Fantastická Popelka Christophera Wheeldona

9. 3. 2014 recenze

Autor: Petra Dotlačilová

Anna Tsygankova a Matthew Golding, foto: Angela Sterling

Projekt Balet v kině představil opět výraznou taneční inscenaci a především další zajímavý evropský baletní soubor: Holandský národní balet z Amsterodamu. V žižkovském kinu Aero byl uveden 22. února 2014 ze záznamu balet o třech dějstvích skladatele Sergeje Prokofjeva Popelka, vytvořený pro nizozemský soubor známým britským choreografem Christopherem Wheeldonem. Tento autor se v posledních letech začal více zabývat celovečerními balety, které hned sklidily mnoho úspěchů. Titul Alenka v říši divů (premiéra 2011) byl první původní celovečerní balet uvedený na scéně londýnského divadla Covent Garden za posledních dvacet let a zřejmě mu vysloužil jeho současnou pozici jednoho z uměleckých vedoucích Královského baletu. Jeho díla se vyznačují bohatou fantazií a originálními nápady, využíváním klasické taneční techniky v kombinaci s jinými styly, hladkým sledem scén, v nichž je příběh skutečně vyprávěn tancem. Wheeldon také klade důraz na výraznou výtvarnou a hudební stránku svých děl. Přesně v tomto duchu se nese i jeho inscenace Prokofjevovy Popelky, která měla premiéru v Holandském národním baletu v prosinci 2012. Příběh byl převzat z pohádky bratří Grimmů, choreograf spolu s výtvarníkem Julianem Crouchem se ovšem snažili o zdůraznění jejího lidského rozměru. Nechybí zde sice nadpřirozené bytosti a kouzla, u všech postav je ale snaha o detailní psychologickou charakterizaci, která působí věrohodně a plasticky. Děj baletu, přestože je roztříštěn do mnoha scén a epizod, plyne rychle a působí kompaktním dojmem. Od samého začátku mohou diváci sledovat osudy obou hlavních hrdinů, Popelky a Prince Guillauma, a to už od jejich dětství. V první scéně vidíme šťastnou malou Popelku, jak si hraje s rodiči v krásné zahradě. Její matka ovšem brzy onemocní a zemře, Popelka se pak ocitá sama s otcem u matčina hrobu a okolo ní se zjevují čtyři sudičky (v podání mužských tanečníků), které ji mají chránit. Sudičky jsou od té doby Popelce neustále nablízku, pomocí jejich kouzel nakonec dívka najde opět své štěstí. Počet dobrých víl se zdá poněkud přehnaný, ale alespoň působí efektně ve složitých partnerských vazbách s hlavní hrdinkou. O několik let později jde Popelka (Anna Tsygankova) opět navštívit matčin hrob, který se stane symbolickým ústředním bodem pro děj baletu, v tomto okamžiku už je ovšem následována dvěma nevlastními sestrami Clementinou a Edwinou, a hlavně novou manželkou jejího otce, Hortensií. Vzájemné napětí je již od začátku patrné. Dětství Guillauma je ilustrováno scénou na hradě, kde tropí jako malý kluk se svým přítelem Benjaminem různé naschvály své učitelce tance a následně je potrestán přísným otcem. Princova (Matthew Golding) svobodomyslnost v kontrastu s povinnostmi, jež mu vnucuje král s královnou, je hlavním tématem i v jeho dospělosti. Pro Popelku se jím stane šikana macechy (Larissa Lezhnina) a nevlastních sester (Megan Zimny Grayová a Nadia Yanowskyová), stejně jako odcizení od vlastního otce, jehož má Hortensie zcela ve své moci.

První společné setkání hlavních hrdinů proběhne v Popelčině domě, kam ovšem přichází princ v přestrojení za žebráka – vyměnil si totiž z legrace šaty s Benjaminem, když měli společně roznést pozvánky na královský ples. Popelka je jako jediná k princi/žebrákovi vstřícná, přestože ostatní se ho snaží vyhnat, a když se ocitnou sami, začnou spolu tančit, jako by už byli na plese. Popelka ovšem na královský bál nesmí, její pozvánku Hortensie spálila. V tuto chvíli ovšem zasahují její sudičky, přenášejí ji k matčinu hrobu, nad nímž mezitím vyrostl vysoký kouzelný strom. Popelka dostane pozvánku novou a okolo stromu se rázem roztančí apoteóza fantastických postav, které mají Popelku naučit kroky, jež bude potřebovat: alegorie Jasu, Ladnosti, Velkorysosti a Tajemna. Stejně tak by to ale mohly být i víly čtyř ročních období, které v původním Volkovově libretu předávají Popelce šaty a šperky. Kromě alegorií se z kouzelného stromu vynoří i spousta dalších zvláštních postav lesa s maskami (kaštany, ptáci, skřítci). Taneční i výtvarná složka této scény jsou skutečně velmi působivé, variace jsou zajímavé a plné zvratů, kostýmy lehounké jak vánek a v nádherných barvách. Postavy v maskách připomínají, že kostýmní výtvarník baletu Julian Crouch je především loutkař a že jeho (vlastnoruční) výtvory jsou vskutku mistrovské. Vrcholem této scény je zjevení Popelky převlečené do krásných zlatých plesových šatů, jejichž struktura připomíná peří, a pak velice efektní znázornění odjezdu kočárem. Ples na zámku v druhém jednání je pompézní, plný nádhery, ale přesto ne přeplácaný či těžkopádný. Jednoduchá, ale funkční scénografie sestává z vysokých francouzských oken a spousty lustrů spuštěných ze stropu; tmavomodrá, červená a zlatá barva kostýmů a světel působí vznešeně. Tance plynou a prolínají se jako krásná Prokofjevova hudba. Výstupy sboru se střídají se sóly cizokrajných princezen nesoucích se v duchu přehnaného stereotypu. Vtipné jsou rovněž variace sester, v nichž jedna trumfuje druhou v soutěži o to, kdo se bude princi víc líbit. Mírnější Clementine je sice pokořena, ovšem na pomoc jí přispěchá princův přítel Benjamin, který se do ní zakoukal. Výrazný prostor dostává i Hortensie, netypicky také v komickém rejstříku, když to poněkud přehnala se šampaňským. Popelčin otec jen přeskakuje od nevlastních dcer k manželce, aby se dívky navzájem nepozabíjely a žena neskončila pod stolem. Tyto komické scény přerušuje až velkolepý příchod Popelky v krásných šatech s dlouhou vlečkou, maskou a zlatými střevíčky. A dál už to každý zná... Nutno vyzdvihnout chytrý režijní nápad nechat všechny hosty odejít na balkon v zadní části jeviště a pozorovat ohňostroj, zatímco v opuštěném sále naplno propukne láska prince a Popelky v dlouhém něžném pas de deux.

Poslední dějství je zahájeno bez velkých okolků rovnou zkoušením střevíčků. Na forbíně se objeví nekonečný zástup dívek, žen i fantastických zjevení, jež se posouvají na řadě židlí, která se táhne podél celého jeviště, a zkouší a zkouší maličkou zlatou špičku/střevíček. Židle se pak začnou jedna po druhé zvedat do vzduchu, opona se otevře a diváci opět spatří kuchyni Popelčina domu a tam dívku, která vzpomíná na fantastickou noc. Macecha, skolená kocovinou, již nemá sílu Popelce nadávat či ji zpovídat, Clementine je zase celá bez sebe ze své nové lásky. Jedině zlá sestra Edwina se stále snaží získat si prince, je ochotna podstoupit i bolestivé rány kladivem do špičky střevíčku, aby jej před princem obula. Pravda ovšem brzy vyjde najevo a Popelka odhaluje svou identitu. A může se konat svatba. Děj tohoto baletu je skutečně nebývale pestrý, plný drobných epizod a vtipných výstupů, které nenechávají diváky ani na minutu polevit z pozornosti, ale rovněž dokreslují charakterizaci postav a situací. Vydařená je rovněž výtvarná stránka představení – střídmá, ale přitom vytvářející působivé obrazy. Výkony všech interpretů i sboru byly velice přesvědčivé a přesné jak po taneční, tak po herecké stránce, Holandský národní balet je skutečně souborem světové úrovně. Již z podstaty baletního libreta je ale přece jenom v tomto díle dán větší prostor ženským rolím, úlohy macechy a nevlastních sester zde mají dokonce více příležitostí se především herecky vyjádřit, čehož interpretky plně využívají.
Jediné, co tentokrát chybělo, byla bezprostřední atmosféra, kterou mohou poskytnout jen živé přenosy z divadel. Jelikož se jednalo o klasický filmový záznam, jaký známe z DVD, neztrácel se čas záběry ze zákulisí, z hlediště a ani přestávkami. Christopher Wheeldon baletem Popelka potvrdil svou pověst velkého baletního vypravěče. Jeho další baletní opus, tentokrát na námět Shakespearova dramatu Zimní příběh, uvede již na jaře anglický Královský balet. Čeští diváci jej budou moci zhlédnout 28. dubna 2014 v přímém přenosu díky Baletu v kině. Psáno z projekce 22. února 2014, kino Aero. Popelka (záznam)
Dirigent: Ermanno Florio
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: Christopher Wheeldon
Premiéra: prosinec 2012