Frida

Frida

Frida

Pražským divákům se 22. září ve Stavovském divadle představil baletní soubor Moravského divadla Olomouc s titulem Frida. Inscenace choreografa Roberta Balogha přenesla obecenstvo do světa tance, bolesti, vášně a groteskních vizí – to vše bylo obsaženo v obrazech ze života slavné mexické malířky Fridy Kahlo, pro něž Robert Balogh vybral z pohnutého osudu kontroverzní umělkyně témata vztahující se k tragickým událostem, které ji stíhaly, a k velké lásce s malířem Diegem Riverou. Představení začíná zpodobením dopravní nehody, při které utrpěla vážná zranění, jež jí ztrpčovala celý život – někteří diváci by možná dali přednost méně popisnému zobrazení. Scény z nemocničního prostředí jsou nabity emocemi: mezi soupeřícími stranami bolesti a smrti na jedné straně a lékařů a sester na straně druhé se zmítá a trpí ústřední hrdinka: Renata Mrózková vkládá do výrazu maximální míru exprese a tanečně zvládá neoklasický slovník s grácií. Trpící žena na nemocničním lůžku je na chvíli uzavřena do sádrového krunýře, flexibilní scéna se přitom průběžně proměňuje díky jednoduché kovové konstrukci (scénografické prvky Jan Dušek). Tanec s berlemi mrazí do morku kosti. Ve výjevech je od počátku přítomen určitý kontrast – na jedné straně spíš abstraktní choreografie, na druhé použití konkrétních rekvizit a pantomimických scén (otec přinášející dceři malířské potřeby, darované šaty…). Občas se ale vkrádá pocit deja vu z některých použitých choreografických prvků (asociace na Body Remix Marie Chouinard). Děj však plyne, téměř uzdravená Frida potkává malíře Diega, prožívá s ním naplnění lásky, ale je stále konfrontována s jeho nevěrami. Vyniká sólo Fridy v červených šatech jako ženy, která poznává kouzlo života a je připravena vychutnat si všechny jeho krásy. Na pozadí jako by probleskovala inspirace Carmen Matse Eka. Ústřední milostný duet pak střídají scény ze života umělecké bohémy, manželský pár cestuje do Spojených států, kde Riveru okouzlí pozlátko módní společnosti (sbory v muzikálovém duchu). V jiné scéně zastihujeme Fridu v radostném očekávání, ale potrat ji uvrhá do dalšího zoufalství – naturalistické ztvárnění tu opět přerušilo lyrický proud tance a motiv látky znovu evokuje Eka. Působivý je duet Fridy s ovdovělým otcem. Neštěstí, které se nad malířčiným osudem stále vznáší, ztělesňuje dvojice Smrti (Michal Kováč) a Smrtky (Michaela Tsepeleva), jejichž tanec se postupně rozroste v celý rej dalších „smrťáků“, který působí spíš groteskně než hrůzně. Dřevěné kostry spouštěné z provaziště se přidávají k tančícím mrtvým, kteří také díky základní modré barvě trikotu evokují jakýsi neobvyklý karneval a u diváků získávají díky tomuto intermezzu vyložené sympatie. Ve druhé půli představení se také vše soustředí více na psychickou rovinu vztahu Fridy a Diega, jejich rozchod – druhý velký (a fyzicky náročný) duet, ve kterém Frida svého muže definitivně odmítá – a postupnou zkázu Fridy jako osobnosti. Vztahy s muži i ženami, výstřední chování, alkohol, to vše je podáváno výstižnou zkratkou (snad jen lahví by mohlo být méně). Zvláštní katarzí je pak scéna inspirovaná rituály jihoamerických Indiánů – silueta aztécké pyramidy na horizontu a tanec postav zosobňujících Slunce a Měsíc dává tušit blížící se vysvobození. Frida umírá v posteli, kterou začínají pohlcovat plameny. Inscenace má po většinu času dobrý spád a nechybí v ní odlehčující prvky, které toto jinak vážné téma činí pro citlivého diváka stravitelným. Sympatickým rysem představení je skutečnost, že Robert Balogh zcela vynechal politické téma – sice tak diváci přijdou o jednu z mnoha stránek osobnosti Fridy Kahlo, ale nedochází ke štěpení motivů a inscenace si drží nosné téma. Hudební složka je koláží současné hudby, jazzu a využita je i hudba z kultovního filmu, který o slavné malířce vznikl. Navzdory žánrové různorodosti působí směs kompaktně a je s ní pracováno s pečlivou dramaturgií. Je nutno ocenit kvality souboru, který je dobře ztančený a kvalitativně vyrovnaný. Představení však stojí a padá s titulní postavou, se kterou se její představitelka Renata Mrózková dokonale sžila. Ivo Jambor jako Diego je jí technicky zdatným partnerem a svůj charakter si na jevišti zjevně užívá, souhra a jistota tanečního páru v duetech je pastvou pro oči. To spíše mužská část sboru někdy nestačí na mexickou ohnivost, kterou po nich ráz inscenace požaduje. Jakožto regionální těleso se ovšem balet MDO předvedl při svém hostování na velmi vysoké úrovni. Z představení 22. září 2011, Stavovské divadlo.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: