Tomáš Valníček

Nebo také pocta Michailu Fokinovi. I tak by mohl klidně znít podtitul novinky, kterou si pro baletumilovné publikum v Ústí nad Labem přichystala dramaturgie tamějšího baletního souboru. 

Když se 28. června 1841 v pařížském Salle Le Peletier poprvé zavřela opona za účinkujícími v čele s Carlottou Grisi a Lucienem Petipou, kteří se publiku představili ve zbrusu novém baletu s názvem Giselle, dalo se již z nadšené odezvy publika tušit, že se právě zrodil skutečný hit. A čas jim dal za pravdu. 

Pochybnosti. Otázky. A zvědavost. Takové byly mé první reakce na zprávu, že mezi premiérami ostravské baletní sezony bude také inscenace věnovaná jedné z nejslavnějších osobností filmové historie, Charliemu Chaplinovi. 

​„Bylo to pro nás zprvu obtížné, neboť hudba se nám zdála nesrozumitelná a nepohodlná. Na takovou hudbu jsme nebyli zvyklí a báli jsme se jí. Avšak čím víc jsme se do hudby zaposlouchávali, tím jasněji před námi vystupovaly postavy, jež se rodily z hudby.“ 

„Každý kulturní člověk ví nebo alespoň tuší, co je Labutí jezero. Balet baletů, nejznámější a nejslavnější baletní dílo, synonymum ke slovu balet.“ 

Jeden večer a v něm dva choreografové, dva rozdílné principy (říkejme jim třeba apollinský a dionýský), dva naprosto odlišné způsoby uchopení dvou různých hudebních předloh, jež na jevišti dávají vzniknout celé řadě protikladů, jako profánnost versus sakrálnost, smyslnost versus racionalita.