DOT 504 nově

ExitOfUs. Foto Archiv DOT504.

Každá premiéra je událost. Každá premiéra souboru DOT 504 je událostí o to větší, že je očekávána a bystrým okem sledována nová taneční inscenace, která by snad měla být jedním z vrcholů české taneční tvorby současné doby. Tento soubor není z těch, u kterých očekáváme výsledky nových experimentů. Naopak. Měřítkem jsou především taneční výkony patřící bezpochyby k tomu nejlepšímu u nás. Nicméně čerstvá premiéra dvou nových choreografií v produkci tohoto souboru jako by byla onou výjimkou potvrzující pravidlo. Tentokrát byl dán prostor komorněji pojaté práci choreografa a tanečníka Jara Viňarského a choreografickému debutu tanečnice a nyní snad i choreografky Lenky Vágnerové. Obě díla přinesla ve své podobě právě tu hořkost výsledku hledání, na druhou stranu jako by otevřelo okno do nové souborové praxe a jejího uměleckého vlivu na tanečníky vlastní i nevlastní. Interpretační kvalita byla celkově jako vždy dokonalá, a proto se zaměřme na nově dané příležitosti.
Vedení souboru DOT 504 velmi ochotně spolupracuje s úspěšnými choreografy, a takovým Jaro Viňarský bezpochyby je. Dílo ExitOfUs pro DOT 504 v jeho choreografii a autorské interpretaci spolu s Petrem Opavským (tanečníkem souboru) je námětem, režií i výpravou dílem Tomáše Volknera. O to více skoro mrzí, že je spíše pouhou sondou, která zkoumá syntézu tance a animace těla a loutky na téma konce života člověka (jak se trochu alibisticky píše v programu) než opravdu ucelenou inscenací. Náznak komplexního příběhu v začátku choreografie nechává diváka, aby se těšil. V jednom okamžiku evokuje párové točení tanec se smrtí, je napovězen přirozený konec, vzápětí však přebit zkoušením „co je ještě možné“. Nelze upírat nápaditost scénických akcí, například symboliku výstřelů, tanec s loutkou, naznačeně nekonkretizovaný vztah mezi oběma interprety. Přesto jakoby chyběla ta lineární nit příběhu, který odůvodní některé chvíle a slova, jiným pak dá smysl. Snad by tím zastřešením mohla být „lynchovsky“ pojatá scénografie podobající se tajemným komnatám seriálu Městečko Twin Peaks. Tam je opravdové místo, kde neživí potkávají nemrtvé. S celou svou nelogičností neživého bytí.

Druhá část večera prezentovala práci Lenky Vágnerové. Proposition, příznaky moci, která nemíní diskutovat. Někdo touží ji mít, někdo chce být ovládán, ale o to více pak po ní prahne. Dostali jsme se do uzavřené společnosti, která zkouší propůjčit svým členům moc jednomu po druhém, a důsledky nese sama v sobě. V různých podobách se ukazují negativní stránky člověka, ve kterých touží ovládat jiné, ale neovládá sám sebe. Bezohlednost, chtivost, zlo, které plodí zlo v dalších svých podobách. Autorka vlastní námět sleduje pouze jedním úhlem pohledu. Je však moc jen zlá? Inscenaci chybí vyvážení energií. I když pohybová stránka, silně ovlivněná prací s posledními hostujícími tvůrci souboru, dává v Lence Vágnerové tušit zajímavý choreografický potenciál s vlastním názorem. Všichni interpreti (Andrea Lamešová, Lenka Vágnerová, Pavel Mašek a Vojtěch Fülep) dokonale prožívají své role, až z toho běhá mráz po zádech. Zvlášť poslednímu jmenovanému role dobře sedí. Mění se s jistotou slizkého hada a úlisností malého skřeta. Chybí však odstup autora, který sleduje svou práci. Lenka Vágnerová je uvnitř svého díla a ne zcela vnímá jeho důsledky ven. Večer dvou nových choreografií je bezpochyby dalším zajímavým počinem souboru DOT 504 a nezbývá jen doufat, že nezůstane při jednom. Možná jen by bylo lépe v dramaturgické linii přejít do pozitivních vln. Tolik skličujících témat pospolu nechává diváka, přes všechny kvality celého večera, odcházet s pocitem stísněnosti až vyčerpanosti. Nebo je to záměr?

Psáno z premiéry 13. ledna 2008.