Festival Madrid en Danza – O problémech současnosti, ale i sázka na jistotu

Age of Content. Foto: Gaelle Astier-Perret.

Autor Josef Bartoš

Let’s dance for a while, the heaven can wait…

Od roku 2019 stojí v čele souboru Ballet National de Marseille uskupení (LA)HORDE skládající se z Marine Brutti, Jonathana Debrouwera a Arthura Harela. Ti se v inscenaci Age of Content zaměřují na vztah člověka k sociálním sítím, na jeho tělesné i emoční reakce ovlivňované touto prodlouženou rukou reality. Úvodní pasáž charakterizuje autíčko na ovládání, to stejné, se kterým si hrála většina dětí, jejichž rodiče si mohli finančně náročnou hračku dovolit. To, které se objevilo na jevišti Teatros del Canal, však bylo v životní velikosti, ve skutečnosti se jednalo o rozměrnou ocelovou konstrukci s typicky zaoblenými křivkami, předním nárazníkem, světlomety i zadním kufrem. Svou mohutností připomínalo spíše vozidlo na steroidech, jejichž dávka se vymkla konstruktérově kontrole. Ten stojí opodál na vyvýšené plošině a ovládá zprvu opatrné pohyby stroje. 

Znenadání se vynoří tanečnice a vyskočí přes přední kapotu až na střechu, na níž zaujme vztyčenou polohu s široce rozpřaženými pažemi. Její výraz není čitelný, přes tvář má nataženou látku, která anuluje její identitu, přesto však lze z jejího těla vyčíst odhodlání. Oděná do světle zeleného a třpytivého setu s kapucí přetaženou přes hlavu interaguje s autem, které se však začíná vzpírat: jednou tanečnici přimáčkne ke zdi, podruhé ji shodí náhlým zvednutím strany kapoty, když se později připojí další a další, stejně oděné tanečnice, automobil nadskakuje pod náporem váhy a se značnou neochotou se uvoluje být prostorem pro souboj přítomných. 

Tanečnice, jedna jako druhá, spolu nahraně zápasí, uštědřují si rány pěstí, nakopávají se do různých částí těla nebo sebou hází o zem, v jistou chvíli se poklidná hudba (původně pouze zvuk deště) proměňuje v čisté techno, na které do rytmu simulují unisono střelbu ze samopalů – jedná se o hru moci, kdo získá místo s nejlepším výhledem na střeše auta.

Avšak něco je na interpretkách zvláštního. Obličeje zakryté látkou znemožňují jakékoliv projevy emocí, kapuce přes hlavu zabraňuje v bližší identifikaci a gender odhaduji pouze na základě typu postavy a dlouhých, černých vlasů, které vykukují zpod kapuce – působí, jako kdybyste kopírovali jednu postavu ve virtuálním prostoru neustále dokola a každá její další verze ztrácela trochu té prvotní živosti a lidskosti. 

Ztělesňují mnohost, beztvářnost, nelidskou dravost, chvílemi působí jako nějaký virus, který se nebezpečně šíří po všem, co mu přijde do cesty. Připomnělo mi to počítačový virus trojský kůň, který napadl váš počítač v mžiku sekundy, a najednou jste o vše, tedy o to digitální, přišli. Virtualita nebo realita, zdá se, že oba světy jsou stejně pomíjivé a ve vteřině mohou být jednoduše pryč.

Některé sekvence získávají i tanečnější charakter – jedná se o chvíle, ve kterých se skupina nenadále semkne v určité poloze a následně se opět rozplyne v časoprostoru. Tanečnice se často formují do podlouhlých útvarů, napojeny jedna na druhou vytvářejí živoucí a funkční organismus napříč celou formací. Podobný přístup používá i kanadská choreografka Crystal Pite, v jejímž případě se však jedná o mnohem sošnější polohy a pozice, masa (LA)HORDE je totiž v neustálém pohybu. 

V závěrečných momentech první části ale vše nabírá na obrátkách, aktérky do rytmu drsného techna už pouze střílejí kolem sebe, ve dvojicích jsou zapřené do sebe, nohy jedné z partnerek představují hlavně pušek, které používá druhá ke střelbě. V jiných momentech zase exaltovaně vyhazují ruce nad hlavu v pravidelných beatech, než všechny, včetně zmíněného vozu, postupně zmizí z jeviště. Bez jasného vítěze, možná zvítězily všechny, protože nakonec všechny jsou jenom prodloužená „já“ původní postavy, a tak tento rej jednoduše zmizí, přestane existovat, pomine jeho bytí.

Druhá část vytváří k té první určitý kontrapunkt. Jestliže v první se namísto lidských bytostí objevovaly virové plagiáty, v té druhé vše překypovalo akcentovanou osobitostí. Výrazné tričko s nápisem Heineken, dívčí copy a minisukně, džíny upevněné v polovině hýždí s vykukující horní částí zadnice, tmavé tričko s vyšitým six packem… Je to právě kostýmní design Salomé Poloudenny, který zdůrazňuje jedinečnost a unikátnost všech přítomných na jevišti. Naproti tomu ale zase jistou mechaničnost podporuje téměř robotická chůze s mírně pokrčenými koleny, skloněnou pánví kupředu zvýrazňující bederní křivku a paže v mírně pokrčené pozici. Celkově se jedná o zvláštní skvadru bytostí. V jejich pohybech i tanci se objevují prvky násilí, ovládání a poddajnosti, erotické a sexuální narážky, to vše pak zahalené jakousi rouškou depresivního ladění hudebního, scénického i světelného doprovodu. Celá choreografie udržuje zvláštní, proměnlivou dynamiku, která vás nenechá na chvíli upřít pozornost jinam.

Závěr Age of Content pak opět přichází s něčím zcela odlišným. Studená světla střídají teplé odstíny, generičnost a strojenost výrazů i pohybů nahrazují excentrické úsměvy a choreografickou strukturou prostupují prvky snad všech možných stylů, na které si jen můžete vzpomenout. Celková energičnost opět zdůrazňuje jistou excentričnost předchozí části, očividně se ale jedná o falešnou radost, možná ovlivněnou antidepresivy, vše působí jako ujetý sen, o kterém víte, že nemůže být reálný, ale stále o tom v prvních pár vteřinách po probuzení pochybujete.

(LA)HORDE nevypráví lineární příběh a ani se nesnaží o jednoduché a okaté převyprávění různých dopadů sociálních sítí na naše životy. Jde mnohem hlouběji. Zachycuje naše myšlení, naše pocity i emoce a transformuje je do apokalyptického obrazu, skrze který přímo dýchá názor tvůrčího spolku na tuto tematiku. Jedná se o zcela ojedinělý a funkční přístup, což se prokázalo i na bouřlivém potlesku publika v první večer uvedení.

It’s okay, next generation will pay the price

Druhým lákadlem madridského festivalu bylo UniVerse: A Dark Crystal Odyssey britského tvůrce Wayna McGregora. Dílo, jež soubor nabízí na svém repertoáru pouhý rok (premiéra se odehrála 13. května 2023), se inspiruje filmem The Dark Crystal / Temný krystal z roku 1982 režiséra fantasy Jima Hensona. S předchozím dílem se UniVerse dobře slučuje v aktuálnosti námětu, McGregorovo dílo totiž pojednává skrze alegorii jakéhosi miliony slunečních let vzdáleného světa o ekologické krizi naší Země, a to skrze energický, typicky McGregorův taneční slovník a užití moderních technologií. Detailněji se tímto dílem zabývala Zuzana Rafajová (recenze zde), se kterou v jejích soudech zcela souzním. Dílo britského choreografa skrývá mnoho potenciálu, jenž však zůstává nevytěžen a překrývají ho jen další a další vrstvy tanečních variací. A ačkoliv interpreti a interpretky podávají výjimečné výkony, jejich ovládnutí těla zkrátka dochází pomyslného maxima, divákova pozornost se postupem času rozplývá v mnohosti, povšechnosti a generičnosti autorovy choreografie. Projevilo se to i koneckonců na poměrně vlažném přijetí publika; zatímco Age of Content si vysloužilo dlouhotrvající standing ovations, UniVerse skončilo s třetí poklonou účinkujících.

My walking is my dancing

Hvězdný choreografický trojlístek uzavřela belgická choreografka Anne Teresa De Keersmaeker se svým souborem Rosas a s choreografií EXIT ABOVE – after the tempest z roku 2023. Mezi osobnostmi, které se podílely na tvorbě této inscenace, se nachází také belgická písničkářka Meskerem Mees, bluesový kytarista Carlos Garbin a hudebník Jean-Marie Aerts. Mees a Garbin se navíc objeví přímo na jevišti po boku tanečníků, podmanivou hrou na kytaru a zastřeným bluesovým hlasem zcela splývají s tanečními akcemi performerů, dokonce se mnohdy do jednotlivých scén i fyzicky zapojují.

EXIT ABOVE – after the tempest nepatří mezi komplikovaná choreografická plátna, naopak, jak i přitakává anotace k dílu, choreografka se pomyslně navrací ke kořenům a pátrá po samotných základních stavebních prvcích tance. Proto je častým prvkem chůze, která se prolíná i do tematiky hudebního doprovodu i textů písní. Chůze má v podání Keersmaeker nespočet variant – je zastavovaná, v rytmu, nepravidelná, zcela nezřízená, ale také s rozvolněnými boky, s akcentovanými došlapy, s natahovanými kroky, s výrazným doprovodem horních končetin a podobně. Veškeré variace však probíhají jaksi neslyšně a ostražitě, jemně, křehce a citlivě, místo tu nemají invazivní, ostré či intruzivní dynamické pohyby.

Nedá se říci, že by tanečníci spolu na jevišti interagovali, nebo snad že by výrazně využívali partnerských prvků. Spíše koexistují v témže prostoru a vše se děje „náhodou“, ačkoliv je zcela jasné, že ona nenucenost a spontánnost celé choreografické struktury je výsledkem perfektní souhry všech jevištních složek. Je to patrné na častých setkáních v čase i prostoru, kdy se několik tanečníků společně začne hýbat v jediné variaci, později se k nim přidají i další, aby se nově vzniklá skupinka po chvíli opět rozpustila v celku; vše přitom působí zcela odlehčeným a přirozeným dojmem, jako kdyby se nedělo nic zvláštního, ale vše běželo, jak má. Tanečníci se často točí, víří prostorem, nikdy nevyskakují vysoko po vertikální ose, naopak se jedná o nízké poskoky s jemnými a měkkými dopady. Křivky jejich těl jakoby ani neznaly lomený úhel, vše se klene v obloucích a zaobleních, ostré hrany loktů a kolen jsou tlumeny jemností provedení. 

Keersmaeker nevytváří dechberoucí choreografii, ale obrací se k absolutní přirozenosti těla, naslouchá jeho funkčnosti, jeho rozsahům i možnostem a z nich těží pohybový materiál na maximum. Totéž se odehrává i v dynamické struktuře díla – nejedná se o pohybovou smršť, ale spíše o pomalé zaplétání rytmické sítě, která vás obepíná stále pevněji a pevněji; je to jako pomyslný uhrančivý rituál, z nějž nemůžete spustit oči. Choreografka osciluje na těsné hraně, kdy se domníváte, že snad dění už nemůže více zpomalit, a právě v ten moment do něj vdechne život, lehce ho zrychlí, ale zase ne natolik, abyste získali dojem závratě. Pohybuje se tak v pomyslném rytmickém vakuu, které je neskutečně působivé.
 

Tvůrčí tým dovádí jednoduchou strukturální formu, a také symbiózu mezi scénickým děním, zpěvem a kytarovým doprovodem k absolutní dokonalosti. Nejedná se o lineární vyprávění příběhu, což je příznačné pro všechna tři zmíněná díla. Však i titulní bouře se projeví vlastně jenom na (neméně působivém) začátku EXIT ABOVE – after the tempest. V ní se obrovský kus lehkého igelitu vznáší těsně nad jeviště v poryvech větru. Ještě než dopadne na jeviště, už ho zase vítr ze zadního obrovského větráku žene nahoru. Pod ním se nachází jediný tanečník, který se pomyslně zmítá v bouřlivém počasí. Rotace kolem osy přímo posednou jeho tělo, navíc vždy udělá něco nečekaného, například vyskočí a dopadne na tvrdou zem vrchní částí zad. Neublíží si, má své tělo pod naprostou kontrolou, působí, jako by byl tím poddajným igelitem, který vlaje nad ním.

EXIT ABOVE – after the tempest není choreografií, po jejímž zhlédnutí budete odcházet nadšení. To nikoliv. Budete ale odcházet zasažení. Choreografická drobnokresba díla totiž hraje na mnohem niternější struny než na pouhý afekt. Keersmaeker právem patří mezi nejvýraznější tvůrce a tvůrkyně naší doby a tato její nedávná novinka je toho důkazem.

Psáno z festivalu Madrid en Danza, 9.–26. května 2024, Teatros del Canal, Madrid, Španělsko.

Age of Content
Umělecký koncept a vedení: (LA)HORDE — Marine Brutti, Jonathan Debrouwer, Arthur Harel
Choreografie: (LA)HORDE ve spolupráci s tanečníky a baletními mistry Ballet National de Marseille
Choreografická spolupráce: Valentina Pace, Jacquelyn Elder, Angel Martinez Hernandez, Julien Monty
Jevištní design: Julien Peissel
Hudba: Pierre Avia, Gabber Eleganza, Philip Glass
Světelný design: Eric Wurtz
Kostýmy: Salomé Poloudenny

UniVerse: A Dark Crystal Odyssey
Choreografie a režie: Wayne McGregor
Dramaturgie: Uzma Hameed
Hudba: Joel Cadbury
Video: Ravi Deepres
Světelný design: Lucy Carter
Kostýmy a masky: Philip Delamore a Dr. Alex Box
Slovo: Isaiah Hull
Světová premiéra: 13. 5. 2023

EXIT ABOVE – after the tempest
Choreografie: Anne Teresa De Keersmaeker
Choreografie a interpretace: Abigail Aleksander, Jean Pierre Buré, Lav Crnčević, José Paulo dos Santos, Rafa Galdino, Carlos Garbin, Nina Godderis, Solal Mariotte, Meskerem Mees, Mariana Miranda, Ariadna Navarrete Valverde, Cintia Sebők, Jacob Storer, Pierre Bastin, Robson Ledesma, Margarida Marques Ramalhete
Hudba: Meskerem Mees, Jean-Marie Aerts, Carlos Garbin
Scénografie: Michel François
Světelný design: Max Adams
Kostýmy: Aouatif Boulaich
Texty, texty písní: Meskerem Mees, Wannes Gyselinck
Dramaturgie: Wannes Gyselinck
Světová premiéra: 31. 5. 2023