Fascinující fyzické proměny Petera Šavela a Terezy Ondrové

4. 3. 2014 recenze

Autor Petra Dotlačilová

V rámci festivalu nového divadla Malá inventura 2014 byl v Praze po několikaměsíční pauze znovu uveden projekt Terezy Ondrové a Petera Šavela s názvem Boys who like to play with dolls. Toto dílo bylo od své premiéry uvedeno v České republice pouze dvakrát, v zahraničí si ale mezitím stihlo získat pozornost tanečních odborníků a bylo zařazeno na prestižní seznam top deseti projektů celoevropské platformy pro současný tanec Aerowaves. Tereza Ondrová a Peter Šavel, oba výteční tanečníci a výrazní performeři, se již potkali ve společném (a rovněž velmi úspěšném) projektu Much more than nothing, vzniklém v produkci skupiny ME-SA. Toto setkání, naplněné ideovým a uměleckým porozuměním, vyústilo tentokrát ve vznik duetu na téma genderové problematiky. Hrají si v něm s rolemi, které společnost lidem připisuje, polemizují s nimi, přehazují si je, ruší jejich hranice... V úvodu představení sedí interpreti na židlích, snaží se najít pohodlnou pózu, která by ale byla zároveň efektní. Mají stejné džíny, téměř identické účesy a tělo pomalované klikyháky, které snad zobrazují společností předepsaná pravidla, jež mají určovat jejich život. Tato pravidla také nahlas vyslovují, Tereza Ondrová česky, Peter Šavel anglicky. Sami sobě vštěpují, jak mají vypadat a působit na ostatní, každý podle pohlaví, ke kterému přísluší. Vzápětí se ale zvedají a vydávají se na cestu, skutečnou po jevišti i tu metaforickou, během níž předem určená pravidla mizí. Z energické, dokonale synchronizované a původně zcela „bezpohlavní“ chůze jsou mužská a ženská role nejprve definovány typickou chůzí modelingového catwalku, aby se vzápětí začaly prolínat. Peter přebírá Terezino vlnění v bocích a najednou působí velmi žensky, Tereza se naopak stává drsnou a maskulinní. Střídání rolí nabírá na tempu, dokonalost provedení a výrazu vzbuzuje obdiv i pobavený smích v publiku. Fyzické proměny interpretů jsou skutečně velmi propracované, pouhým držením zad a pohybem boků mění kompletně roli i osobnost.

V druhé polovině představení se dostávají na jakousi vyšší, „nadgenderovou“ úroveň. Stávají se z nich animální tvorové, kteří si vytváří nový druh pohybu. Tvar těla se deformuje, tanečníci se kroutí do prazvláštních pozic, škubou jimi impulzy či křeče. Osvobozují se od všech pravidel, která se také vlivem fyzické námahy smazávají z jejich těl. Po této zajímavé, ovšem poněkud zdlouhavé části vyvrcholí představení v překvapivém závěru, kdy interpreti začnou imitovat jednu ze skladeb, jež tvořila doprovod k jejich dílu. Nádhernou sakrální vokální skladbu, původně v provedení ženského sboru, oba tanečníci vystřihli skutečně dobře, a to i přes nástrahy v podobě velmi vysokých tónů či složitých ozdob. Avšak ani během této kouzelné chvilky neupustili od komična a sebe i své pěvecké vystoupení, jak se patří, shodili přehnaně útrpným výrazem. Tento meditativně-tragikomický závěr výstižně shrnul celé představení, ve kterém tvůrci po celou dobu obratně balancovali na hranici vážnosti a legrace. Fascinující na interpretaci byla především souhra obou performerů, od zdánlivě obyčejné chůze po překvapivé pěvecké číslo v závěru. Jejich pohyb byl tak dokonale jednotný, že divák po chvíli přestal rozlišovat mezi tanečnicí a tanečníkem, mezi ženou a mužem. Fyzično bylo hlavním výrazovým prostředkem a bylo neuvěřitelně výmluvné. Autoři si vytipovali a záměrně přehraně znázornili typické rysy ženského a mužského pohybu, aby jej poté úplně rozrušili a vytvořili nový druh tělesného projevu, jim oběma tak vlastní. V tomto procesu fyzického objevování procházela jejich těla přímo před očima diváků transformací, která rozhodně nebyla bezbolestná, ale vedla k osvobození.
Představení ovšem nenabídlo pouze výtečné pohybové výkony, ale také zajímavý pohled na genderovou problematiku zpracovanou originálními prostředky současného tance. Psáno z představení 21. února 2014, Studio Alta. Boys who like to play with dolls
Koncept, choreografie a tanec: Tereza Ondrová, Peter Šavel
Light design: Jiří Hajdyla
Premiéra: 17. 5. 2013 Foto: Antonín Matějovský