Eiland – Bezobsažná forma

Eiland znamená v holandštině „ostrov“. Ostrovem je i scéna v sále Divadla Archa. Poměrně malé, vyvýšené čtvercové pódium, ze dvou stran obklopené diváky, je hřiště pro dvojici performerů. Divák je svědkem jednoho dne na tomto podivuhodném ostrově, jehož příběh se rozehrává velice pomalu, ještě rozvláčněji než chůze obou protagonistů. Dlouhé minuty jen nehybně leží na scéně se čtyřmi na bílo obarvenými klacky a několika napůl vyfouklými míčky. Obecenstvo začíná být z dlouhého nástupu nervózní a cloumá jím nepříjemný šum.

Po chvíli se ale ukazuje, že předlouhá expozice je funkčním nástrojem, jak z představení vykřesat humor. Po zhruba čtvrt hodině jsou již napětí i nuda tak veliké, že některé diváky rozesměje i to, když Jan Slovák začne opatrně pohybovat prsty u nohou. Představení stojí a padá na charakteristických výrazech i pohybech obou mužů.

Slovák, ale hlavně Aleš Najbrt na diváka hledí tupýma vykulenýma očima, zvýrazněnýma mohutným podmalováním. Po čtvercovém teritoriu se začínají pohybovat strnule, pomalu, často nesmyslně, se ztuhlostí osmdesátiletých staříků. Objevují záhady svého ostrova, a to již zmíněné čtyři klacky a asi sedm míčů. A pochopitelně zkoumají i sebe navzájem.

Performance je vystavěná právě na objevování možností ostrova. Divák je odkázán s napětím sledovat, jakou další komickou situaci aktéři svým průzkumem vytvoří. Po zmíněném táhlém začátku, kdy je na chvíli vtipná téměř každá situace, se však dynamika postupně začne opět vytrácet, smích diváků působí místy nuceně a humor se tříští jen do občasných nárazových vln. Pohybová a výrazová stylizace i sehranost obou pánů je obdivuhodná. Vzhledem k jejich věku je navíc jejich strnulost uvěřitelná, některé kousky vyvolávají v řadách obecenstva hrůzu (například když Najbrt ze stoje padá ve vší zdřevěnělosti do kolébky). Tyto formální ingredience se však po čase zdají být pro plnohodnotné dílo nedostačující.

Pokusy potácejícího se muže postavit jeden míček na druhý či balancovat na klaccích jako na vodních lyžích jsou úsměvné. Ostrov vytváří iluzi dětské bezstarostnosti, neboť oba protagonisté zkoumají a experimentují s objekty s dětským zaujetím. Humor vzniká právě na styčné ploše této dětské hry v dospělém těle. Vzniká tak absurdní podívaná, kdy vedle sebe působí protiklady, v běžném životě nepřijatelné. Pokud by ovšem člověk nechtěl být považován za blázna. A to pánové Slovák a Najbrt zřejmě, alespoň na hodinu, chtějí.

Ostrov vytváří zdání jakéhosi vzdáleného místa, chráněného právě svou malou rozlohou, kde jsou tyto zvláštnosti povoleny. Jako by tvůrci naráželi na místo skryté někde v mysli, kde náš vnitřní podivín zkoumá, jestli na sobě budou držet dva míče, anebo jestli se vlezeme mezi trojnožku postavenou z klacků (a hádám, že mnozí z nás jako malí takové pokusy podnikali).

Jako celek však inscenace vyzněla poněkud prázdně. Divák neodchází obohacen ničím jiným než charakteristickou stylizací dua Thomas & Ruhller, koncept jako takový jej nechává rozpačitého. Po zhlédnutí si s sebou neodnese ani zážitek z večera plného záchvatů smíchu, ani materiál k přemýšlení. Na to, aby začala naplno pracovat fantazie, je Eiland zase příliš abstraktní a nabízí se otázka, zda se Slovák a Najbrt do své záhadnosti až příliš nezamotali. Zdá se, jako by oba umělci čerpali už jen ze své pověsti. Unikátní do jisté míry samozřejmě jsou, proto by byla škoda nevyužít potenciál půdy, kterou se jim za roky společného působení podařilo připravit. Nutné je ale vyzdvihnout konec představení, kdy spolu při postupném stmívání dvojice na Valentýna končí symbolicky – v láskyplném objetí.

 

Psáno z premiéry 14. února 2020, Divadlo Archa.

 

Eiland
Koncept, performance: Jan Slovák, Aleš Najbrt
Světelný design: Patrik Sedlák
Produkce: Jakob Hykes
Premiéra: 14. 2. 2020