Deep Shit ani neurazí, ani nenadchne

Když jsem dostala nabídku napsat tuto recenzi, trochu jsem se polekala fekálního názvu. Jenomže určité životní výzvy neodmítám, vydala jsem se tedy do brněnského Buranteatru. Vlastně jsem vůbec neměla tušení, na co jdu. Ještě ve foyer nám Juraj Augustín, vedoucí divadla a současně režisér a choreograf tohoto „pohybového traktátu“ sdělil, že jdeme na trochu zvláštní představení.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Áša Sárová.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Áša Sárová.

Diváci mohli dělat v podstatě cokoliv. Natáčet záznam bylo povoleno. Vstup byl zakázán pouze osobám s jehlovými podpatky a epileptikům nedoporučen z důvodu světelných efektů. Režisér inscenace k hlavnímu tématu uvedl: „Zajímala nás otázka svobody ve světě, kde svoboda slova je omezována, kde lidé střílejí do jiných lidí, kde nezávislá média bojují o přežití, kde je jeden člověk schopný druhého člověka znásilnit nebo zabít.“

 

Člověk odsouzený ke svobodě

Tvůrci představení vycházejí z kolektivní výpovědi inspirované dílem francouzského filozofa Jeana-Paula Sartra. Klíčovým tématem hry je lidská svoboda. Performanci můžeme zařadit do žánru nového divadla, pro které je charakteristické prolínání různých forem vyjádření, používání nových médií nebo zkoumání hranice mezi aktéry a diváky.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Áša Sárová.

Anglický pojem „deep shit“ má však mnoho dalších významů. Používá se pro označení závažného, filozofického obsahu, ale zároveň v ironizujícím smyslu pro úvahy, které jsou rádoby seriózní či pseudofilozofické.

Hrací prostor v inscenaci není klasicky rozdělený na jeviště a hlediště. Z přicházejících diváků se oddělí dva herci, Petr Holík a Patrícia Pažická. Ocitáme se na hladké, lesklé ploše poseté hrubými, neopracovanými žulovými kostkami různých velikostí, které symbolizují tíhu okolí. Prostor bez židlí nabízí divákům, aby si našli své místo kdekoli na zemi. Oba aktéři začínají svou performanci jako dva fyzicky postižení lidé. Ona využívá nejistou chůzi v botách a jednu nohu táhne za sebou, on naopak provádí různé ekvilibristické kousky o berlích. Jejich pohyby se individualizují i spojují, berou do rukou žulové kostky, dávají je do tašek a pomocí jejich tíhy se zbavují civilního oblečení. Zůstávají tak zranitelní a částečně obnažení v černých spodních kalhotách a tričku. Odsouzení ke svobodě může začít.

Fyzické nasazení a oddanost věci

Pro mne osobně byla hra nejvíc o lidském strachu, obavách, zotročení a depresi. Dva hlavní aktéři se během představení vyjadřují pouze pohybovým jazykem. Choreografické party jsou postavené na fyzičnu těl, které mohou diváci prozkoumávat skutečně zblízka. Dvě dramaturgické polohy světa vnitřního a vnějšího jsou srozumitelně oddělovány světlem. Lépe se inscenátorům daří polohy intimnější, kdy se na sebe performeři mnohem více napojují.

Nejlépe vyznívá jejich „tanec“ na žulových kostkách nebo pasáž zdůrazňující dynamický boj o přežití a končící výstřelem. V „osvětlených“ okamžicích, kdy by měl nejspíše nastat přímý kontakt s diváky, zůstává výsledek rozpačitý. Nejasný je vzájemný vztah muže a ženy, něco zůstává nepochopeno, např. když se dvojice pohybuje v páru a klopýtá mezi poházenými kostkami se svěšenou hlavou a žena z ničeho nic začne pobíhat po čtyřech. Asi nejsilnější moment znásilnění či spíše ponížení člověka nastává v okamžiku, kdy muž ženě svléká kalhotky. Jedny, druhé, třetí, čtvrté, … desáté. Jako slupky cibule zůstávají na ženiných stehnech a kolenou a brání jí v pohybu. Takový tragikomický moment. V okamžiku, kdy mu ona oplácí stejnou mincí, muž zůstává stát bez kalhot a my nevíme proč.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Áša Petr Novák.

Patrícia Pažická a Petr Holík jdou do hry s plným nasazením a oddaností. Jejich pohyby nejsou příliš kultivované, ale o to přesvědčivější. V partnerské práci jsou sehraní a nebojí se neestetických póz (velmi často se v předklonu pohybující žena). Hudební pasáže někdy souzní s pohybovým výrazem, jindy vytváří jasný kontrast. Představení vrcholí pohybovým běsněním a následným zklidněním. Scéna se nasvítí, muž a žena berou do rukou smetáky a shrabují spolu s kvádry i diváky.

Tady poprvé dochází k jisté interakci mezi účinkujícími a publikem. Vše je smeteno k jedné straně, všichni vytváří řetěz spojených rukou a ozve se kulometná salva. Muž a žena padají k zemi. Hodně předvídatelný konec je zironizován zapojením jednoho z diváků (kterým byl shodou okolností můj manžel). Začíná oživování padlého bojovníka. Apokalypsa se nekoná.

Komplikovat tanečníkům či hercům pohyb po scéně je výborný nápad, který dává pocit nejistoty a omezení zcela fyzické. Z představení Piny Bausch to známe v mnoha podobách. Aby však zásadní téma inscenace zaznělo, mělo by být vyřčeno pregnantněji. Performance se mě příliš vnitřně nedotkla. Ani neurazila, ani nenadchla.

 

Psáno z představení 22. ledna 2020, Buranteatr Brno.

 

Deep Shit
Režie a choreografie: Juraj Augustín
Dramaturgická konzultace: Sabina Machačová
Hudba: Ondrej Kalužák
Light design: Tomáš Tušer
Performeři: Patrícia Pažická, Petr Holík
Premiéra: 22. 1. 2020

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x


Fotogalerie

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Áša Sárová.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Áša Sárová.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Áša Sárová.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Áša Sárová.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Petr Novák.

Deep Shit (Petr Holík a Patrícia Pažická). Foto: Petr Novák.

Témata článku

Deep ShitJuraj AugustínPatrícia PažickáPetr HolíkSabina Machačová

Buranteatr

Nonverbální divadloTanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: