovat za recenzi

Dovolil jsem si částečně přeformulovat autorčin nadpis k jejímu pojednání o choreografii Beat. Záměrně uvádím pojednání, neboť článek nemá s recenzí mnoho společného.

Úvodem chci říci, že s pojednáním nesouhlasím. Představení jsem viděl a líbilo se mi. Od všech, a nebylo jich málo, s kterými jsem ten večer hovořil, jsem zaznamenal převážně pozitivní ohlasy. Nechci a nebudu tvrdit, že choreografie “Beat” je to nejlepší, co jsem kdy viděl. Není a snad ani nemůže být, již jen s ohledem na finanční možnosti Pražského komorního baletu ve srovnání s finančními možnosti zahraničních souborů nebo i s finančními možnostmi předních českých kamenných divadel. Představení je ale kvalitní, podmanivé a zejména nepostrádá inovativnost, která je v České republice tak vzácná. Určitě stojí za zhlédnutí.

To, proč jsem se odhodlal k napsání tohoto komentáře, je ale jen z části o tom, že mám jiný názor než Lucie Dercsényiová, autorka pojednání. Co mě vadí nejvíce je styl, struktura a (ne)odbornost toho, co paní Derscényiová publikuje jako recenzi. Znepokojuje mne, že osobní animozita bez jakéhokoli náznaku objektivní odborné kritiky je vydávána za recenzi a publikována na odborných internetových stránkách. Pokusím se krátce rozebrat, proč považuji pojednání Lucie Dercsényiové za nekorektní:

- Na začátku pojednání dostáváme nejprve pár informací o PKB a o tvůrcích choreografie. Mám výhrady již k této úvodní části. Pokud již uvádíme pro čtenáře recenze informace o tvůrcích, bylo by asi vhodné se zmínit o tom, že choreografie “Beat” není tím prvním, co Uri Ivgi a Johan Greben vytvořili v České republice a že se již v roce 2008 prezentovali na půdě Národního divadla choreografií “Santa Says, Cut It!”. Považoval bych to za vhodnější než vytýkat souboru, který pravidelně uvádí české věci, že si dovolil v roce 2014 uvést něco, co nemá mnoho společného s fenoménem české hudby. Možná, že autorka považovala za dostatečné, že o této jejich předchozí tvorbě byla drobná zmínka v rozhovoru s choreografy, který byl rovněž publikován na tanečních aktualitách. Budiž tedy.
- V další části recenze bych očekával to, proč se vlastně recenze píší - odbornou kritiku a analýzu. Místo toho zde dostáváme strohý popis toho, co se odehrává na jevišti, ovšem zbavený hudby, nálady a emocí. Úkolem recenzenta ale není popsat obsah děje. To platí všeobecně, ať již se jedná o film, knihu nebo tanec. Pokud tak recenzent činí, není jeho počínání odlišné od člověka, který Vám na dotaz ohledně doporučení knihy popíše její obsah. Kdo by takovou knihu pak ještě četl? Nejen, že je tím mařen záměr tvůrců, kteří často pracují s momentem překvapení, ale především je tím ochuzen divák, kterému je takto upíráno překvapení ohledně vývoje díla.

- Konečně, pokud se týká hodnotící části pojednání, to co uvádí paní Derscényiová ve svém pojednání není odbornou kritikou, ale vyjádřením osobního názoru. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, pokud by ale tomuto názoru předcházela alespoň určitá odborná analýza se znalostí oboru a tvůrčího procesu, která by poskytla čtenáři zdůvodnění osobního názoru recenzenta. Ta se nedostavila.
Pokud např. paní Derscényiová vytýká tvůrcům, že “přišli do studia s partou tanečníků, hledali pohybový materiál, někdy se úplně ztratili, ale nakonec se představení začalo rýsovat”, což komentuje slovy “No, potěš pánbůh”, je vidět, že paní Derscényiová asi nikdy nic netvořila, nikdy se neúčastnila a ani nezajímala o tvůrčí proces při vytváření taneční choreografie a vlastně jakéhokoli díla vůbec. Principiálně stejným způsobem totiž tvoří všichni choreografové. Ano, někdo má v hlavě větší představu, někdo menší, ale princip zůstává stejný a dovolím si tvrdit, že pokud se umělec při tvorbě díla alespoň párkrát neztratil, nemusel se vracet a dílo upravovat, nebudete výsledek kvalitní. Kritika tvůrčího procesu je pak sama o sobě nesmyslná, kritizovat se má výsledek a nikoli tvůrčí proces.
- Paní Derscényiová dále uvádí, že “Pokusy autorů o výklad díla se totiž ukázaly jako liché”. Předně pokusy se mohou ukázat jako nepovedené, nesprávné či marné, ale nikoli jako liché. Liché jsou obavy. Za druhé výklad díla autory poskytuje divákovi návod, jak dílo chápat, je ale na něm, zda si výklad autorů akceptuje nebo si do díla vloží své vlastní projekce. Tanec není sociologickou ani psychologickou analýzou, abychom mu mohli vytýkat to, zda se mu podařilo vystihnout a zpracovat složité otázky současnosti, tanec je o emocích a někdy o příběhu, který pochopí jen ti, kteří jej i pochopit chtějí.
- Pojednání paní Derscényiové je pak zakončeno poměrně ostře hodnotícími větami vyvolávajícími pocit velké osobní animozity. Porovnání s předchozími díly choreografů, analýzy pohybového slovníku (který je mimochodem velmi originální), analýzy světelného designu, analýzy souhry a kvality tanečníků a vlastně jakékoli odborné analýzy či kritiky jsme se bohužel nedočkali.

Je publikace takového pojednání vůbec legitimní? Domnívám se, že nikoli.

A ještě dvě poznámky na závěr. Pokud vyjde takováto kritika v případě filmu, nic moc se nestane. Filmu jaksi rozumí každý, každý po celé České republice jej může vidět a každý si udělá svůj vlastní názor. Ohledně tance je ale situace složitější. Nejenže možnosti zhlédnutí tanečních představení jsou omezenější, tanec, stejně jako např. opera, vyžadují vzdělané publikum a pokud někdo pravidelně chodí na taneční představení, musí si být dobře vědom toho, že tanečního publika celkově mnoho není. O to větší zodpovědnost leží na recenzentech, aby diváka vedli a poskytli mu, jako znalci, návod, co vidět a čeho si všímat. Často, jak vidíme i výše, ale nemají kritiky s odborností pranic společného.

Druhá poznámka se týká nostalgické vzpomínky na éru Šmoka v Pražském komorním baletu. Nechci snižovat jeho význam, ale éra Šmoka je historií. Pokud recenzent nostalgicky vzpomíná na jeho éru, vzbuzuje to dojem, že recenzent buď nemá jakýkoliv kontakt s moderním světovým tancem, nebo nemá chuť se mu věnovat. Ano, Šmok je legenda, bude vždy mít své diváky a neměl by být zapomenut. Moderní tanec jde ale dál, a pokud s ním chceme držet krok, potřebujeme vedle ethusiasmu tanečníků, choreografů a dalších zúčastněných osob i kvalitní a objektivní recenzenty, otevřené novým směrům. V tomto jsme teprve na začátku. Takže, paní Derscényiová, Vašimi vlastními slovy: Vaše recenze je nudící, nechuť budící a prosta hlubšího smyslu.
Dobrý den pane Šafko,
odpovídám na váš rozsáhlý komentář na mou recenzi k představení Beat, kde jste se dopustil neuvážených a opovážlivých tvrzení:
-recenzi vždy píši s plným vědomím toho, co a jak reflektuji, proč se k dané inscenaci kladně či negativně vyjadřuji – pokud máte pocit, že jsem v případě Beat recenzi obsahově nenaplnila, odkazuji na Encyklopedii praktické žurnalistiky, kde je termín vysvětlen
-recenzi na taneční produkty bych si nedovolila napsat, pokud by mi to nedovolila má erudice, kterou zpochybňujete – mám vystudovanou Taneční konzervatoř, AMU – obor taneční věda, doktorát, tříletý výcvik tanečně pohybové terapie pod vedením akreditovaných lektorů American Dance Movement Therapy
-pokud byste se v tanečním oboru, publicistice pohyboval tak dlouho jako já, musel byste, na mé jméno narazit - stejně jako na jména jiných odborníků v oboru, jejichž existenci zpochybňujete
- v tanečním oboru se pohybuji stále aktivně, takže mé znalosti o aktuálním dění skutečně nekončí u choreografií Pavla Šmoka, jehož přínos v závěru svých připomínek poněkud schematizujete
-jistě můžete mít na představení odlišný pohled, pokud dotčenou inscenaci můžete zhodnotit podle vašich odborných kritérií, učiňte tak, nic a nikdo vám v tom nebrání – napište něco, co nebude „nudící, nechuť budící a prosto hlubšího smyslu“.

Komentář

vložil Jiří Šafka

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
Co, (ne)lze považovat za recenzi

Dovolil jsem si částečně přeformulovat autorčin nadpis k jejímu pojednání o choreografii Beat. Záměrně uvádím pojednání, neboť článek nemá s recenzí mnoho společného.

Úvodem chci říci, že s pojednáním nesouhlasím. Představení jsem viděl a líbilo se mi. Od všech, a nebylo jich málo, s kterými jsem ten večer hovořil, jsem zaznamenal převážně pozitivní ohlasy. Nechci a nebudu tvrdit, že choreografie “Beat” je to nejlepší, co jsem kdy viděl. Není a snad ani nemůže být, již jen s ohledem na finanční možnosti Pražského komorního baletu ve srovnání s finančními možnosti zahraničních souborů nebo i s finančními možnostmi předních českých kamenných divadel. Představení je ale kvalitní, podmanivé a zejména nepostrádá inovativnost, která je v České republice tak vzácná. Určitě stojí za zhlédnutí.

To, proč jsem se odhodlal k napsání tohoto komentáře, je ale jen z části o tom, že mám jiný názor než Lucie Dercsényiová, autorka pojednání. Co mě vadí nejvíce je styl, struktura a (ne)odbornost toho, co paní Derscényiová publikuje jako recenzi. Znepokojuje mne, že osobní animozita bez jakéhokoli náznaku objektivní odborné kritiky je vydávána za recenzi a publikována na odborných internetových stránkách. Pokusím se krátce rozebrat, proč považuji pojednání Lucie Dercsényiové za nekorektní:

- Na začátku pojednání dostáváme nejprve pár informací o PKB a o tvůrcích choreografie. Mám výhrady již k této úvodní části. Pokud již uvádíme pro čtenáře recenze informace o tvůrcích, bylo by asi vhodné se zmínit o tom, že choreografie “Beat” není tím prvním, co Uri Ivgi a Johan Greben vytvořili v České republice a že se již v roce 2008 prezentovali na půdě Národního divadla choreografií “Santa Says, Cut It!”. Považoval bych to za vhodnější než vytýkat souboru, který pravidelně uvádí české věci, že si dovolil v roce 2014 uvést něco, co nemá mnoho společného s fenoménem české hudby. Možná, že autorka považovala za dostatečné, že o této jejich předchozí tvorbě byla drobná zmínka v rozhovoru s choreografy, který byl rovněž publikován na tanečních aktualitách. Budiž tedy.
- V další části recenze bych očekával to, proč se vlastně recenze píší - odbornou kritiku a analýzu. Místo toho zde dostáváme strohý popis toho, co se odehrává na jevišti, ovšem zbavený hudby, nálady a emocí. Úkolem recenzenta ale není popsat obsah děje. To platí všeobecně, ať již se jedná o film, knihu nebo tanec. Pokud tak recenzent činí, není jeho počínání odlišné od člověka, který Vám na dotaz ohledně doporučení knihy popíše její obsah. Kdo by takovou knihu pak ještě četl? Nejen, že je tím mařen záměr tvůrců, kteří často pracují s momentem překvapení, ale především je tím ochuzen divák, kterému je takto upíráno překvapení ohledně vývoje díla.

- Konečně, pokud se týká hodnotící části pojednání, to co uvádí paní Derscényiová ve svém pojednání není odbornou kritikou, ale vyjádřením osobního názoru. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, pokud by ale tomuto názoru předcházela alespoň určitá odborná analýza se znalostí oboru a tvůrčího procesu, která by poskytla čtenáři zdůvodnění osobního názoru recenzenta. Ta se nedostavila.
Pokud např. paní Derscényiová vytýká tvůrcům, že “přišli do studia s partou tanečníků, hledali pohybový materiál, někdy se úplně ztratili, ale nakonec se představení začalo rýsovat”, což komentuje slovy “No, potěš pánbůh”, je vidět, že paní Derscényiová asi nikdy nic netvořila, nikdy se neúčastnila a ani nezajímala o tvůrčí proces při vytváření taneční choreografie a vlastně jakéhokoli díla vůbec. Principiálně stejným způsobem totiž tvoří všichni choreografové. Ano, někdo má v hlavě větší představu, někdo menší, ale princip zůstává stejný a dovolím si tvrdit, že pokud se umělec při tvorbě díla alespoň párkrát neztratil, nemusel se vracet a dílo upravovat, nebudete výsledek kvalitní. Kritika tvůrčího procesu je pak sama o sobě nesmyslná, kritizovat se má výsledek a nikoli tvůrčí proces.
- Paní Derscényiová dále uvádí, že “Pokusy autorů o výklad díla se totiž ukázaly jako liché”. Předně pokusy se mohou ukázat jako nepovedené, nesprávné či marné, ale nikoli jako liché. Liché jsou obavy. Za druhé výklad díla autory poskytuje divákovi návod, jak dílo chápat, je ale na něm, zda si výklad autorů akceptuje nebo si do díla vloží své vlastní projekce. Tanec není sociologickou ani psychologickou analýzou, abychom mu mohli vytýkat to, zda se mu podařilo vystihnout a zpracovat složité otázky současnosti, tanec je o emocích a někdy o příběhu, který pochopí jen ti, kteří jej i pochopit chtějí.
- Pojednání paní Derscényiové je pak zakončeno poměrně ostře hodnotícími větami vyvolávajícími pocit velké osobní animozity. Porovnání s předchozími díly choreografů, analýzy pohybového slovníku (který je mimochodem velmi originální), analýzy světelného designu, analýzy souhry a kvality tanečníků a vlastně jakékoli odborné analýzy či kritiky jsme se bohužel nedočkali.

Je publikace takového pojednání vůbec legitimní? Domnívám se, že nikoli.

A ještě dvě poznámky na závěr. Pokud vyjde takováto kritika v případě filmu, nic moc se nestane. Filmu jaksi rozumí každý, každý po celé České republice jej může vidět a každý si udělá svůj vlastní názor. Ohledně tance je ale situace složitější. Nejenže možnosti zhlédnutí tanečních představení jsou omezenější, tanec, stejně jako např. opera, vyžadují vzdělané publikum a pokud někdo pravidelně chodí na taneční představení, musí si být dobře vědom toho, že tanečního publika celkově mnoho není. O to větší zodpovědnost leží na recenzentech, aby diváka vedli a poskytli mu, jako znalci, návod, co vidět a čeho si všímat. Často, jak vidíme i výše, ale nemají kritiky s odborností pranic společného.

Druhá poznámka se týká nostalgické vzpomínky na éru Šmoka v Pražském komorním baletu. Nechci snižovat jeho význam, ale éra Šmoka je historií. Pokud recenzent nostalgicky vzpomíná na jeho éru, vzbuzuje to dojem, že recenzent buď nemá jakýkoliv kontakt s moderním světovým tancem, nebo nemá chuť se mu věnovat. Ano, Šmok je legenda, bude vždy mít své diváky a neměl by být zapomenut. Moderní tanec jde ale dál, a pokud s ním chceme držet krok, potřebujeme vedle ethusiasmu tanečníků, choreografů a dalších zúčastněných osob i kvalitní a objektivní recenzenty, otevřené novým směrům. V tomto jsme teprve na začátku. Takže, paní Derscényiová, Vašimi vlastními slovy: Vaše recenze je nudící, nechuť budící a prosta hlubšího smyslu.

Zobrazit další komentáře 2

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2020

Po Út St Čt So Ne
6
7
8 9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19 20
21
22 23 24
25
26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: