Pokusy autorů o výklad díla se totiž ukázaly jako liché. Není pochyb, že na jevišti probíhá rituál, který započíná lezením prapodivného tvora – když vstane, zjistíme, že je to jedna z tanečnic, jakási šamanka, která se do kruhu celkem šestičlenné skupiny zapojuje. Sylva Nečasová zaujme péřovým boa, které ukrývá její hruď, kouřově nalíčenou tváří a ohebností svého těla. Obřad začíná za doprovodu dunivých zvuků. I další účastníci této seance jsou oděni do černého – tři muži (Tomáš Červinka, Šimon Kubáň, Oliver Mahar) nosí černé upjaté kalhoty, Lenka Bílková a Jaroslava Janečková jsou oblečeny do černých kombinéz. Kostýmy se třpytí a házejí blyštivé odlesky. Pohybové běsnění se stává nevypočitatelné – tanečníci se svými těly zacházejí jaksi nelidsky; pohybový tok odporuje běžné anatomii, probíhá chaoticky a vyvolává dojem transu. Do toho se postupně všichni dostávají, když se kineticky hektické sekvence opakují a nabalují na sebe další kreativní transakce. Tanečníci se pohybují v obnaženém scénickém prostoru, po stranách se odkrývá jevištní technika, vše je tmavé a bezútěšné.
Vánoční strom, osamělý strom
Účastníci tohoto pochybného setkání se potácejí, jejich ruce kmitají či se dotýkají těl. Zdají se být jako šílení – vypadá to, že jsou na house party, kde hudba duní a navozuje stav vytržení. Některé momenty vyznívají až infantilně, když tanečníci poletují jako ptáčci či poskakují jako opice. Hudební doprovod Toma Parkinsona rytmicky kulminuje, dunění nabírá grády, fyzické schránky tančících však na ně pohotově nereagují a zachovávají opilý stav těla i mysli. Jejich psychedelický ritus je k nepřežití, ačkoli tanečníci se při něm fyzicky vydávají ze všech svých sil.
Aby si na chvíli vydechli, odejdou ze scény a započíná mluvení do mikrofonu, spočívající zprvu v repetování one, two, tree (to není překlep, jde tu opravdu o strom) – inu, když dění budí zmatky a zoufalství narůstá, mohli bychom se chytit alespoň slov. Tanečníci procházejí se stromky v květináčích a sdělují nám, že nejsou stromy ledajaké. Mají přece hluboké kořeny, jsou stromy osamělými či stromky vánočními. Že by právě toto bylo v programu deklamované hraní se slovy, větami, jejichž smyslu bude rozumět každý?… Když už čekáte, že se začne odehrávat něco trochu záživného, ničeho se nakonec nedočkáte – tanečník držící šest květináčů se drahnou chvíli nehne z místa a pointou této úsměvné stafáže je odnášení stromků jednotlivými tanečníky.
Druhé půlce pak vévodí sólo tanečnice, která vykazuje akrobatickou ohebnost, zvláště svých zad. Nesourodý průnik jednotlivých částí těl pokračuje, tanečníci vytvářejí několik statických pyramid a v závěru jim visí přes obličej vlasový příčesek. Vypadá to, že se skutečně doplahočili k finální extázi. Drží se za ruce a pomalu se v řadě potácejí z jedné strany na druhou. Natahovaná černá hodinka s PKB končí.
Byla ponurá, nudící, nechuť budící a prosta hlubšího smyslu, kterého se autoři snažili dopídit. Proces, který chtěli divadelně obhájit, když „brali inspiraci z myšlenek, náhlých impulzů, z tanečníků, jejich improvizace, z prostor tanečního studia“, nevyšel. A marně se snažím zbavit dojmu, že nic horšího Pražský komorní balet při snaze o uměleckou elevaci snad nemohlo potkat.
Psáno z premiéry 16. dubna 2014, Nová scéna ND.
Beat
Choreografie: Ivgi & Greben
Hudba: Tom Parkinson
Světelný design: Pavel Kotlík
Premiéra: 16. 4. 2014
Choreografie: Ivgi & Greben
Hudba: Tom Parkinson
Světelný design: Pavel Kotlík
Premiéra: 16. 4. 2014
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Eliška Brtnická
Děkujeme, to nás moc těší!Thin Skin – Křehkost kovových prutů