Představme si příběh o sváru lásky, cti a víry, odehrávající se mezi povstaleckými kmeny dalekého Kavkazu. Příběh, v němž se po zuby ozbrojení mudžahedíni a černé vdovy skrývají před ruskými vrtulníky, rýsujícími se na obzoru. Příběh, kde horalé střídají grand jetés a battements s údery pažeb kalašnikovů a divokým tancem s bazukami. A především příběh, kde strhující, temperamentní a barvitá hudba Arama Chačaturjana vytváří podhoubí, z nějž postupně klíčí drama hlavní hrdinky, postavené před volbu mezi rozvíjejícím se citem k cizímu vojákovi a bezvýhradnou poslušností k rodovým tradicím, jejichž kořeny sahají stovky let do minulosti. Tím vším je nová ústecká Gajané libretisty, choreografa, režiséra a uměleckého šéfa tamějšího baletního souboru Vladimíra Nečase. Gajané, uvedená poprvé v roce 1942 v provedení slavného leningradského Kirovova baletu během jeho válečného exilu v Permu, bývá obecně považována za nešťastný případ inscenace, jejíž potenciál (a zejména charakteristickou Chačaturjanovu hudbu) sráží tendenční, propagandistické libreto, oslavující kolektivní práci v kolchozu. Je zřejmé, že balet s podobným námětem nevítali všichni zrovna s otevřenou náručí, byť v zemích bývalého východního bloku za minulého režimu uváděn byl, u nás potom naposledy ve Státním divadle v Brně roku 1986… tedy přesněji, až do konce letošního února, kdy po tomto titulu celé čtvrtstoletí od jeho posledního uvedení sáhla dramaturgie SDOBÚL. Vzhledem k historii tohoto baletu pak asi nikoho příliš nepřekvapí, že se nově zvolená forma od té původní poměrně zásadně liší. Ostatně, zpěv muezina, svolávajícího diváky z foyer do hlediště nebo závěs se zjednodušenými, tvarově abstrahovanými siluetami hor a vznášejícími se bojovými vrtulníky nad nimi mluví zcela zřetelně. A pokud by snad ještě někdo v hledišti byl stále na pochybách, že nové libreto je zasazeno právě do prostředí válek a krvavých střetů mezi ruskými vojáky a ozbrojenými hordami kavkazských povstalců, zcela jasno mu v tom hned vzápětí udělá svérázná projekce vybuchující vojenské techniky a hroutících se vojáků, jež svým pojetím ve stylu počítačové hry působí v kontextu inscenace poněkud nepatřičně.
Scéna samotná (Stanislav Müller), jež se před divákem následně otevírá, naopak sází na prostý, volně otevřený prostor bez jakýchkoli dalších dekorací či kulis, vymezený pouze šálami a závěsy spouštěnými na tazích. Ty jsou vyzdobeny jednoduchými motivy vesnických stavení a horských hřbetů Kavkazu, některé funkční prvky (mříž symbolizující vězení) pak vyniknou až v příslušném místě děje důmyslným zapojením světelného designu. V barvě pak převládá monochromatika od světle okrových až k hnědavým tónům, která se poté odráží i v prostých kostýmech vesničanů či uniformách povstalců (Josef Jelínek), o to příjemnějším osvěžením pro oko diváka jsou pak pestré a živé barvy gruzínských lidových krojů v druhém jednání. Jako u většiny představení inscenovaných Vladimírem Nečasem na jevišti ústeckého divadla je zřejmé, že za dobu svého působení na severu Čech zná každý decimetr tamější scény a má-li k dispozici dostatečný počet tanečníků, dokáže ji patřičně využít. Jeho nejnovější choreografie není v tomto ohledu výjimkou – dynamické, rychle se měnící geometrické obrazce tanečníků nápaditě vyplňují prostor jeviště, aniž by přitom výsledná struktura ztrácela jasný, pevně daný řád. Motiv kruhu, jenž se zde často opakuje, je příznačný pro lidové tance obecně, zde navíc hraje i roli významovou – může být symbolem ochrany a bezpečí (Gajané se zajatcem mezi svými přáteli), ale i moci a autority (duchovní Mollá obklopený černými vdovami), nebo odsouzení a vyvržení ze svého středu (Gajané obklopená soukmenovci těsně před svou popravou).
Sama o sobě je tato choreografie neotřelou směsicí prvků klasického baletu, okořeněných příměsí gruzínských lidových tanců s jejich příznačnou prací s pažemi a osou horní části trupu, a dovršenou již vzpomínanými údery pažeb pušek a mířením bazukami, což výslednému tvaru dodává poněkud pikantní příchuť. Do té ovšem v neposlední řadě promlouvají také výkony ústeckých tanečníků. U sboru zaujala jeho dámská část především v tancích vesničanů svým pečlivě sladěným, přitom však svěžím a bezprostředním projevem; pánům pak nešlo upřít nasazení, které však na druhou stranu přinášelo i dojem určité rozevlátosti a neučesanosti.
Co se týče představitelů hlavních rolí, Rustembeg, nastávající muž hlavní hrdinky, je v podání Pavla Enekeše zemitým vůdcem místní bojůvky horalů v maskáčích a černém turbanu. Jeho protipólem a katalyzátorem děje je postava zajatce, ztvárněná Róbertem Királym, jehož výrazná, charakteristická port de bras a elegantní jevištní projev naznačují jeho potenciál pro úlohu „danseur noble“ ústeckého souboru. Michaela Procházková pak vedle své tradičně spolehlivé klasické techniky v roli Gajané pozvolna dozrává i po výrazové stránce a v průběhu představení před divákem postupně odkrývá vnitřní život své hrdinky, zmítané mezi citem a smyslem pro odpovědnost vůči svému kmeni a jeho tradicím. Její výkon je potom korunován spontánní a přirozenou partnerskou souhrou právě s Királym a po odeznění drobných „premiérových“ nedostatků se máme do budoucna jistě na co těšit. Nejsugestivnější postavou na jevišti je však fanatický, vášní zmítaný kmenový duchovní Mollá v podání Vladimira Gončarova. Jeho vytříbená klasická technika zde poněkud ustupuje do pozadí vášnivým gestům a divoce vlajícímu hábitu při chaînés, čímž připomíná spíše postavu černokněžníka, jenž se snaží svou magií hned v zárodku zadusit rodící se vztah mezi hlavní hrdinkou a svým sokem, kterého (oprávněně) v postavě zajatce vidí. Výsledný dojem pak umocňuje i jeho přesvědčivé pojetí role fanatického duchovního, byť je tato postava poněkud plošší a jednostrannější, než jiné role ztvárněné tímto sólistou ústeckého souboru v nedávné době. I to ovšem nebrání divákovi vychutnat si okamžiky, kdy veškerá zloba, již můžeme číst jen z jeho lehce natočené hlavy a ledově chladného výrazu, je přesto naprosto hmatatelná. Nuže, na jaké představení nás tedy ústecké divadlo vůbec láká? Co vlastně může divák od této Gajané očekávat? S původní předlohou ji pojí jméno hlavní hrdinky a hudba Arama Chačaturjana. Příběh o milostném vzplanutí příslušníků dvou rozdílných, neslučitelných kultur, který spěje k nevyhnutelné tragédii je zase volně inspirován Puškinovým Kavkazským zajatcem. A přece nejnovější ústeckou inscenaci tak docela nevystihuje ani jedno z toho. Nečasovo libreto kráčí svou vlastní cestou, na níž je bezpečně vedeno nádhernou a bohužel málo doceněnou hudbou slavného arménského skladatele. Její dramatický potenciál má sám o sobě dar určovat spád jednotlivých scén a nedovolí, aby divák na sebemenší chvíli polevil v koncentraci. Vyniká jak neotřelostí hudebních motivů, okořeněných charakteristickými kavkazskými motivy, tak i svým temperamentem, melodičností a krásnou, bohatou orchestrální texturou, plnou zvukomalebných kaskád – podobných, jako slyšíme například v jazyce Ivana Bunina.
Ruku v ruce s dynamikou hudby pak kráčí dynamika čtyřúhelníku hlavních postav, zmítajících se mezi láskou, vírou, pevně danými rolemi muže a ženy v kmenovém zřízení kavkazských horalů a neúprosnými zákony, které stavějí rodovou čest nad život jednotlivce. V samotném středu toho všeho pak stojí hlavní hrdinka, spontánní, vášnivá, ale velmi silná osobnost, která se v tradičně patriarchálním rodovém zřízení kavkazských kmenů nehodlá smířit s jí předurčenou rolí a vedena láskou k zajatci, pouští se do revolty, v níž nemůže vyhrát a za kterou nakonec zaplatí cenu nejvyšší – svůj vlastní život. Ostatně, to, že se v zemích ovládaných islámem jedná o téma v dnešní době navýsost aktuální asi není nutno nijak zvlášť zdůrazňovat. Nakolik se jeho naléhavost podařilo přenést na jeviště ústeckého divadla, to již musí každý divák posoudit sám. Psáno z představení 27. února 2011, Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem. Fotografie plakát: Dorothea Bylica
Fotografie ze zkoušky: Petr Berounský (Margarita Plešková v hlavní roli)