Divadlo Pantomimy a Kluci z pixly

13. 11. 2013 recenze

Autor: Kateřina Votočková

V uplynulé divadelní sezoně mohli diváci pražského Strašnického divadla zhlédnout představení nově vzniklého souboru Divadla Pantomimy (premiéra 23. května 2013) Kluci z pixly. Po dlouhé době se tak v Čechách znovu hlásí o slovo mladá generace mimů. Se svěží energií, přístupem. Protagonisté hledají pro klasickou pantomimu moderní výrazové prostředky a snaží se ji obohatit, rozvinout dalšími pohybovými principy. Po rozpadu Fialkova souboru Pantomimy Na zábradlí či divadla GAG Borise Hybnera u nás zájem o pantomimu upadá. Tento žánr přestává být populární a rozvíjí se do jiných forem mimického divadla. Avšak katedra nonverbálního a komediálního divadla na pražské HAMU (nyní katedra pantomimy) tuto tradici dále zachovávala a nabrat nový dech jí pomohlo – a pomáhá – mnoho talentovaných osobností, jako je Vojta Švejda, Tomáš Legiersky, Petr Krušelnický, Miřenka Čechová, Anna Polívková, a nyní snad i nová generace zastoupená soubory Divadlo Pantomimy, Mime Fatale, Mime Marmelade a dalšími. Snad nejvýraznější z představitelů nové generace je Radim Vizváry, též vedoucí umělecká osobnost souboru Divadla Pantomimy. Soubor Divadla Pantomimy tvoří pantomimické inscenace. Spojení pantomimy s představou postavy s bílou maskou, která „ohmatává“ imaginární zeď, nebo dělá „ksichty“ na diváky, je mylná. Pantomima má za úkol, stejně jako činohra, opera i balet, vyprávět příběh, a to prostřednictvím specifického jazyka. Pohyby, gesta i postoj zastupují slova, pocity a jednoduše skrze ně dochází k jednání herce a interpretaci děje. To Divadlo Pantomimy v představení Kluci z pixly zvládlo opravdu brilantně. Během hodiny a půl se tak před zraky publika odehrál živoucí a srozumitelný příběh. Člověk si leckdy klade otázky: Proč zrovna pantomima? Proč bych měl vyprávět příběh jazykem mimu? – Pro mne osobně tyto otázky znamena

jí, jako byste se ptali baletky či baletního choreografa, proč se rozhodl udělat představení jako balet, a ne jako operu. Na to mi odpovídá i jeden z členů Divadla Pantomimy, Lukáš Šimon: „Pantomima je samostatná divadelní forma. Vlastním tělem jsme schopni vytvořit celé nové světy, vyvolat v lidech fantazii, imaginaci, smích i slzy. Hledáme příběhy a témata, kde právě pantomima může mluvit zřetelněji a hlouběji než slova.“ Kdo by v Klucích z pixly čekal pantomimickou grotesku, kterých v posledních letech právě pod dramaturgickým, režijním dohledem Radima Vizváryho vzniklo hned několik, bude asi překvapen tragičností i uchopením formy celé inscenace. Jedná se o kombinaci klasické imaginární pantomimy, kterou střídá pantomima s rekvizitou, přechází v tanec, akrobacii a končí u fyzického jednání. Nemohu říci, že by pro mne Divadlo Pantomimy objevilo zcela nový pantomimický slovník či přístup k herecké interpretaci v tomto žánru, avšak užitím všech těchto vyjadřovacích prostředků se inscenace v ČR stává ojedinělou a přináší nový pohled na pantomimu, jako by chtěla divákovi říci: „…toto všechno je možné využít.“ Míšení stylů, dokonce i změna herecké interpretace během inscenace, pro mne byly osvěžující prvky, které poukázaly na různorodost žánru, ale plynulost představení nenarušily, naopak mu daly jakýsi zvláštní „odpich“. Obecenstvo se tak mohlo těšit z estetiky pohybu, ale i z hereckého podání postav. Inscenace se odehrává pod jevištěm a na jeho forbíně, čímž je vytvářeno funkční a vizuálně zajímavé rozvrstvení prostoru. Herce tak podporuje ve vytváření imaginárních světů, které se mohou vzájemně mísit. Dalším scénografickým prvkem je deska, již lze různě formovat a vytvářet z ní například gauč, automobil nebo kostelní pietu. Pixla neboli babybox, kam byli chlapci odloženi, předurčuje různé životní nesnáze. Bez rodičovské lásky v dětském domově vzniká mezi chlapci silné pouto, řekněme, až bratrské, které jim vůči sobě navzájem klade odpovědnost. Nebo tyto děti žádnou nemají? Rozřešení se objevuje na konci příběhu, kdy již jako dospělí muži zůstávají kvůli jednání jich samých nešťastní a osamoceni. K tragické poetice a experimentálnímu uchopení pantomimického jazyka, jakož i k samotnému hereckému přístupu v pantomimě byli herci vedeni režisérkou Irinou Andreevou, zakladatelkou souboru Teatr Novogo Fronta. Proč si vybrali právě toto téma? „Protože jsou to tragické osudy, které dobře reflektují dnešní společnost. Z reálného úhlu pohledu se děti z dětského domova v dospělosti často potýkají s kriminální činností. Ale to samozřejmě není pouze věc dětských domovů, chceme především poukázat na to, co může způsobit nedostatek lásky, a to nejen od rodičů,“ odpovídá Šimon. Konečný obraz se sestává jen z pěti nehybných siluet, každá ve svém koutě, každá ve svém světě… Světla zhasínají a diváci stále nemohou uvěřit, jak tenký led existuje mezi něčím, co smíchem začíná a pláčem končí. Pantomima v posledních letech nabývá značné popularity, snad je to díky zapálenosti mladých umělců a snaze zviditelnit ji. V loňském roce se po dlouhé prodlevě (v letech 1969–1996 se u nás uskutečnilo pouze osm festivalů pantomimy) objevil nový mezinárodní festival pantomimy Mime Fest v Poličce, kde se v letošním, již druhém ročníku Kluci z pixly též představili. V současnosti existuje tolik žánrů, které se vzájemně ovlivňují a propojují, že aniž bychom si toho byli vědomi, pantomimu najdeme i v mnohých představeních nového cirkusu, fyzického divadla, současného tance, a naopak. V poslední době například často ve spolupráci s operou a Operním studiem NOS, kde Vizváry stejně tak usilovně pracuje. Zde ale práce Divadla Pantomimy nekončí. Mladí mimové pořádají kupříkladu i etudové večery, můžete je vidět na různých festivalech či právě nyní v listopadu v Divadle Na Prádle s reprízou představení Kluci z pixly. Kluci z pixly
Hrají: Ondřej Holba, Vojtěch Svoboda, Lukáš Šimon, Jakub Urban, Radim Vizváry
Režie: Irina Andreeva
Dramaturgie: Radim Vizváry
Kostýmy: Iolanda Nunes de Oliveira
Hudební spolupráce: Tomáš Kasprzyk
Premiéra: 23. 5. 2013