Dekadence na Nové scéně aneb Jeskyně a stvůry
Vystoupení souboru DekkaDancers s představením Caves and Creatures inspirované životem a tvorbou australského zpěváka Nicka Cavea zajímavým způsobem předznamenalo následující události na Nové scéně.
Skleněný kolos, který byl v průběhu posledních desetiletí temnou jeskyní, jež skrývala tajemně kouzelnou lucernu – laternu magiku, se před čtyřmi lety konečně otevřel dennímu světlu a během několika málo sezon nabídl českému divákovi nejen žhavou současnost, ale i výhled do budoucnosti. Možnosti Nové scény, její přednosti i nedostatky, byly využity maximálně díky konceptuální dramaturgii i promyšlenému řízení. Nová scéna se stala útočištěm hostujících českých i zahraničních souborů, její kavárna velmi rychle nahradila umělcům zprofanovanou Slavii a změnila se v prostor pro tiskové konference, odborné diskuse i neformální setkávání předních českých umělců. Nová scéna se zkrátka stala novou scénou české divadelní kultury. Advent letošního roku zahájila konferencí Divadlo 3000, během které se na jejím jevišti vystřídala zvučná jména současného visual artu, jako jsou Marshmallow Laser Feast či Nick Moran z Velké Británie, Frieder Weiss z Německa, Koert Vermeulen z Belgie a další. Akce poskytla platformu pro prezentaci českých i zahraničních tvůrců a jejich projektů formou přednášek, prezentací a workshopů, nabídla místo pro výměnu zkušeností a stala se zdrojem inspirace pro širokou i odbornou veřejnost.
První večer konference zakončila premiéra souboru DekkaDancers Caves and Creatures inspirovaná písněmi a knihami Nicka Cavea, australského dekadentního umělce, který si svým cynicky melancholickým projevem získal mládež 21. století. Zda byla tato premiéra naplánována s ohledem na Caveův pražský koncert jen o několik dnů dříve, nevím, ale produkce tanečníků baletu Národního divadla s živým vystoupením zpěváka, bohužel, nesnesla srovnání. Je známo, že choreografické zpracování hudby slavných písničkářů i šansoniérů s sebou nese mnohá úskalí, která se ne vždy objeví na první pohled. Čím hlubší a poetičtější texty písní jsou, tím snáze ustrne taneční forma v povrchním popisu příběhů či nálad, aniž by byla hudbě rovnocenným partnerem. Přestože pohybové variace postrádaly originalitu, nápad i vtip po stránce dynamické, formální i výrazové, byly alespoň nadšeně provedeny vynikajícími a zaujatými interprety. Nejslabší článek představení však zřejmě tkvěl v komunikaci mezi libretistou/režisérem (Štěpán Benyovszký) a choreografy (Viktor Konvalinka, Tom Rychetský, Tomáš Červinka). Imaginativní scénář, který se pokusil propojit nejznámější Caveovy písně do nekonkrétního příběhu poutníka, byl podpořen velmi konkrétní multimediální projekcí (Roman Dušek), která umně vystihovala 
charakter předváděných písní a svými trojrozměrnými efekty vtáhla publikum do prostředí australské krajiny (výtečná kresba Jan Blažíček). Avšak místo toho, aby diváka tvůrci provedli spíše iluzorními obrazy a náladami, byla každá krátká epizoda zbytečně otitulkována jako kapitola životního příběhu a osud hrdiny jako by tím byl zpečetěn ještě dříve, než se hrdina vůbec objevil. Choreografům tak režie vytyčila jasně daný prostor i příběh a donutila tanečníky vyprávět a ilustrovat hotové dílo, což se neukázalo šťastným řešením. Jako by tvůrci zapomněli, že výsledný tvar bude stavět tanec do popředí a choreograf by měl být tím, jehož ideu budou scéna a technologie (motion tracking Nicola Pavone – KinocirKus) dotvářet, a ne předurčovat. Taneční sekvence proto oscilovaly mezi parodizovanou i vážně míněnou pantomimou (poutníka jsme poznali podle toho, že nese vak, třese se zimou a napadá na jednu nohu, procházení vesnicemi pomocí iluze běhu před ubíhajícím plátnem atd.), davovými unisono variacemi en face (postavené na snaze vyzdvihnout interpretační kvality performerů a schopnosti předvést na každou dobu jeden pohyb) a rozpačitými duety (osudová setkání postrádající originální pohybový výraz). Přestože dosavadní choreografické práce Toma Rychetského i Viktora Konvalinky přinášely vždy nápadité postupy a jiskru, v tomhle díle se ukázala jejich nedostatečná zkušenost práce „na zakázku“, tedy naplnění daného příběhu tanečním materiálem tak, aby opustil prvoplánovou strukturu a nabídl nový rozměr díla.
Přestože premiéra DekkaDancers nebyla zlatým hřebem letošní choreografické žně, snaha poskytnout mladým umělcům příležitost práce s multimediální technologií laterny magiky a ukázat možnosti scénického použití dobře dokreslovala nejen diskuse v rámci konference Divadlo 3000, ale rovněž v rámci dramaturgie Nové scény být prostorem pro experimentaci a divadelní rozvoj. 
Protože však nebezpečné stvůry musejí být zahnány zpět do jeskyně, rozhodlo se vedení Národního divadla následující den po úspěšné konferenci ukončit k Novému roku slibnou budoucnost Nové scény jako mezinárodní platformy pro novou divadelní komunikaci a předat její vedení činohře ND. Ta má zálusk na přetavení futuristického komplexu v domovskou scénu malých divadelních forem a komorních dramat s důrazem na český repertoár. Nezbývá než poděkovat odstupujícímu řediteli Nové scény Štěpánu Kubištovi za odvážné kroky, kterými během několika sezon oživil kulturní dialog přední české scény, a radovat se z následků, které jeho krátké působení našemu divadlu přineslo. A též doufat, že následující osudy této rozporuplné budovy nebudou obávaným krokem zpět, ale přinesou nový pohled na současnou kulturní tvorbu mladé generace.
Psáno z premiéry 2. prosince 2013, Nová scéna Národního divadla.
Caves and CreaturesNámět a režie: Štěpán Benyovszký
Choreografie: Tom Rychetský, Viktor Konvalinka, Tomáš Červinka
Videoart a motion tracking: Nicola Pavone
Projekce: Roman Dušek
Light design: Dan Tesař
Výtvarná supervize: Pavel Hejný
Kresba: Jan Blažíček
Produkce: Zuzana Hájková
Premiéra: 2. 12. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Marcela Martiníková-Krobová
Pane Bartoši,dvacet let jsem žila umělecký život s Jaroslavem Slavickým. Od rána do večera na baletním sále, večer…
Zlatá Praha – Smutný obraz českého tance