Drama o povstání otroků à la Grigorovič

http://operaplus.cz/baletni-panorama-pavla-jurase-122/

Vážený pane Lehotský,
Nejprve bych Vám chtěla poděkovat za Vaši reakci na recenzi baletního představení Spartakus v Moravském divadle v Olomouci. Jako dramaturg inscenace k ní jistě máte svůj osobní vztah a na řadu vytyčených problémů svůj vlastní názor. A to je v pořádku. Dovolím si jen několik poznámek k mému pohledu na věc.
Problém autorství – v současnosti inscenované balety tzv. klasického odkazu /Petipa, Ivanov, Bournonville – když uvedeme ty nejvýznamnější/ vytvořili choreografové 19. století, kdy se tak důkladně nebral zřetel na autorství baletů. Mnoho následovníků přebíralo celá dějství, něco si sami upravovali, technicky vylepšovali, někdy dokonce zasahovali i do hudební partitury, či přidávali hudbu téhož skladatele z jiných děl nebo skladatelů jiných. Jedná se tedy o tradiční odkaz předminulého století zachovaný pouze zápisem nebo předáváním pamětníky. Žádný filmový či video záznam neexistoval. Grigorovič je ovšem žijící autor, jehož představení je možno shlédnout na dostupných záznamech. V další části své reakce píšete o uvádění tohoto klasického odkazu a jeho uchopení v 21. století v co nejčistším a nejprůzračnějším nastudování. Uvádíte vedle starých mistrů onoho romantického a postromantického období i mistry 20. Století – Cranka, Scholze, Kyliána, Robbinse, Balanchina, Eka, Forsythea. Jen mne zajímá, jestli jste viděl nějaké dílo, odkazující se na tyto velikány choreografické tvorby v nějakém jiném provedení – choreografie podle…
Dramaturgie a libreto – souhlasím s Vaším tvrzením o nutnosti soustředit se na čtveřici ústředních hrdinů s tím, že v podmínkách olomouckého divadla je to cesta pozitivní. To, podle mého, vychází kladně i v recenzi. Co se týče libreta, samozřejmě jsem si prostudovala původní libreto Nikolaje Volkova z knihy Svět tance a baletu od Boženy Brodské a Vladimíra Vašuta, které vzniklo už v r.1934, dávno před premiérou v r.1956. Kladně hodnotím „oproštění se od zbytečných menších figur“ /např. postavy Hermodia- mladého Thráka, kterého si koupí Aegina a který posléze Spartaka zradí/. Jen k té scéně rozkolu ve Spartakově táboře. Podle původního libreta 3. jednání - Spartakův stan – „ Na prostranství před stanem prodávají římští obchodníci. Někteří spolubojovníci Spartaka se zajímají jen o zbraně, jiní se však vrhají na zlaté ozdoby, drahé látky a lákají je ženy, což Spartakus zakazuje.“ Tady by mohl být počátek onoho rozkolu ve Spartakově družině. Na jevišti olomouckého divadla se odehrálo přesně to, o čem se píše v programu k inscenaci : „V táboře otroků dochází k rozkolu. Část z nich je nespokojena a Spartaka opouští“. A tady mi chybí ten důvod. A pak teprve: „ Do tábora se mezi zbylé věrné otroky nepozorovaně dostane lstivá Aegina. Muže svádí vínem a erotickým tancem.“ To už pak má logiku, že zbylí otroci jsou zpití vínem a ztrácí ostražitost.
Práce se sbory – tím jsem opravdu myslela, že by mohla být choreograficky nápaditější a daleko sugestivněji dokreslovat atmosféru – nástup římských legií je opravdu dost jednoduchý, secvičené vojsko, ale nejde z něj síla a neohroženost, v domě Crassa u sborů nejde o prostor, ale o vášeň.
K postavě Crassa – velká silácká hrdinská gesta, nadužívání taneční pantomimy na úkor charakterotvorného tance

Na závěr musím vyjádřit svůj souhlas s tím, že v naší republice máme velmi málo choreografů nebo možná žádné / napadá mne pouze Libor Vaculík/, kteří by byli schopni postavit celovečerní klasický balet. A to, že publikum bylo spokojené, je také pravda. Ty standing ovations skutečně byly. Vaše publikum Vás má rádo. Jen taková osobní poznámka. I paní, která hlídala parkoviště, viděla premiéru a mluvila o představení jen v superlativech.

Mnohokrát děkuji za reakci. S pozdravem, též přátelským Ivana Kloubková

Dobrý den vážená paní Kloubková! Objevil jsem zde na Tanečních aktualitách Vaši recenzi na Spartaka v MDO. Nepatřím k velkým diskutérům (vlastně píši do diskuze vůbec poprvé), nicméně rád bych uvedl několik poznámek k publikované stati. Úplně nejsem ztotožněn s vaším tvrzením o plagiátorství, když sama uvádíte, že Robert Balogh vychází z Grigorovičovy verze. Ostatně v programu je výslovně uvedeno: „Choreografie podle Jurije Grigoroviče: Robert Balogh“. Nechcete snad tvrdit, že dnes inscenované klasické balety jsou plagiáty a všichni choreografové stavějící klasiku tudíž celoživotní plagiátoři (jmenujme např. Pierra Lacotta, Alexeje Ratmanského, Vasilije Medveděva, Jurije Burlaku nebo ať nechodíme daleko třeba Javiera Torrese, Jiřího Kyseláka, Jaroslava Slavického a mnoho dalších). Mírně si pak protiřečíte záhy v tvrzení o soustředění se na choreografii čtveřice ústředních hybatelů děje. Plyne z logiky věci, že není možno na malém jevišti s menším počtem tanečníků stavět obrovské masové scény - s choreografií jako s dynamickým živým organismem se musí pracovat. Obecná klišé kritiků typu – „ze sboru se dalo vytěžit více“ – je samoúčelné. Ostatně na druhé premiéře, ze které je psána Vaše recenze jste si určitě všimla, že v závěru podle vás „nezajímavého úvodního obrazu triumfujících Římanů“ se tleskalo… V obraze Crassovy vily je na scéně poměrně dost akcí náročných na prostor (duet Crassa a Aeginy, gladiátorské zápasy), sbor je tedy logicky upozaděn. To bych rozhodně neviděl jako problém inscenace. K tvrzení, že na členech šermířské skupiny ADOREA je vidět, že se nejedná o tanečníky, se radši vyjadřovat nebudu. Poněkud se mne však dotkla poznámka o nepochopitelnosti obrazu rozkolu družiny otroků. Tato skutečnost vychází jednak z libreta (možná by bylo dobré se před představením s ním seznámit, předpokládám, že je sehnatelné – např. v Divadelním ústavu), jednak z historické skutečnosti – kdy se otroci opravdu rozdělili a část vzbouřenců vedená Crixem byla záhy pobita. Ostatně je to uvedeno i v programové brožuře v kapitole „Obsah baletu“. K diskusi nad Vaším hodnocením tanečních výkonů se necítím plně povolán, a proto ji nechávám bez odezvy. Snad jen u Crassa nelze vyrozumět, zda se jedná o pochvalu neb naopak výtku. Crassus je povrchní Říman, toužící pouze po slávě a mamonu. Tudíž uchopení role bylo asi správné. Vaše poslední myšlenka, či snad povzdech, týkající se uvádění starších vzorů a jejich uchopení v 21. století je však na delší rozhovor. Osobně si myslím, že uvádění klasických (neoklasických i moderních) baletů v co možná nejčistším a nejprůzračnějším nastudování (to se týká i vynikajících starších choreografií) má smysl. Proč bychom měli tedy uvádět choreografie Petipy, Ivanova, Bournonvilla, Grigoroviče, Cranka, Scholze, Kyliána, Robbinse, Balanchina, Eka, Forsythea? Tito choreografové opravdu ve své (i nedávné) době posouvali vývoj baletního umění. Minimálně pedagogové uměleckých škol by měli trvat na uvádění těchto děl. Vždyť i u nás byla nastavena linie uvádění klasických děl, která byla bohužel po revoluci v roce 1989 násilně přetržena. V současnosti už ani nemáme prakticky žádného choreografa, který by dokázal postavit celovečerní klasický balet. Většinou se tak na našich jevištích objevují jejich jakési zkomoleniny. Naše divadla se specializují na krátké taneční performance, většinou v dvoj- či trojvečerech. Stačí se podívat na repertoár našich Národních divadel. Ruku na srdce – to není opravdu dobrý stav – a vina v tomto směru padá i na české taneční školství. Předpokládám, že se nebudete přít o kvalitách výše jmenovaných choreografů. Samozřejmě je možno jít svou neotřelou cestou, ale v žádném případě není možné se odpoutat od historické kontinuity tanečního umění. Potlesk nadšeného publika vestoje, které nejen na druhé premiéře ocenilo inscenaci Spartaka je toho důkazem!
S přátelským pozdravem Tomáš Lehotský