Eskapist – Únik z reality podle Ekmana

Eskapist. Foto: Nils-Emil Nylander.

Eskapist. Foto: Nils-Emil Nylander.

Královský švédský balet představil v dubnu předposlední letošní premiéru – novou celovečerní kreaci švédského choreografa Alexandra Ekmana nazvanou Eskapist. Ekman je jedním z nejvyhledávanějších švédských tvůrců současnosti. Po relativně krátké, ale nikoliv nevýznamné taneční kariéře (byl členem Královského švédského baletu, NDT 2 a Cullberg Balletu) se v pouhých dvaadvaceti letech rozhodl věnovat se choreografii na plný úvazek. Svá první kratší díla vytvořil právě pro zmíněné soubory, Cullberg Ballet uvedl v roce 2010 také jeho celovečerní prvotinu Ekmans Triptych (i když se jednalo, jak název napovídá, o tři oddělené kusy). Tento titul mohli zhlédnout i čeští diváci na scéně Laterny magiky při hostování souboru v roce 2013. V té době byl Ekman vycházející choreografickou hvězdou, brzy poté ale začal skutečně zářit. Jeho originální A Swan Lake na vodě, vytvořené pro baletní soubor v Oslu (2014), vzbudilo celosvětovou pozornost a bylo též zfilmováno. Humorný i surreálný Midsummer night’s dream (2015), znázorňující místo shakespearovského příběhu typicky švédskou letní párty, to dotáhl z Královské opery ve Stockholmu až do Joffrey Ballet v Chicagu. Ten samý rok Ekman vytvořil devadesátiminutovou choreografii Cow pro Semper Oper v Drážďaněch (o té bude ještě řeč). Ekmanova záře dosáhla až do pařížské Opery, která je dle jeho vlastních slov „mateřskou lodí“ baletu; zde vytvořil svůj předposlední celovečerní kus Play (2017), zpracovávající jeho hlavní pracovní metodu a dá se říci i životní styl – hravost. Nový titul Eskapist pokračuje v pomyslné linii sebereflexivní tvorby, již započal v Paříži.

 

Výbuch fantazie a bláznivých nápadů

Představení běželo již během příchodu diváků do sálu. Ti spatřili na forbíně honosně prostřený stůl a okolo něj sedící postavy v pozoruhodných kostýmech: dáma v krátkém červeném kožichu a ohromném červeném klobouku, dvě postavy v huňatých oblečcích jakoby z dlouhé trávy a mezi nimi muž v černém obleku s motýlkem. Tato bizarní společnost vesele hodovala ve zpomaleném pohybu a diváci již začali tušit, že za chvíli vstoupí do Ekmanova fantasmagorického vesmíru.

Termín „eskapista“ označuje osobu, která nějakým způsobem uniká od reality – může to být pomocí specifického koníčku či únikem do světa fantazie. Přesně takový se zdá být Ekmanův Eskapista, který dle jeho slov popisuje i jeho vlastní povahu. Jak jinak. Většina Ekmanových děl je přímo výbuchem fantazie a „crazy“ nápadů, absurdních obrazů, využívajících naplno divadelní formy a mašinerie schopné vytvořit jakoukoliv iluzi. Realismus ho rozhodně nezajímá, a snad i proto jsou jeho díla tak populární, že nabízí (dospělým) divákům únik z reality do světa snů a divadelních kouzel.

Eskapist. Foto: Nils-Emil Nylander.

Mezi Ekmanovy silné stránky patří jeho schopnost funkčně skloubit scénické složky a výrazové prostředky tak, že všechny působí stejně důležitě. Scéna (včetně všech jejích technických možností), kostýmy, světla, hudba, kostýmy, tanec, film – každá složka jako by byla protagonistou. Tím, že Ekman je schopen vše konceptuálně pojmout a propojit a mezi jednotlivými tvůrci evidentně dochází ke shodě, vzniká organický tvar, z něhož nic výrazně nevyčnívá či není opomenuto. V tomto ohledu je Eskapist zářným příkladem jeho tvorby.

Hudbu k dílu složil Mikael Karlsson, s nímž choreograf spolupracuje již od roku 2012 a toto je jejich desátý projekt. Spolupráce je to prý opravdu úzká, hudba vzniká vždy na základě společných rozhovorů a rozvoje konceptu. Autorem kostýmů se stal dánský módní návrhář Henrik Vibskov, který již s Ekmanem také dříve spolupracoval (A Swan Lake a Cow). Dohromady tvoří tito tři umělci organický a dobře fungující tvůrčí tým, které spojuje podobná estetika, hravost a smysl pro humor.

 

Když se scéna vlní a létá

Seznam osob a obsazení odhaluje, že eskapisti jsou skoro všichni účinkující, stejně jako se eskapista skrývá v každém z nás. Přesto inscenace měla svého protagonistu v podání Oscara Salomonssona. Tento eskapista se stal spíš takovým prostředníkem, který nás nechal nahlédnout do svého denního snění. Alexander Ekman nikdy nevypráví lineární děj, jeho díla jsou spíše koláží výjevů, scén, filmů, někdy sledujeme pouze pohyb scénografie na jinak prázdném jevišti.

První část devadesátiminutového díla bez přestávky nás vrhla přímo do neurčitého snového světa, v němž jsme spatřili všech šestatřicet tanečníků v černobílých pruhovaných (a velmi stylových) mundúrech, s různě tvarovanými klobouky. Vzdálenost mezi bílou podlahou, na níž se zmítali, a konstrukcí se světly jako by se zmenšovala. A skutečně, scéna se pomalu, téměř neznatelně zvedala, zatímco orchestřiště se propadalo. Po chvíli bylo zase vše v „normálním“ stavu. Stoupání a klesání pokračovalo a podlaha se dokonce rozdělila do více částí, až v šesti pruzích divákům doslova létala před očima a tanečníci na nich. Neustálý pohyb všeho mátl smysly a vytvářel téměř pocit halucinace. Odněkud z útrob propadliště vyjel kus scény se sprchou, z níž voda stékala na hlavního Eskapistu Salomonssona, zatímco ostatní tanečníci pomocí lepicí pásky vyznačovali na jevišti své malé soukromé bytečky a nosili si do nich různé vybavení – vše pouze v bílé barvě. Byly to jeho různorodé myšlenky, nebo zobrazení mnoha dalších osamělých eskapistů?

Eskapist. Foto: Nils-Emil Nylander.

Bizarní postavy i rekvizity

Následující scény nabídly další snové obrazy, kostýmy a rekvizity se měnily, stejně jako počet tanečníků na scéně a jejich způsob tance. Ekman ve svých dílech typicky pracuje s širokou škálou tanečních technik; v případě klasických souborů rád využívá jejich perfektního technického vybavení včetně tance na špičkách, čímž dává prostor tanečníkům zazářit. Proto se v Eskapistovi objevily celé pasáže, kdy sbory oblečené jen do tělového spodního prádla tančily klasické variace, skokové i na špičkách (pravda, někdy balancují na hraně parodie). Velice působivý byl například nástup ženského sboru ve vlnící se řadě ze zadního portálu, připomínající podobné scény mnoha klasických baletů. Objevilo se zde i několik duetů vyzdvihujících klasickou partneřinu, například Haruka Sassa s AdiLiJiang Abudurehemanem. Kromě jejich bezchybného tance zaujal opět kostým, kdy tanečnice měla na sobě široké černé kalhoty z lehounké látky a tylovou balerínu a kombinace těchto dvou oděvů tvořila při pohybu zajímavé efekty.

V kontrastu k minimalistickým scénám s maximálním pohybovým vypětím stojí výjevy, při nichž se jeviště zaplní bizarními postavami a rekvizitami. Na travnaté ploše hopsá osoba v „travnatém“ kostýmu, neustále se smějící a mluvící žena řídí sekačku, z níž létají stovky zelených lístečků, opodál pomalu prochází dáma v obrovské bílé róbě (zřejmě „královna zahrady“ Jonna Savioja), další dáma v červeném se prochází na vysokých podpatcích (Alina Lagoas), dva muži mají cedule místo trik, žena ve stylové žluté bundě nese žluté tulipány, muž vajíčko na pánvi.

Relativně nesouvisející výjevy snad zobrazovaly volné asociace mysli a mimoděk vyvolaly svou absurditou humornou situaci. Zhruba uprostřed představení se opona zavřela a diváci mohli sledovat krátký film se Salomonssonem jako jediným aktérem. Obrazy ubíjející rutiny a úniků z ní obsahovaly reference z předchozího jevištního dění, které tímto byly zasazeny do kontextu.

 

Vizuální efekty

Ekman je choreografem silně vizuálním – jeho dílo je vždy sledem působivých obrazů, které často obsahují bizarní detaily, ty do sebe ale vždy jako zázrakem zapadnou. V rámci této vizuálnosti je jeho silnou stránkou práce se sborem a rytmické sekvence v unisonu se staly jeho poznávacím znamením. Vrcholem Eskapisty byl přesně takový sborový obraz, v němž všichni tanečníci měli na sobě dlouhé černobílé pruhované suknice. Běháním, točením a manipulováním se sukněmi vznikaly opět fantastické výjevy a rytmus nutil diváky pohupovat se spolu s tanečníky. Nejednalo se ovšem o bombastické finále ve smyslu show, spíše šlo o moment meditativní, který vedl ke zklidnění.

Zkrátka Ekman opět nabídl bohatou taneční a vizuální inscenaci, v níž jsme mohli nahlédnout do světa jeho bohaté fantazie. Denní snění či eskapismus je zde zobrazeno jako praktika více méně pozitivní, ale především nutná pro přežití v dnešním světě, který jednotlivce ubíjí svou zběsilou rychlostí. Přestože dílo obsahuje momenty humoru (který Ekman velmi dobře umí) a krásy, celkově balancuje na velmi tenké hraně mezi zábavou a vážností.

 

Trocha bilance na závěr

Co mě ale v případě této inscenace zarazilo, je míra citace sebe sama u tak mladého choreografa. Jistě je běžné, že tvůrce používá podobné choreografické postupy, vazby, spolupracuje se stejnými partnery atd. Pro Ekmana je typické skloubení klasické a současné techniky, určité konkrétní pohyby, práce se sborem, specifický design a hudba – tento mix funguje výtečně a většina diváků, včetně mě, se z něj těší. Ovšem co když se v „nové kreaci“ objeví minimálně čtyři scény téměř identické jako v předchozí inscenaci? V tomto případě je podobnost s drážďanským baletem Cow do očí bijící již při zhlédnutí třicetivteřinového traileru. Dílo mělo velmi podobný formát, devadesát minut bez přestávky, a podíleli se na něm stejní tvůrci. Objevila se tu sborová „pochodová“ scéna s botami vybavenými dřevěnými kolíky a klobouky s třásněmi, zelené lístečky a tanec v sukních, klasický duet popsaný výše, dokonce i intermezzo s vlnící se bílou plachtou. Některé části měly v rámci Cow svůj název a logiku, která ovšem v Eskapistovi již nefigurovala. Jistě, bílé krávy tu chyběly, vystřídaly je bílé rekvizity a neonový plameňák. Důvod opakování stejných choreograficko-scénických postupů u těchto dvou inscenací nebyl odůvodněn konkrétním záměrem (v programu ani v rozhovorech), spíše se zdá skutečně opakováním osvědčených scén v rámci nového díla, jehož volné téma – eskapismus – dovoluje vlastně cokoliv.

Umělec má samozřejmě právo na svůj umělecký rukopis a pozorujeme jej u mnoha velikánů od Matse Eka přes Jiřího Kyliána, Ohada Naharina po např. Boba Wilsona. Kde ale končí umělecký rukopis a začíná vykrádání sebe sama na úkor hledání něčeho nového? Možná za to může přetížení tvůrce, který tvoří skoro každý rok nový celovečerní kus. A možná to vlastně z pohledu běžného diváka nevadí. Osobně ale trochu začínám ztrácet důvěru, že mě Alexander Ekman v budoucnu ještě něčím překvapí, což je z mého pohledu jedno z hlavních poslání umělce.

 

Psáno z představení 27. dubna 2019, Královská švédská opera, Stockholm.

 

Eskapist
Choreografie, scénografie, světla, film: Alexander Ekman
Hudba: Mikael Karlsson
Kostýmy: Henrik Vibskov
Dramaturg: Carina Nildalen
Zvuk: Lars-Göran Ehn
Premiéra: 5. 4. 2019

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Alexander EkmanHenrik VibskovMikael KarlssonStockholm

Švédský královský balet

Královská švédská opera

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: