Drama o povstání otroků à la Grigorovič

Baletní soubor Moravského divadla v čele se svým šéfem a choreografem Robertem Baloghem si troufl na náročné dílo Arama Chačaturjana Spartakus, které mělo premiéru v Olomouci 6. a 7. března 2015. V programu píše autor úpravy libreta, choreografie a režisér Robert Balogh, že si inscenací této látky splnil své tajné přání. 

Ivo Jambor. Foto: Jan Procházka.

Ivo Jambor. Foto: Jan Procházka.

Historie tohoto sovětského baletu je poměrně dlouhá, datuje se od premiéry roku 1956, přes další uvedení až k verzi Jurije Grigoroviče, která byla ve své době (1968) pokládána za dramaturgicky i choreograficky nejlepší inscenaci tohoto tématu, a to hlavně díky vyváženým masovým sborovým scénám a intimním monologům a duetům hlavních představitelů.

Příběh thráckého otroka Spartaka, jeho lásky Frygie, vojevůdce Crassa a zrádné Aeginy, odehrávající se na pozadí událostí povstání římských otroků, vychází z původního libreta Nikolaje Volkova, které Balogh krátí do dvou dějství, oprošťuje od zbytečných vedlejších figur a soustředí se na drama ústřední čtveřice. Poněkud sporné se mi však jeví choreografické zpracování Roberta Balogha, který přiznává, že vychází z Grigorovičovy verze. A tady se dostáváme k otázce, nakolik je olomoucká inscenace pouhým plagiátem a nakolik původní autorskou tvorbou. Již použitá akademická technika odkazuje ke Grigorovičovu zpracování, navíc některé úseky jsou převzaté až do detailů – například sólo Spartaka v diagonálách otroků, část duetu Crassa a Aeginy, velké maskulinní skoky, a zvláště pak celé scénické obrazy včetně závěrečného konce Spartaka v houšti kopí. Musela bych srovnat obě videonahrávky, abych mohla úplně přesně stanovit podíl Grigoroviče a Balogha. Ale na první pohled je zřejmé, že to, co vystupuje do popředí u Grigoroviče – tedy ony masové scény římských vojsk, odhodlání a postupný odboj otroků, který funguje právě díky mase mužských skvěle připravených tanečníků symbolizujících svobodu, na olomoucké scéně na malém jevišti a při slabší připravenosti sborových tanečníků fungovat nemůže. A proto se logicky hlavní choreografova pozornost soustředila na ústřední čtveřici, která má od počátku danou linku a svůj jedinečný vývoj.

Obecně lze říci, že z práce se sbory mohl Balogh vytěžit daleko více. Mohl být nápaditější v dynamice a ve variacích a umocnit tím dění, které s sebou drama přináší. Již úvodní, triumfující nástup římských legií příliš nezaujme, eroticky nabitý duet Crassa a Aeginy doplňuje sbor kurtizán a hostů jen „vlažným“ přizvukováním. Bojové scény gladiátorů a vojáků poměrně vycházejí, možná i díky hostujícím členům šermířské skupiny Adorea. Je však u nich zase patrné, že nejsou tanečníky. Poněkud nesrozumitelnou scénou je rozkol vzbouřených otroků. Dělí se na dvě skupiny, neznámo proč. Teprve po tomto rozdělení přichází lstivá Aegina, která svádí muže vínem a erotickým tancem.

Lukáš Cenek. Foto: Jan Procházka.

Jak již z uvedeného vyplývá, měly by být nosným pilířem tohoto představení psychologicky vystavěné výkony hlavních interpretů. Hrdina Spartakus je statný, technicky dobře připravený Ivo Jambor. Jeho part je choreograficky nejbohatší, i když v některých momentech nepřesvědčivý (počáteční tápání v okovech). Nejvíce dovede diváka strhnout v citlivých duetech s Frygií. Je výborným partnerem, ale jeho herecký vklad je plný zbytečných teatrálních pantomimických gest a nadužívané velké mimiky, která by se dala nahradit výrazovým pohybem. Tato výtka jde však spíše na vrub choreografa. Na první pohled nelze Jamborovi nic konkrétního vytknout, ale chybí něco navíc, co by vytvořilo charismatickou jevištní postavu.

Zato Frygie Yui Kyotani přesně ví, o čem tančí, je křehká, její projev je vysoce taneční, plastický, nádherná je její práce paží. Duety se Spartakem jsou jímavé a partnersky náročné, někdy až hraničící s akrobacií. Ale nejdojemnější je v sólových výstupech vyjadřujících něhu, lásku ke Spartakovi či závěrečné zoufalství a jeho překonání. Už kvůli jejímu výkonu stojí za to představení navštívit.

Yui Kyotani a Ivo Jambor. Foto: Jan Procházka.

Výrazný charakterový protipól tvoří dvojice nelítostného a panovačného Crassa a jeho poživačné milenky Aeginy. Crassa charakterizu je Balogh hlavně dynamickými skoky a sošnými pózami. Lukáš Cenek se snaží hrát fanaticky posedlého muže plného nenávisti, zahleděného do sebe, ale zůstává pouze na povrchu. Technicky je part přizpůsoben jeho možnostem, jen se stále objevují ona velká silácká gesta. Jeho milenka Aegina v podání Iriny Laptěvy dokáže své roli dát erotický náboj, být lstivá a jakoby ze zákulisí tahat za nitky osudu.

Ostatní složky inscenace doplňují realistické pojetí a podporují celkový rámec inscenace. Scéna Eduarda Přikryla musí nechat otevřené jeviště, které už tak omezuje inscenaci svou velikostí. Využívá tedy malované perspektivy v realisticky pojatém náznaku Fora Romana a Crassovy vily, kde se odehrává i souboj otroků. Ostatní scény jsou řešeny pouze náznakem (stan) či světlem a projekcí, a to ku prospěchu jevištní akce. Tradiční kostýmy Romana Šolce si hrají se zlatou, černou a rudou v případě Římanů, tmavými odstíny otroků a jednoduchostí a čistotou Frygie a Spartaka. Spolehlivý výkon orchestru vedeného Tomášem Hanákem podtrhuje monumentální a působivou Chačaturjanovu hudbu, která svou výraznou emocionalitou a dramatičností zachraňuje některé problematické stránky choreografie.

Olomoucké představení přináší zásadní otázky, týkající se uchopení tohoto baletu v 21. století. Je nutno se stále držet starších vzorů, které ve své době posouvaly vývoj baletního umění? Nebo je lepší jít svou vlastní cestou s důvěrou ve schopnosti a možnosti tanečního výrazu v takovýchto epických představeních?

Psáno z druhé premiéry 7. března 2015, Moravské divadlo Olomouc.

Spartakus – balet z historie antického Říma
Hudba: Aram Chačaturjan
Libreto (podle Nikolaje Volkova): Robert Balogh
Choreografie (podle Jurije Grigoroviče) a režie: Robert Balogh
Asistentky choreografa: Dana Krajevskaja a Jelena Iliina
Hudební nastudování: Tomáš Hanák
Dirigent: Tomáš Hanák a Petr Šumník
Scéna: Eduard Přikryl
Kostýmy: Roman Šolc

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Robert Balogh

Balet Moravského divadla

Moravské divadlo Olomouc

Tanec

Komentář

vložil Pavel Bálik

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
http://operaplus.cz/baletni-panorama-pavla-jurase-122/

Re: Komentář

vložil Ivana Kloubkova

IP: 94.112.101.34
Reaguje na: Komentář
Dobrý den vážená paní Kloubková! Objevil jsem zde na Tanečních aktualitách Vaši recenzi na Spartaka v MDO. Nepatřím k velkým diskutérům (vlastně píši do diskuze vůbec poprvé), nicméně rád bych uvedl několik poznámek k publikované stati. Úplně nejsem ztotožněn s vaším tvrzením o plagiátorství, když sama uvádíte, že Robert Balogh vychází z Grigorovičovy verze. Ostatně v programu je výslovně uvedeno: „Choreografie podle Jurije Grigoroviče: Robert Balogh“. Nechcete snad tvrdit, že dnes inscenované klasické balety jsou plagiáty a všichni choreografové stavějící klasiku tudíž celoživotní plagiátoři (jmenujme např. Pierra Lacotta, Alexeje Ratmanského, Vasilije Medveděva, Jurije Burlaku nebo ať nechodíme daleko třeba Javiera Torrese, Jiřího Kyseláka, Jaroslava Slavického a mnoho dalších). Mírně si pak protiřečíte záhy v tvrzení o soustředění se na choreografii čtveřice ústředních hybatelů děje. Plyne z logiky věci, že není možno na malém jevišti s menším počtem tanečníků stavět obrovské masové scény - s choreografií jako s dynamickým živým organismem se musí pracovat. Obecná klišé kritiků typu – „ze sboru se dalo vytěžit více“ – je samoúčelné. Ostatně na druhé premiéře, ze které je psána Vaše recenze jste si určitě všimla, že v závěru podle vás „nezajímavého úvodního obrazu triumfujících Římanů“ se tleskalo… V obraze Crassovy vily je na scéně poměrně dost akcí náročných na prostor (duet Crassa a Aeginy, gladiátorské zápasy), sbor je tedy logicky upozaděn. To bych rozhodně neviděl jako problém inscenace. K tvrzení, že na členech šermířské skupiny ADOREA je vidět, že se nejedná o tanečníky, se radši vyjadřovat nebudu. Poněkud se mne však dotkla poznámka o nepochopitelnosti obrazu rozkolu družiny otroků. Tato skutečnost vychází jednak z libreta (možná by bylo dobré se před představením s ním seznámit, předpokládám, že je sehnatelné – např. v Divadelním ústavu), jednak z historické skutečnosti – kdy se otroci opravdu rozdělili a část vzbouřenců vedená Crixem byla záhy pobita. Ostatně je to uvedeno i v programové brožuře v kapitole „Obsah baletu“. K diskusi nad Vaším hodnocením tanečních výkonů se necítím plně povolán, a proto ji nechávám bez odezvy. Snad jen u Crassa nelze vyrozumět, zda se jedná o pochvalu neb naopak výtku. Crassus je povrchní Říman, toužící pouze po slávě a mamonu. Tudíž uchopení role bylo asi správné. Vaše poslední myšlenka, či snad povzdech, týkající se uvádění starších vzorů a jejich uchopení v 21. století je však na delší rozhovor. Osobně si myslím, že uvádění klasických (neoklasických i moderních) baletů v co možná nejčistším a nejprůzračnějším nastudování (to se týká i vynikajících starších choreografií) má smysl. Proč bychom měli tedy uvádět choreografie Petipy, Ivanova, Bournonvilla, Grigoroviče, Cranka, Scholze, Kyliána, Robbinse, Balanchina, Eka, Forsythea? Tito choreografové opravdu ve své (i nedávné) době posouvali vývoj baletního umění. Minimálně pedagogové uměleckých škol by měli trvat na uvádění těchto děl. Vždyť i u nás byla nastavena linie uvádění klasických děl, která byla bohužel po revoluci v roce 1989 násilně přetržena. V současnosti už ani nemáme prakticky žádného choreografa, který by dokázal postavit celovečerní klasický balet. Většinou se tak na našich jevištích objevují jejich jakési zkomoleniny. Naše divadla se specializují na krátké taneční performance, většinou v dvoj- či trojvečerech. Stačí se podívat na repertoár našich Národních divadel. Ruku na srdce – to není opravdu dobrý stav – a vina v tomto směru padá i na české taneční školství. Předpokládám, že se nebudete přít o kvalitách výše jmenovaných choreografů. Samozřejmě je možno jít svou neotřelou cestou, ale v žádném případě není možné se odpoutat od historické kontinuity tanečního umění. Potlesk nadšeného publika vestoje, které nejen na druhé premiéře ocenilo inscenaci Spartaka je toho důkazem!
S přátelským pozdravem Tomáš Lehotský
Vážený pane Lehotský,
Nejprve bych Vám chtěla poděkovat za Vaši reakci na recenzi baletního představení Spartakus v Moravském divadle v Olomouci. Jako dramaturg inscenace k ní jistě máte svůj osobní vztah a na řadu vytyčených problémů svůj vlastní názor. A to je v pořádku. Dovolím si jen několik poznámek k mému pohledu na věc.
Problém autorství – v současnosti inscenované balety tzv. klasického odkazu /Petipa, Ivanov, Bournonville – když uvedeme ty nejvýznamnější/ vytvořili choreografové 19. století, kdy se tak důkladně nebral zřetel na autorství baletů. Mnoho následovníků přebíralo celá dějství, něco si sami upravovali, technicky vylepšovali, někdy dokonce zasahovali i do hudební partitury, či přidávali hudbu téhož skladatele z jiných děl nebo skladatelů jiných. Jedná se tedy o tradiční odkaz předminulého století zachovaný pouze zápisem nebo předáváním pamětníky. Žádný filmový či video záznam neexistoval. Grigorovič je ovšem žijící autor, jehož představení je možno shlédnout na dostupných záznamech. V další části své reakce píšete o uvádění tohoto klasického odkazu a jeho uchopení v 21. století v co nejčistším a nejprůzračnějším nastudování. Uvádíte vedle starých mistrů onoho romantického a postromantického období i mistry 20. Století – Cranka, Scholze, Kyliána, Robbinse, Balanchina, Eka, Forsythea. Jen mne zajímá, jestli jste viděl nějaké dílo, odkazující se na tyto velikány choreografické tvorby v nějakém jiném provedení – choreografie podle…
Dramaturgie a libreto – souhlasím s Vaším tvrzením o nutnosti soustředit se na čtveřici ústředních hrdinů s tím, že v podmínkách olomouckého divadla je to cesta pozitivní. To, podle mého, vychází kladně i v recenzi. Co se týče libreta, samozřejmě jsem si prostudovala původní libreto Nikolaje Volkova z knihy Svět tance a baletu od Boženy Brodské a Vladimíra Vašuta, které vzniklo už v r.1934, dávno před premiérou v r.1956. Kladně hodnotím „oproštění se od zbytečných menších figur“ /např. postavy Hermodia- mladého Thráka, kterého si koupí Aegina a který posléze Spartaka zradí/. Jen k té scéně rozkolu ve Spartakově táboře. Podle původního libreta 3. jednání - Spartakův stan – „ Na prostranství před stanem prodávají římští obchodníci. Někteří spolubojovníci Spartaka se zajímají jen o zbraně, jiní se však vrhají na zlaté ozdoby, drahé látky a lákají je ženy, což Spartakus zakazuje.“ Tady by mohl být počátek onoho rozkolu ve Spartakově družině. Na jevišti olomouckého divadla se odehrálo přesně to, o čem se píše v programu k inscenaci : „V táboře otroků dochází k rozkolu. Část z nich je nespokojena a Spartaka opouští“. A tady mi chybí ten důvod. A pak teprve: „ Do tábora se mezi zbylé věrné otroky nepozorovaně dostane lstivá Aegina. Muže svádí vínem a erotickým tancem.“ To už pak má logiku, že zbylí otroci jsou zpití vínem a ztrácí ostražitost.
Práce se sbory – tím jsem opravdu myslela, že by mohla být choreograficky nápaditější a daleko sugestivněji dokreslovat atmosféru – nástup římských legií je opravdu dost jednoduchý, secvičené vojsko, ale nejde z něj síla a neohroženost, v domě Crassa u sborů nejde o prostor, ale o vášeň.
K postavě Crassa – velká silácká hrdinská gesta, nadužívání taneční pantomimy na úkor charakterotvorného tance

Na závěr musím vyjádřit svůj souhlas s tím, že v naší republice máme velmi málo choreografů nebo možná žádné / napadá mne pouze Libor Vaculík/, kteří by byli schopni postavit celovečerní klasický balet. A to, že publikum bylo spokojené, je také pravda. Ty standing ovations skutečně byly. Vaše publikum Vás má rádo. Jen taková osobní poznámka. I paní, která hlídala parkoviště, viděla premiéru a mluvila o představení jen v superlativech.

Mnohokrát děkuji za reakci. S pozdravem, též přátelským Ivana Kloubková

Komentář

vložil Tomáš Lehotský

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
Dobrý den vážená paní Kloubková! Objevil jsem zde na Tanečních aktualitách Vaši recenzi na Spartaka v MDO. Nepatřím k velkým diskutérům (vlastně píši do diskuze vůbec poprvé), nicméně rád bych uvedl několik poznámek k publikované stati. Úplně nejsem ztotožněn s vaším tvrzením o plagiátorství, když sama uvádíte, že Robert Balogh vychází z Grigorovičovy verze. Ostatně v programu je výslovně uvedeno: „Choreografie podle Jurije Grigoroviče: Robert Balogh“. Nechcete snad tvrdit, že dnes inscenované klasické balety jsou plagiáty a všichni choreografové stavějící klasiku tudíž celoživotní plagiátoři (jmenujme např. Pierra Lacotta, Alexeje Ratmanského, Vasilije Medveděva, Jurije Burlaku nebo ať nechodíme daleko třeba Javiera Torrese, Jiřího Kyseláka, Jaroslava Slavického a mnoho dalších). Mírně si pak protiřečíte záhy v tvrzení o soustředění se na choreografii čtveřice ústředních hybatelů děje. Plyne z logiky věci, že není možno na malém jevišti s menším počtem tanečníků stavět obrovské masové scény - s choreografií jako s dynamickým živým organismem se musí pracovat. Obecná klišé kritiků typu – „ze sboru se dalo vytěžit více“ – je samoúčelné. Ostatně na druhé premiéře, ze které je psána Vaše recenze jste si určitě všimla, že v závěru podle vás „nezajímavého úvodního obrazu triumfujících Římanů“ se tleskalo… V obraze Crassovy vily je na scéně poměrně dost akcí náročných na prostor (duet Crassa a Aeginy, gladiátorské zápasy), sbor je tedy logicky upozaděn. To bych rozhodně neviděl jako problém inscenace. K tvrzení, že na členech šermířské skupiny ADOREA je vidět, že se nejedná o tanečníky, se radši vyjadřovat nebudu. Poněkud se mne však dotkla poznámka o nepochopitelnosti obrazu rozkolu družiny otroků. Tato skutečnost vychází jednak z libreta (možná by bylo dobré se před představením s ním seznámit, předpokládám, že je sehnatelné – např. v Divadelním ústavu), jednak z historické skutečnosti – kdy se otroci opravdu rozdělili a část vzbouřenců vedená Crixem byla záhy pobita. Ostatně je to uvedeno i v programové brožuře v kapitole „Obsah baletu“. K diskusi nad Vaším hodnocením tanečních výkonů se necítím plně povolán, a proto ji nechávám bez odezvy. Snad jen u Crassa nelze vyrozumět, zda se jedná o pochvalu neb naopak výtku. Crassus je povrchní Říman, toužící pouze po slávě a mamonu. Tudíž uchopení role bylo asi správné. Vaše poslední myšlenka, či snad povzdech, týkající se uvádění starších vzorů a jejich uchopení v 21. století je však na delší rozhovor. Osobně si myslím, že uvádění klasických (neoklasických i moderních) baletů v co možná nejčistším a nejprůzračnějším nastudování (to se týká i vynikajících starších choreografií) má smysl. Proč bychom měli tedy uvádět choreografie Petipy, Ivanova, Bournonvilla, Grigoroviče, Cranka, Scholze, Kyliána, Robbinse, Balanchina, Eka, Forsythea? Tito choreografové opravdu ve své (i nedávné) době posouvali vývoj baletního umění. Minimálně pedagogové uměleckých škol by měli trvat na uvádění těchto děl. Vždyť i u nás byla nastavena linie uvádění klasických děl, která byla bohužel po revoluci v roce 1989 násilně přetržena. V současnosti už ani nemáme prakticky žádného choreografa, který by dokázal postavit celovečerní klasický balet. Většinou se tak na našich jevištích objevují jejich jakési zkomoleniny. Naše divadla se specializují na krátké taneční performance, většinou v dvoj- či trojvečerech. Stačí se podívat na repertoár našich Národních divadel. Ruku na srdce – to není opravdu dobrý stav – a vina v tomto směru padá i na české taneční školství. Předpokládám, že se nebudete přít o kvalitách výše jmenovaných choreografů. Samozřejmě je možno jít svou neotřelou cestou, ale v žádném případě není možné se odpoutat od historické kontinuity tanečního umění. Potlesk nadšeného publika vestoje, které nejen na druhé premiéře ocenilo inscenaci Spartaka je toho důkazem!
S přátelským pozdravem Tomáš Lehotský

Zobrazit další komentáře 3

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

listopad 2020

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
31
1
2 3 4 5
6
7
8
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30 1
2
3
4
5
6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: