Flashed by o ženách, pro ženy a nejen pro ně…
Soubor NANOHACH je v současnosti opravdu na nohách. V rámci festivalu NANOHACH Česky se rozhodl představit repertoár, který vznikl ve spolupráci s českými choreografy hned ve třech městech – v Ostravě, Praze a Jihlavě. Svůj podzimní maraton ověnčil v Praze uvedením nového díla Flashed by, kde o spolupráci požádal choreografku Lenku Flory. Ta vytvořila v úzké spolupráci s tanečnicí Leou Švejdovou intimní a velmi silnou zpověď na téma žena-hrdinka.
Představení Flashed by vystihuje poměrně přesně podstatu anglického výrazu. Nejedná se o ucelený proud děje ani obrazu, ale o střípky, záblesky, momenty, které problikávají na bílé plátno na scéně, jako by nám tím dovolily nahlédnout, co se honí v hlavě hrdinky. Vše je zkratkovité, v náznacích a symbolech. Na výsledném dojmu se plně podílí jak taneční a herecký projev Ley Švejdové, tak projekce umně vytvořená Barbarou Schröerovou, originální kostýmy Mariany Novotné, i hudební kulisa, za níž stojí Michal Vaniš.
Ono mozaikovité schéma dává vyniknout různým polohám, v nichž se žena-hrdinka může nacházet. V několika tanečněpohybových celcích vidíme nejprve ženu v bílém, plnou panenské nevinnosti a čistoty, a zároveň s až naivním odhodláním a umanutostí tanečně vyjádřenou poskakováním na místě s gradující výškou. Pohyb je expanzivní a plný energie, vizuálně dominují paže, energie vychází z předloktí. To, že se tento přístup ke světu nemusí vyplatit, naznačuje plamínek ohně, který se jí promítá na šaty, až naši hrdinku postupně 
zachvátí celou. Díky zvukovým efektům postupuje spalující žár až do publika. Po chvíli máte pocit, že jste i vy obětí čekající na hranici na upálení.
V další taneční části nabývá Lea Švejdová ženskosti. Pohyb je jemnější a rozšafnější, stejně jako šaty ověnčené růžemi. Tato poloha jako by ale hrdince neseděla, s náznakem nesouhlasu či snad strachu si postupně strhává kvítka z šatů, až z důmyslně vyrobeného kostýmu zbude jen hromada útržků a cárů. Nahá se přimkne k bílému plátnu, z dutiny břišní jí díky projekci vyraší popínavé rostlinstvo, které ji pokryje a uvězní jako Šípkovou Růženku. Za chvíli ji zase vidíme zahalenou do několika vrstev vzdorující větru a jen nepatrně postupující kupředu. Kostým se pomocí provázků vznáší. Vichr duje, že se i do vás dá zima.
Po taneční stránce je vrcholem scéna v červených šatech. Nejdelší taneční pasáž zprvu pokračuje v trendu, kdy se od začátku díla omezuje dynamika, aby pak v samotném závěru nastal příval nové energie. Charakteristickým prvkem jsou jisté záškuby a trhnutí, jež náhle a nečekaně přerušují plynulý tok pohybu. Zůstává otázkou, zda jsou těmito brzdami v rozletu vlastní obavy a hranice, či neviditelný hybatel, nepřízeň osudu.
V závěru dostává i filmová projekce větší prostor. Po momentech, kdy naznačuje předěly scén trhavými a bleskurychle se střídajícími snímky spíše depresivně laděných motivů, přichází titulky v podobě sestřihů, které zobrazují hlavní představitelku jako ženu v pestré paletě emočních poloh. Žena odhodlaná, bojovná, neústupná. Žena zoufalá, smířená, šílená. Žena milující i nenávidějící. Žena smějící se i plačící. Žena nesmírně vzteklá až nepříčetn
á i klidná.
Byť je žena-hrdinka zobrazována v různých „dobových“ kostýmech, dění vás neustále vrací do současnosti, a to díky scéně, která odhaluje místy možná více, než by měla. Jeviště divadla Ponec je uzpůsobeno, že divák po celou dobu vidí převlékající se interpretku, kostymérku i zvukaře. Dění „za scénou“ je opepřeno momenty, kdy se Lea Švejdová chopí mobilního telefonu a snaží se komusi dovolat či se dohaduje se zvukaři. I když je to zde záměrně, kýžený efekt to nevyvolá. Ba naopak. Až zbytečně je odváděna pozornost od paralelně probíhající projekce, divák místo aby vstřebal dojmy, přemýšlí, zda patří mobilní telefon do dění nebo jestli nastal technický problém, který se tvůrci během představení snaží vyřešit.
To je, bohužel, škoda, tak intenzivní porci emocí divák potřebuje vstřebat, a ne se nechat odlákávat děním, které jako by mu nenáleželo sledovat. Možná je to i tím, že Lea Švejdová, která dokonale pohybově i herecky ovládá dění na scéně i na plátně působí v onom pomyslném zákulisí méně přesvědčivě. Nicméně i tak se jedná o intenzivní zážitek, který vás nenechá chladnými.
Psáno z premiéry 18. listopadu 2013, divadlo Ponec.
Flashed by Koncepce, scénografie, choreografie a režie: Lenka Flory
Tvorba, choreografie a interpretace: Lea Švejdová
Videopráce/film: Barbara Schröer (SRN)
Hudební a zvuková spolupráce: Michal Vaniš
Světelný design: Jan Beneš
Kostýmy: Mariana Novotná
Premiéra: 18. 11. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Hana Polanská
Děkuji moc za článek. Jen malá poznámka ke komentáři na konci. Co přesně myslí autorka alternou ? Pite, Eckman ani Khan …Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?