Tanec Praha představil první Evropskou taneční laboratoř, která nabídla tři zcela odlišná taneční představení. Diváci měli možnost v neděli a v pondělí 14. a 15. června 2009 v divadle Ponec zhlédnout bulharské, řecké a americko-islandské taneční umění.
Laboratoř zahájil Kinesthetic Project (Bulharsko) s choreografií Void, pod kterou se podepsala Violeta Vitanova a Stanislav Genadiev. Start to byl opravdu náramný. Tři tanečníci: 2 muži, jedna žena, do půl těla nazí pracovali s rádoby jednoduchým nástrojem, svým tělem, a s ním dokázali vytvořit poutavou choreografii. Choreografové pracovali s dynamikou pohybu, jeho opakováním a proměňováním v prostoru, tanečníci si pak pohrávali s možnou modifikací téhož nebo velmi podobného tanečního prvku. Byli v neustálém mentálním kontaktu a zároveň z nich čišela i potřeba fyzického kontaktu. Pohybovali se spolu, proti sobě, diagonálně i vodorovně, ve stejném okamžiku nebo s malým zpožděním. Rozehrávali hru principů vnitřních i vnějších. Byli tři a své kompetence přeměňovali, jak se jim líbilo. Někdy je pojil začátek, někdy konec, někdy prostor a někdy třeba energie či vlastnost daného pohybu, pojil je možná i jakýsi příběh. Dva dredatí muži a jedna sličná žena udělali svým charismatem z Void napínavou choreografii, která odzbrojovala kombinací jednoduchého se složitým a vyvážeností všech složek.
Choreografie Pinnochio v podání Kostas Tsioukas Company pak po bulharském Void tanečně propadla. Po jevišti se linula sice výborná hudba vytvořená živě klavíristkou, violoncellistou a houslistkou, ale tanec Pinnochia vyzněl spíše jako nezajímavá karikatura s podivnou atmosférou. Pohyb sám o sobě byl mnohdy zajímavý, ale v celkovém kontextu (kostým, rekvizity, výraz…) vyzníval spíše trapně. To hudebníci, kteří často doslova roztančili sebe i své nástroje, působili pohybově přirozeněji a zajímavěji než samotný Pinnochio. Kdyby tanečník tak upjatě nešel za svým laciným cílem – pobavit, mohla vzniknout velmi barevná skládanka vícera umění. A kdyby tanečník spolupracoval s hudbou, tak jako se hudebníci snažili spolupracovat s tanečníkem, byla by to zcela jiná podívaná. Nebyla by to nepovedená parafráze, ale docela vtipná a milá tanečně-hudební etuda.
Večer první evropské laboratoře nakonec ale skončil zvesela. Choreografie Islanďanky Steinunn Ketilsdóttir a Američana Briana Gerke s názvem Love Always, Debbie and Susan vyprávěla typickou lovestory, ovšem v cynickém a humorném podání. Ona představovala hysterickou a osamocenou ženu toužící po lásce, muži a sexu a on flegmatického muže, který má v sobě část dítěte a snaží se jí pomoci, chlácholí ji čímkoli, co ho napadne – otevírá jí náruč, podporuje ji, zpívá s ní, vypráví jí příběhy... Náročné tančení bylo střídáno s mluveným slovem a občasným hereckým jednáním. To zaručovalo pochopitelnost (i když je vše vysloveno anglicky) a odlehčenost choreografie. Interpretům nechyběl ani vtip, ani odvaha. Pouštěli se do improvizace a nechávali se unášet sílou momentu a reakcí toho druhého. Nechyběla jim ani hravost a čišela z nich radost z vytvořené performance. Tanečně byli oba na výši, takže se v jejich díle mohlo krásně a nenuceně spojit vše, co je třeba k zábavnému, avšak režijně zajímavému dílu.
Díky Debbie a Susan mohli diváci odcházet tento večer z divadla s úsměvem na rtech.
To už tu dlouho nebylo. Večer to byl zajímavý a barevný. Ukázal práci tří, vlastně čtyř zemí, která pravděpodobně závisí na kultuře daného národa, mentalitě, odvaze a tanečních možnostech. Bulharsko opustilo svoji dlouholetou „klasickou“ éru a pustilo se do experimentu, který se vydařil. Řecko přineslo rozpačitou, pro někoho možná alespoň z části zajímavou práci. Jejich jižanský humor a záměr se však spíše rozplynul do černých koutů jeviště. A americká-islandsko koprodukce prokázala odvahu a to, že my středoevropané se máme ještě hodně co učit, abychom tvořili lehce a humorně a přitom zůstávali nad věcí.
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí