
Scéna samotná (Stanislav Müller), jež se před divákem následně otevírá, naopak sází na prostý, volně otevřený prostor bez jakýchkoli dalších dekorací či kulis, vymezený pouze šálami a závěsy spouštěnými na tazích. Ty jsou vyzdobeny jednoduchými motivy vesnických stavení a horských hřbetů Kavkazu, některé funkční prvky (mříž symbolizující vězení) pak vyniknou až v příslušném místě děje důmyslným zapojením světelného designu. V barvě pak převládá monochromatika od světle okrových až k hnědavým tónům, která se poté odráží i v prostých kostýmech vesničanů či uniformách povstalců (Josef Jelínek), o to příjemnějším osvěžením pro oko diváka jsou pak pestré a živé barvy gruzínských lidových krojů v druhém jednání.

Sama o sobě je tato choreografie neotřelou směsicí prvků klasického baletu, okořeněných příměsí gruzínských lidových tanců s jejich příznačnou prací s pažemi a osou horní části trupu, a dovršenou již vzpomínanými údery pažeb pušek a mířením bazukami, což výslednému tvaru dodává poněkud pikantní příchuť. Do té ovšem v neposlední řadě promlouvají také výkony ústeckých tanečníků. U sboru zaujala jeho dámská část především v tancích vesničanů svým pečlivě sladěným, přitom však svěžím a bezprostředním projevem; pánům pak nešlo upřít nasazení, které však na druhou stranu přinášelo i dojem určité rozevlátosti a neučesanosti.
Co se týče představitelů hlavních rolí, Rustembeg, nastávající muž hlavní hrdinky, je v podání Pavla Enekeše zemitým vůdcem místní bojůvky horalů v maskáčích a černém turbanu. Jeho protipólem a katalyzátorem děje je postava zajatce, ztvárněná Róbertem Királym, jehož výrazná, charakteristická port de bras a elegantní jevištní projev naznačují jeho potenciál pro úlohu „danseur noble“ ústeckého souboru. Michaela Procházková pak vedle své tradičně spolehlivé klasické techniky v roli Gajané pozvolna dozrává i po výrazové stránce a v průběhu představení před divákem postupně odkrývá vnitřní život své hrdinky, zmítané mezi citem a smyslem pro odpovědnost vůči svému kmeni a jeho tradicím. Její výkon je potom korunován spontánní a přirozenou partnerskou souhrou právě s Királym a po odeznění drobných „premiérových“ nedostatků se máme do budoucna jistě na co těšit. Nejsugestivnější postavou na jevišti je však fanatický, vášní zmítaný kmenový duchovní Mollá v podání Vladimira Gončarova. Jeho vytříbená klasická technika zde poněkud ustupuje do pozadí vášnivým gestům a divoce vlajícímu hábitu při chaînés, čímž připomíná spíše postavu černokněžníka, jenž se snaží svou magií hned v zárodku zadusit rodící se vztah mezi hlavní hrdinkou a svým sokem, kterého (oprávněně) v postavě zajatce vidí. Výsledný dojem pak umocňuje i jeho přesvědčivé pojetí role fanatického duchovního, byť je tato postava poněkud plošší a jednostrannější, než jiné role ztvárněné tímto sólistou ústeckého souboru v nedávné době. I to ovšem nebrání divákovi vychutnat si okamžiky, kdy veškerá zloba, již můžeme číst jen z jeho lehce natočené hlavy a ledově chladného výrazu, je přesto naprosto hmatatelná. Nuže, na jaké představení nás tedy ústecké divadlo vůbec láká? Co vlastně může divák od této Gajané očekávat? S původní předlohou ji pojí jméno hlavní hrdinky a hudba Arama Chačaturjana. Příběh o milostném vzplanutí příslušníků dvou rozdílných, neslučitelných kultur, který spěje k nevyhnutelné tragédii je zase volně inspirován Puškinovým Kavkazským zajatcem. A přece nejnovější ústeckou inscenaci tak docela nevystihuje ani jedno z toho. Nečasovo libreto kráčí svou vlastní cestou, na níž je bezpečně vedeno nádhernou a bohužel málo doceněnou hudbou slavného arménského skladatele. Její dramatický potenciál má sám o sobě dar určovat spád jednotlivých scén a nedovolí, aby divák na sebemenší chvíli polevil v koncentraci. Vyniká jak neotřelostí hudebních motivů, okořeněných charakteristickými kavkazskými motivy, tak i svým temperamentem, melodičností a krásnou, bohatou orchestrální texturou, plnou zvukomalebných kaskád – podobných, jako slyšíme například v jazyce Ivana Bunina.
Ruku v ruce s dynamikou hudby pak kráčí dynamika čtyřúhelníku hlavních postav, zmítajících se mezi láskou, vírou, pevně danými rolemi muže a ženy v kmenovém zřízení kavkazských horalů a neúprosnými zákony, které stavějí rodovou čest nad život jednotlivce. V samotném středu toho všeho pak stojí hlavní hrdinka, spontánní, vášnivá, ale velmi silná osobnost, která se v tradičně patriarchálním rodovém zřízení kavkazských kmenů nehodlá smířit s jí předurčenou rolí a vedena láskou k zajatci, pouští se do revolty, v níž nemůže vyhrát a za kterou nakonec zaplatí cenu nejvyšší – svůj vlastní život. Ostatně, to, že se v zemích ovládaných islámem jedná o téma v dnešní době navýsost aktuální asi není nutno nijak zvlášť zdůrazňovat. Nakolik se jeho naléhavost podařilo přenést na jeviště ústeckého divadla, to již musí každý divák posoudit sám. Psáno z představení 27. února 2011, Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem. Fotografie plakát: Dorothea Bylica
Fotografie ze zkoušky: Petr Berounský (Margarita Plešková v hlavní roli)
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Josef Herman
Milé dámy,papír, net, podcast, blog a cokoli dalšího si vymyslíte, to jsou přece jen média sloužící komunikaci v té…
Přestat se zdržovat nesmysly aneb Co s kritikou v éře nových médií