Absolventský koncert Taneční konzervatoře hl. m. Prahy

Inzerce

Červen, to je první měsíc léta, pro studenty blížící se konec trápení ve školních lavicích a posluchárnách, pro divadelní umělce možnost odpočinout si od svých rolí a pro adepty tanečního umění již tradičně období, kdy mohou v rámci absolventských koncertů publiku předvést nabyté schopnosti a dovednosti. Jednou z konzervatoří, které v našem hlavním městě již tradičně nabízejí divákům možnost seznámit se s uměním svých posluchačů, je i Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, byť právě letošní ročník byl poněkud netradiční hned z několika důvodů. Prvním z nich byla změna prostředí, kdy se tato akce z dlouhodobě využívaného Stavovského divadla přesunula na podstatně větší jeviště Státní opery Praha, druhým potom malý počet absolventů, a to osm v oboru klasický tanec (Laura Balogová, Nikol Brabcová, Anna Knollová, Lenka Maříková, Karina Varaeva, Kamila Zelenková, Patrik Holeček a Jakub Rašek) a jediná absolventka (Klára Chládková) v oboru moderní tanec. Rébus, jak s tímto počtem tanečníků sestavit celovečerní představení pro tak velké jeviště, vyřešil dlouholetý ředitel konzervatoře a současně dramaturg večera Jaroslav Slavický uvedením dvou rozsáhlejších choreografií, a to jmenovitě Suite en blanc slavného tanečníka a choreografa Serge Lifara a titulu Carmina Burana z dílny Ivanky Kubicové, zásadní postavy současné české taneční pedagogiky. Ukrajinský rodák Serge Lifar, profesně však spjatý především s francouzským prostředím, proslul jako choreograf a jeden z nejvýraznějších tanečníků 20. století. Jeho Suite en blanc neboli Suita v bílém postavená v roce 1943 na hudbu Édouarda Lala je brilantním jednoaktovým kusem, v jehož devíti částech mohou tanečníci na zcela prázdném jevišti naplno osvědčit svou klasickou techniku a eleganci, ostatně, toto dílo nebylo vytvořeno pro nikoho jiného než balet pařížské Opery. Příliš tedy nepřekvapí, že si jeho uvedení v Praze nenechal ujít ani bývalý danseur étoile tohoto ansámblu a Lifarův žák Cyril Atanassoff, který společně s odbornou porotou (absolventský koncert je zároveň zkouškou) ostřížím zrakem sledoval, jak si letošní absolventi spolu se svými mladšími kolegy poradí s úskalími této choreografie. A poradili si nad očekávání dobře – musíme mít na paměti, že nejde o sólisty předních souborů s dlouhými lety jevištní praxe, ale o mladé adepty, kteří se v říši múzy Terpsichoré teprve zabydlují, a tak se tu a tam vyskytl nějaký ten „začátečnický“ nešvar, jako například piruety točené z pokrčené nohy, nedostatečně propnuté nárty, občasné vychýlení z osy, a především patrná (a pochopitelná) nevytančenost a nejistota účinkujících. Proti tomu však byly k vidění i velmi slibné výkony několika mladých tanečníků, hlavně pak tria Lenka Maříková, Patrik Holeček a Jakub Rašek, kdy pánové zaujali zejména čistě provedenými skoky s vysokou elevací, jejich kolegyně potom velmi dobrou rotační technikou a překvapující suverenitou svého projevu.

Co se týče celkového synchronu tanečníků, byť nebyl úplně dokonalý, nijak nezaostával za tím, co můžeme v dnešní době vidět na jevišti v podání našich profesionálních souborů. Tím spíše se pak nabízí trochu kacířská otázka, jak by asi Suite en blanc teprve vypadala v živém podání ansámblu, pro nějž byla kdysi vytvořena…