Epic jako didaktický příklad dramaturgie tanečního divadla
Slovenský soubor fyzického divadla Debris Company představil v Praze 3. října 2014 ve Studiu Alta svou nejnovější inscenaci Epic. V rámci programu festivalu Hybaj ho 2014! mohli diváci opět sledovat umění slovenských tanečníků a performerů, kteří tvoří pod vedením uměleckého ředitele a režiséra Jozefa Vlka.
Doménou souboru, fungujícího nezávisle bezmála celou porevoluční éru, je autorské fyzické, chcete-li, psychologické taneční divadlo, které akcentuje nejen živé umělecké výkony aktérů, ale ve zcela koncepční dramaturgii neoddělitelně a promyšleně pracuje i s autorskou zvukovou a hudební složkou, stejně jako se scénickou vizuální stránkou inscenací.
Epic se nechal inspirovat Bertoltem Brechtem, jeho dobou a tehdejší společenskou situací i jeho teorií (a vlastně i praxí) pojetí epické inscenace, v níž vyvrcholily skrze společenskou reflexi avantgardní tendence moderního meziválečného divadla. Cílem Brechtova epického divadla bylo předkládat obecenstvu takový obraz společnosti, aby o něm diváci začali sami racionálně uvažovat a pochopili nutnost radikální společenské proměny tehdejšího světa. Brecht v tomto žánru došel až k tzv. formátu „Lehrstück“ (didaktická divadelní hra, která názorně a poučně vysvětluje základní politické, ideologické, a především společenské otázky). Divák neměl prožívat s postavami jejich příběh, ale vnímat podobenství jednání a děje jako model jisté společenské problematiky.
Atmosféra začátku 20. století je nezaměnitelná, z jeviště prostupuje během představení celým sálem. Ve své šedivosti je provoněná tabákem, trochu zaprášená třpytivým prachem, plná naivity i afektu, podkreslená ironií v hudbě, která dává víc než najevo, že jde o vážný cynismus stereotypu. Symbolika je jasná bez dvojsmyslů, charakteristika interpretovaných znaků je tu zcela racionální. Trocha anonymity v masce i jméně, trocha archetypu a avantgardistická podoba inscenace je téměř dokonalá.Sedm částí, sedm dní dlouhých jako sedm let rámuje tok příběhu o paradoxu lidského bytí a jeho dopadu na život i jednání jeho aktérů. Je konfrontací dvou krajů, dvou říčních břehů, dvou domů, dvou párů. Jejich světy se protínají z principu, ale jejich životní hodnoty se nedoplňují. Přes sociální rozdíly jsou to však stále dva břehy téže řeky. Na levém břehu bydlí Jack a Eva, jejich domek je malý, ale útulný, jejich vztah je láskyplný, ale naivní. Ona (Nikoleta Rafaselisová) je přecitlivělá, svázaná svou oddaností, dobou, výchovou i špatným zdravím, a nikdy svůj břeh neopouští. On (Dano Raček), její muž, se zodpovědností hlavy rodiny se pravidelně každé ráno plaví na pravý břeh za prací k domu svého zaměstnavatele Bara (Juraj Hrčka). Toho, kterému vše patří, který si koupí, co chce, který jako principál vše řídí. V jeho postavě vnímáme direktora i průvodce neutěšeným dějem, toho, který všechny vlastně pozval na toto představení tajemného divadelního spolku proslaveného divy i senzacemi, jež se ale tentokrát nekonají. Jeho žena Cat (Stanislava Vlčeková) je sice elegantní, ovšem afektovaná a ve své znuděnosti pokřivená.
Setkání Cat a Jacka i jejich vzájemné okouzlení se stává mačetou stereotypního života všech zúčastněných, podtínající je však daleko víc, než jsou si schopni uvědomit.
Expresionistické pojetí pohybového i výrazového projevu tanečníků odpovídající Brechtově době podtrhuje bílé divadelní líčení, odkazující k pierotům a jejich tradici sarkastického smutku a sebeironii. Emoce se na bílém obličeji promítají jako na plátně, i když použití exprese v mimice je spíše minimalistické. Velký prostor dostávají oči a pohled, jeho význam v kombinaci s pohybově-tanečním charakterem jednotlivých rolí. Choreografie Stanislavy Vlčekové transformuje techniku současného tance do pravdivosti pohybového výrazu, jež je nepopisnou, ale výmluvnou imaginací duše prostřednictvím těla. Kontrast vzniká v naddimenzovaných gestech, která naopak úspěšně nahrazují potřebu diváckého domýšlení děje nebo vysvětlujícího textu. Jsou stejně jako minimalisticky laděné taneční sekvence dynamicky rytmizována. Výrazným prvkem představení je animace videoartu, který v kombinaci se stínohrou a 3D-scénografií přidává rozměr skutečnosti a tím „zastaralé“ pojetí divadla i s vytvořenou iluzí původnosti zesoučasňuje. Výsledek evokuje digitalizovaný záznam fiktivní rekonstrukce baletu německého výrazového tance a podobně jako dokumentární pořad promlouvá i k publiku. Debris Company s respektem k Brechtovi předkládají vlastní představu o epickém divadle. Jen těžko lze vytýkat autorům detaily chybějící k dokonalosti: dynamičtější spád díla jako celku a s ní související timing jednotlivých dnů – částí představení. Kvůli této nevyrovnanosti vyšuměla i katarze děje, což byl možná záměr této „parafráze brechtovské inscenace 21. století“ – úmyslně nezdůrazňovat obsah formy, jež je sama obsahem a cílem tvorby. Profesionální přístup k tématu a jeho detailům je nicméně něčím, co například česká taneční scéna postrádá v hojnější míře, a ani pro slovenskou tvorbu v tanečním divadle není vždy pravidlem. Jisté je, že Debris Company Epicem vytvořili jakýsi inovovaný didaktický příklad pro dramaturgické uchopení tanečního divadla v jeho základní podstatě. V inscenaci je možné najít veškeré vzájemné souvislosti detailů, které tvoří celek kvalitního představení. Patří k němu stylová jednotnost, vysoká taneční a výrazová vyspělost i divadelní zkušenost interpretů, která je zcela jistě jednou z hlavních devíz souboru a bez problémů obstojí ve srovnání se zahraniční špičkou.
Polemika nad funkcí angažovaného umění, kterou se autoři rozhodli otevřít, je velmi nevděčným tématem tam, kde není společenská idea, za kterou je možné se angažovat. Jak spustit transformaci, když chybí ona utopistická myšlenka na možnost přeměny v lepší svět? Co je vlastně cílem takového „angažovaného umění“ dnes, když tato idealistická vize chybí? Je to opravdu společenská změna, anebo spíše pozornost publika? Variantou odpovědi by snad mohla být aktivita Zdenky Brungot Svítekové, jež vytvořila autorský projekt pro tanečnici, koš na prádlo, projektor, světlo a zvukovou krajinu, který v pátečním večeru předcházel Epicu. Odehrával se v místě, které ve Studiu Alta zastává divadelního foyeru – ve vjezdu do dvora. Prostor vzájemného průniku tance, fotografie, videa a zvuku byl spolu s diváky svědkem jejího tanečního vyjádření s názvem Chiens naufragés o ztrátě vlastních jistot reprezentovaných pocitem domova. Patnáct minut neměnného klopýtání stříbrných legín ve vysokých sférách jehlových podpatků hledajících cestu k vlastnímu děravému prádelnímu koši bylo metaforou individuální cesty končící u zpustlých zdí. Poslední část byla dovedena prostřednictvím projekce do atmosféry smuteční marnosti. Provokativní záměr i diskutabilní účel této performance byl ukázkou prvotřídní pohybové koordinace i koncepčního myšlení tanečnice a autorky v jedné osobě s profesionálně jištěným technickým zázemím. Bohužel, trochu unyle vyznívající realizace její snahu nepodpořila, pouze vytvořila ostrý kontrast pro Epic. Psáno z představení 3. října 2014, Studio Alta. Epic
Režie a koncepce: Jozef Vlk
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Hrají: Juraj Hrčka, Daniel Raček, Nikoleta Rafaelisová, Stanislava Vlčeková
Text a písně: Petr Lomnický, Jozef Vlk, Tom Ciller
Dramaturgie: Jozef Vlk, Martina Vannayová, Tom Ciller
Scéna: Tom Ciller
Kostýmy: Katarína Holková
Animace: Martin Piterka, Alex Zelina
Hudba: Jozef Vlk
Light design: Jozef Vlk, Martin Piterka, Martin Polák
Premiéra: 16. června. 2014 Chiens naufragés
Námět, tvorba a tanec: Zdenka Brungot Svíteková
Fotografie ze série Inside Out: Geir M. Brungot
Video: sloway
Použité skladby: field recordings, album Komplex Roger Döring, Konrad Korabiewski; Gavin Bryars, Tramp, Tom Waits, Supertramp/S
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?