Výtvarné ztvárnění celého představení bylo téměř bezchybné. Promyšlená a nápaditá scéna umožňovala hru na dvou výškových úrovních sledovatelnou z více stran hlediště, zároveň reálně rozdělovala prostor na mnoho plošin, místností a zákoutí, čímž vytvářelo atmosféru velkého domu jako nekonečného jeviště našich životů. Tlumené osvětlení sice ubíralo výraznosti hereckých a mimických gest, ponořilo ale veškeré jevištní dění do realistické atmosféry stálého přítmí , romantického i skličujícího zároveň. Maškarní kostýmy naopak upozorňovaly na šílenství místních obyvatel, mužů převlečených za ženy a jejich čtyř domácích mazlíčků-bestií či „duchů a démonů“, jak praví program. Vše dohromady vytvářelo iluzorní svět, ve kterém je cokoliv možné, ale kde také všechno dostává hořký rozměr každodennosti a malosti. Život ohraničený několika stěnami, několika lidmi a jejich sny i strachy.
V tomto slibném prostoru a navozené atmosféře se následně odehrávalo představení, které však již nic nového nepřineslo. Postavy se pohybovaly po prostoru, občas promluvily nesouvislé útržky vět, pily čaj, rozhazovaly a zase sbíraly dříví, pokoušely se tančit, křičet, komunikovat, ale vše bez jasně dramatického vývoje příběhu nebo alespoň poutavého náboje napětí. Vytvářely spíše němý obraz, než křičící pointu, obraz plný nekoordinovaných pohybů, které snad měly připomínat tanec. Estetická stránka pohybu smutně napodobovala nepochopené butó. Pokud postavy nesly nějaký příběh, zůstal divákům spíše ukryt, ač zarputilé výrazy v hledišti naznačovaly nejvyšší míru úsilí přijít věcem na kloub mezi neustálým pokukováním po vlastních zápěstích. Výtvarná stránka inscenace dokázala diváka zaujmout na téměř 20 minut. Dalších 60 minut pocit okouzlení postupně bledl. Herci, kteří buď nevěděli, co přesně se od nich očekává, nebo to nedokázali předat mimo své nitro, bloumali po jevišti jako ramínka na ženské šaty, aniž by se v nich projevila snaha o ženskost. Nejvíce mě zaujal výkon nejmenšího démona, jehož projev výrazně oživoval jednotvárnou dynamiku dalších akcí. Bohužel ostatní duchové připomínali jen nadšené ochotníky při scénce v rámci maškarního bálu.
Nezbývá než pochválit, kromě otrlých diváků, také autora námětu a výtvarníka představení (Ondřej Lipovský) a doporučit mu najmutí jiného režiséra a choreografa (Ondřej Lipovský).
z více stran hlediště, zároveň reálně rozdělovala prostor na mnoho plošin, místností a zákoutí, čímž vytvářelo atmosféru velkého domu jako nekonečného jeviště našich životů. Tlumené osvětlení sice ubíralo výraznosti hereckých a mimických gest, ponořilo ale veškeré jevištní dění do realistické atmosféry stálého přítmí , romantického i skličujícího zároveň. Maškarní kostýmy naopak upozorňovaly na šílenství místních obyvatel, mužů převlečených za ženy a jejich čtyř domácích mazlíčků-bestií či „duchů a démonů“, jak praví program. Vše dohromady vytvářelo iluzorní svět, ve kterém je cokoliv možné, ale kde také všechno dostává hořký rozměr každodennosti a malosti. Život ohraničený několika stěnami, několika lidmi a jejich sny i strachy.
V tomto slibném prostoru a navozené atmosféře se následně odehrávalo představení, které však již nic nového nepřineslo. Postavy se pohybovaly po prostoru, občas promluvily nesouvislé útržky vět, pily čaj, rozhazovaly a zase sbíraly dříví, pokoušely se tančit, křičet, komunikovat, ale vše bez jasně dramatického vývoje příběhu nebo alespoň poutavého náboje napětí. Vytvářely spíše němý obraz, než křičící pointu, obraz plný nekoordinovaných pohybů, které snad měly připomínat tanec. Estetická stránka pohybu smutně napodobovala nepochopené butó. Pokud postavy nesly nějaký příběh, zůstal divákům spíše ukryt, ač zarputilé výrazy v hledišti naznačovaly nejvyšší míru úsilí přijít věcem na kloub mezi neustálým pokukováním po vlastních zápěstích. Výtvarná stránka inscenace dokázala diváka zaujmout na téměř 20 minut. Dalších 60 minut pocit okouzlení postupně bledl. Herci, kteří buď nevěděli, co přesně se od nich očekává, nebo to nedokázali předat mimo své nitro, bloumali po jevišti jako ramínka na ženské šaty, aniž by se v nich projevila snaha o ženskost. Nejvíce mě zaujal výkon nejmenšího démona, jehož projev výrazně oživoval jednotvárnou dynamiku dalších akcí. Bohužel ostatní duchové připomínali jen nadšené ochotníky při scénce v rámci maškarního bálu.
Nezbývá než pochválit, kromě otrlých diváků, také autora námětu a výtvarníka představení (Ondřej Lipovský) a doporučit mu najmutí jiného režiséra a choreografa (Ondřej Lipovský).
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?