Festival ProART Praha: Tanec napříč zeměmi a žánry
Mezinárodní taneční festival ProART nabídl v Praze během jednoho týdne pestrou nabídku představení zahraničních tanečních skupin, jejichž někteří členové přes den vyučovali na tanečně-pohybových workshopech. Právě variabilita a prolínání různých stylů a vlivů se stalo společným jmenovatelem mnoha představení.
Úterní, třetí večer festivalu například nabídl prolínání španělského flamenka se současným tancem v podání švýcarské skupiny El Contrabando. Choreografie Anet Fröhlicher s názvem On_Line měla být metaforou byznysové společnosti, módního světa, dnešní hektické doby vzletů a pádů. Kromě čtyř tanečnic v černém byly hlavními hrdinkami také čtyři pračky, které po celou dobu jely na plné obrátky. Ženy prováděly své flamenkové dupy a otočky na pračkách i vedle nich, obraz otáčejícího se bubnu pračky s vodou byl promítán na stěnu za nimi. Hudební doprovod tvořil na rozdíl od klasických flamenkových vystoupení mix elektronické hudby, během něhož se kytarové tóny vynořily jen párkrát. Takové použití hudby bylo jistě zajímavou inovací, její kombinace s flamenkovými kroky ovšem občas pokulhávala. Více ale pokulhávala celá koncepce představení. Všechny jeho zajímavé koncepty a metafory totiž zůstaly pouze na papíře v podobě anotace, v choreografii rozh
odně čitelné nebyly. Modní svět nám měly připomenout rádoby modelkovské pózy tanečnic, byznysovou společnost ale nepřípomínalo zhola nic. Celé dílo měla vzhledem k rekvizitám a hlubšímu podtextu jistě velký potenciál, které ovšem nebyl ani zdaleka využit, přestože představení trvalo dlouhých devadesát minut.
I ve čtvrtek mohli diváci zhlédnout mix různých choreografických přístupů z navzájem velmi vzdálených kultur. V první polovině večera se jednalo o dílo izraelského choreografa Nir Ben Gala v podání české skupiny ProART, v druhé o představení jihokorejské taneční skupiny LHK&ISUM Dance Company.
Choreografie JAN od Nir Ben Gala vznikla jako reakce na historii plnou útlaku a násilí a byla věnována Janu Palachovi. Celé dílo bylo ve znamení minimalismu a geometrie, jak v tanci, tak v hudbě. Od začátku do konce se tři postavy pohybovaly repetitivními pohyby na monotónní hudbu blíže neurčeného smíšeného sboru. Dílo bylo rozděleno do tří částí, první část tanečníci předvedli již v neděli během prvního festivalového večera. Jejími hlavními rysy byla upjatost, tvář bez výrazu a minimální kontakt mezi tanečníky: spíš než spolu tančili vedle sebe a vykonávali mechanické pohyby, které měly snad znázorňovat svázanost systému. Ve druhé části došlo k jakémusi uvolnění, symbolizovanému rozepnutím několika knoflíčků na košili a vyhrnutím rukávů, v tanci začalo docházet ke kontaktu mezi interprety a větší volnosti pohybu. Ten plynul téměř bez ustání po celých čtyřicet minut představení, což byl vzhledem k úmornému vedru v sále obdivuhodný výkon. Ve třetí části si tanečníci opět zapnuli košile a vrátili se k původnímu pohybovému rejstříku a monotónnímu tempu. Celé představení mělo spíše pomalý rytmus a nedocházelo během něho k žádným výraznějším změnám, stejného charakteru byla i vokální hudba. Tváře tanečníků jistě nezračily žádné známky útlaku, nezračily vlastně vůbec nic, stejně jako velmi neutrální pohybový slovník s několika málo konkrétními gesty. Jakýkoliv
politický podtext, násilí, láska a další motivy zmíněné v anotaci opět zůstaly divákům skryty.
Po přestávce následovalo šestidílné představení jihokorejské choreografky Hae Kyung Lee s názvem Small Chat: Vol. 2 Welcoming the Moon, uvedené v Praze v obnovené premiéře. Šest tanečníků postupně zosobnilo, v různých formacích, choreografčinu představu o komunikaci. První obraz nesl název Welcoming the Moon a jednalo se o sólo jedné tanečnice s jakýmsi bubínkem na provázku, který byl v tanci jejím partnerem. Následovala korejská verze Romea a Julie, obě postavy byly znázorněny muži ve stylizovaném tradičním oblečení a s nabílenými obličeji. V části s názvem Spider vystoupil jeden muž a dvě dívky, přičemž on držel předmět připomínající květinu z peří, z níž vybíhaly dvě dlouhé gumičky a na jejich koncích byly napojeny dvě tanečnice. Pod názvem Chat se skrývala roztomilá etuda tří dívek, které nesměle vstoupily na scénu a během celého výstupu se nemohly přestat hihňat. Následovalo již působivé mužské trio Hide & Seek snoubící v sobě tradiční bojové umění i break dance a na závěr vystoupily tři usměvavé tanečnice v bílých kostýmech a jejich ladný tanec Hunting the Moonshine. Celkově působilo dílo velice propracovaně, což se projevilo jak v pestrých kostýmech, tak ve výběru hudby. Přestože jednotlivé obrazy nebyly propojeny jedním společným tématem, všechny prvky díla poukazovaly na prolínání západní a východní kultury, tedy jejich vzájemnou komunikaci. V hudbě spíše převládala korejská tradiční hudba a pohybově měl naopak hlavní slovo současný tanec. Ten ovšem obsahoval zajímavé prvky převzaté z tradičního tance i z bojového umění, například hluboké pokrčení kolen, výraz a čisté linie pohybu. Jejich provedení bylo velice precizní a celé představení bylo velmi příjemnou podívanou.
30.7.2013 NoD/RoxyON_LINE
Choreografie: Anet Fröhlicher
Hudba: Abdullah Benabdallah
Tanec: Cie El Contrabando: Bella La Paloma, Anja Preuss, Anna Natt, Raphaela Stern 1.8.2013 NoD/Roxy
JAN
Choreografie: Nir Ben Gal
Tanec: Martin Dvořák, Irene Bauer, Alena Pajasová SMALL CHAT: Vol. 2 - Welcoming the Moon
Choreografie: Hae Kyung Lee
Hudba: Myung Whun Choi
Tanec: Ho Keun Kim, Bo Yeon Kim, Ye Seui Hwang, A Yung Choi, Kwan Zi Kim, Won Kuk Shin
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr