Labutí jezero (v Ústí) nad Labem

Labutí jezero (v Ústí) nad Labem

Labutí jezero (v Ústí) nad Labem

Labutí jezero, Lebedinoye ozero, Swan Lake, Le Lac des cygnes... Inscenace, jež se za dobu své existence stala pro nemalou část veřejnosti synonymem klasického baletu, možná baletu jako takového vůbec. Inscenace, která má (nejen) pro svou nehynoucí popularitu nezastupitelné místo v dramaturgii drtivé většiny kamenných divadel u nás i v zahraničí. Inscenace, kde titulní dvojrole Odetty/Odilie je snem nejedné adeptky tanečního umění a současně noční můrou nejednoho choreografa, pro něhož její nastudování znamená balancování mezi úctou k tradiční formě a puzením k originální, autorské interpretaci. Právě z tohoto důvodu se dnes můžeme na divadelních prknech pod titulem Labutí jezero setkat jak s výsostně konzervativním přístupem ke geniálnímu odkazu Petra Iljiče Čajkovského, Maria Petipy a Lva Ivanova, tak i se zpracováním, v němž na ony adeptky tanečního umění vybylo jen pramálo místa. V nedávné době se tento balet stal také středem zájmu filmových tvůrců a díky nim, byť jejich svéráznou optikou, se dostal do povědomí i té části veřejnosti, k níž by si jinak hledal cestu jen velmi těžko. Jak potom v takové situaci k tomuto bez nadsázky legendárnímu titulu vůbec přistoupit? Nejnověji se u nás na tuto otázku pokusil najít odpověď Vladimír Nečas, dlouholetý umělecký šéf baletu v Ústí nad Labem. Již při letmém pohledu na jeho ansámbl je přitom zřejmé, že si před sebou vytyčil nelehký úkol. Při souboru, čítajícím pouhých 16 tanečníků a finanční situaci divadla, jehož existenční potíže před časem pronikly i do celostátního zpravodajství je zřejmé, že určujícím rysem všech složek ústecké novinky nemůže být nic jiného než její skromnost. I když... neplatí to tak docela, jistou výjimkou v tomto ohledu jsou kostýmy, ostatně u produkce z dílny výtvarníka Josefa Jelínka tomu snad ani nemůže být jinak – jako vždy se vyznačují stylovou uměřeností, prostou jakýchkoli snah o experimentování se střihem či materiálem. Místo toho je důraz kladen na jejich zdobnost a výpravnost, kterou však tento zkušený tvůrce drží v bezpečné vzdálenosti od něčeho, co bychom snad mohli nazývat kýčem. Jen kostým Rothbarta ve třetím dějství svou křiklavou kombinací zlaté a šarlatové až příliš přitahuje oko diváka a odvádí jeho pozornost od dalších postav na jevišti. Již o poznání méně zdařilé je Jelínkovo pojetí scény. V prvním dějství sledujeme výjev na královském dvoře, lemovaný šálami a uzavřený závěsem prostřiženým gotickými portály, jimiž účinkující přicházejí a odcházejí ze scény; dominující vertikály zde vrcholí v jakési architektonické variaci na známý bavorský zámek Neuschwanstein, poněkud nadbytečně však na scéně působí mřížoví v zadním plánu, jež poměrně citelně zasahuje do i tak nevelkého prostoru jeviště a tanečníkům zcela evidentně spíše překáží. Ve druhém jednání pak poněkud zvláštně vyznívá strohý horizont s kamenitým břehem jezera (či moře?), který v kombinaci se zvlněnou texturou šál v chladných tónech vytváří dojem, jakoby se celý výjev odehrával spíše v nějaké jeskyni s výhledem na vzdálenou vodní hladinu, než na břehu jezera. Bohatstvím linií a paletou barev nejvíce oplývá scéna z ceremoniální síně ve třetím jednání, méně by však i v tomto případě bylo více. Vladimír Nečas již při svých předešlých adaptacích velkých klasických titulů v Ústí osvědčil schopnost uchopit a vystihnout nosné prvky původní předlohy a přizpůsobit ji možnostem ústecké scény a schopnostem svého souboru, které za léta působení na severu Čech pochopitelně důvěrně zná. Nejinak je tomu i v tomto případě, kdy na tradičním půdorysu čtyř jednání zachovává střídavé schéma Petipa/Ivanov, před něž předsouvá prolog, vysvětlující původ vznešených opeřenců. Vidíme zde princeznu Odettu, odmítající návrhy rytíře Rothbarta, jenž ovšem vládne černou magií. Následuje pomsta v podobě její proměny v labuť, čímž se řadí k dalším nešťastnicím, které stihl podobný osud před ní. Poté se již začíná odvíjet důvěrně známý příběh, jenž je ovšem zahalen několika nejasnostmi: tou první je ambivalentní postava s názvem „přítel prince–šašek“, jež však tančí v kostýmu dvořana, není tak zcela zřejmé, zda se jedná skutečně o šaška, nebo spíše o Benna. Daleko větším zásahem do tradičního pojetí je ovšem rozdělení partu Odetty/Odilie mezi dvě sólistky ústeckého souboru, čímž jim Nečas tuto velmi náročnou roli nepochybně ulehčil, navíc každé z nich umožnil vyniknout v té výrazové poloze, která je jí charakterově bližší. Zároveň to ovšem přináší i citelný zásah do dramaturgie představení, kdy se tak z princova omylu ve třetím jednání stává vědomá zrada (či chceme-li, slabost), jež potom ve finále poněkud nabourává onen zažitý koncept věrné, vítězící lásky a i vzhledem k poněkud nejednoznačnému ztvárnění této scény na jevišti pak není bez letmého pohledu do programu zřejmé, ve kterém okamžiku a proč vlastně přichází Rothbartův pád . Z vlastního choreografického odkazu Petipy a Ivanova potom Nečas zachovává především pasáže druhého jmenovaného, zejména jeho ikonické druhé dějství – nástupy sborů, tanec velkých labutí, pas de quatre a pochopitelně „bílé“ pas de deux, o nic z toho není divák ochuzen. Ostatní jednání již doznala větších změn, vynucených především komorním charakterem ústeckého souboru, který i při hostování studentek taneční konzervatoře I.V. Psoty je početně „na doraz“. Jinak ovšem šéf ústeckého souboru tento tanec na ostří nože zvládá se ctí zkušeného rutinéra – publikum nepřijde o žádné z všeobecně známých „čísel“ (pas de trois v 1. jednání, charakterní tance a „černé“ pas de deux ve třetím jednání atd...), sborové scény potom vměstnává na rozměrově skromné jeviště Severočeského divadla při maximálním zachování dynamiky, aniž by však dění na jevišti byť na okamžik působilo nepřehledně či chaoticky. Na svůj typologicky rozmanitý soubor klade maximální nároky, což pochopitelně ne každý tanečník ustojí. Pas de trois prvního jednání bylo poznamenáno premiérovou nervozitou a až příliš dobře patrným vypjetím účinkujících, pohybujících se na samotné hranici svých možností. Poněkud rozháraně působil i tanec velkých labutí ve druhém dějství, naopak, pas de quatre byl zatančen přesně do hudby v oku lahodící souhře, snad jen doskoky u pas de chat nebyly úplně stoprocentní. A v jakém světle se předvedli představitelé hlavních rolí? Jako přítel prince/šašek se představil bývalý člen souboru, nyní hostující Petr Popovský, na němž byla především zpočátku znát jistá nervozita a výpadek z rytmu, které v průběhu představení postupně odeznívaly, na začátku třetího dějství pak došlo i na jeho vyhlášené piruety à la seconde, byť již postrádaly onu lehkost a finesu, které kdysi předváděl jako Basil v Donu Quijotovi. Róbert Király v roli Rothbarta těžil především ze svých dispozic a výrazných port de bras, byť místy dával do svého projevu až příliš mnoho energie. Vladimíra Slavík Podhorná (Odetta) i Michaela Procházková (Odilie) dostály technickým nárokům svých rolí bez patrnějších zaváhání, každá z nich navíc bezezbytku uplatnila své přednosti – Podhorná zaujala lyričností svého projevu, korunovanou jemnou prací paží a citem pro fázování pohybu především v adagiových pasážích, Procházková potom instinktivním rytmickým cítěním a suverénním výrazovým uchopením své role. Vladimír Gončarov již řadu let patří k nejvýraznějším postavám ústeckého baletu, čemuž odpovídal i jeho výkon v roli prince Siegfrieda – samozřejmá lehkost a čistota taneční techniky je již dlouhodobě jednou z jeho hlavních deviz stejně jako citlivý přístup k partnerkám a nepřehlédnutelné jevištní charisma, které i přes spíše subtilní, neokázalý charakter práce s vnitřními emocemi dává celkovému výrazu zvláštní, neuchopitelnou sílu. Poněkud rozporuplný dojem však v divákovi zanechává nejnovější ústecká inscenace jako celek. Uvedení jakéhokoli velkého klasického baletu ve stávajících podmínkách ústeckého divadla je počinem nesmírně odvážným, tím spíše v případě titulu, jako je Labutí jezero, u něhož je v podstatě nemožné vyhnout se konfrontaci se zažitými představami a očekáváními publika, jež má zvlášť v dnešní době moderních technologií možnost srovnání s nepřeberným množstvím dalších inscenací u nás i v zahraničí. Vladimír Nečas své rozhodnutí uvést právě Labutí jezero vysvětluje dlouholetým osobním vztahem k tomuto baletu, mezi řádky lze však vyčíst i naději, že se tato inscenace stane nejen neocenitelnou zkušeností a příležitostí pro další umělecký růst jeho souboru, ale i divácky úspěšným titulem, jenž díky geniálnímu odkazu Čajkovského hudby a choreografie Petipy a Ivanova osloví a přivede do divadla publikum, které jej doposud míjelo bez povšimnutí. Jedno známé rčení říká, že odvážnému štěstí přeje. Přejme proto ústeckému baletu, aby tomu tak bylo i v případě jejich Labutího jezera.               Psáno z druhé premiéry 10. 3. 2013   Labutí jezero
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Původní libreto: V. P. Begičev, V. F. Gelcer
Choreografie: Marius Petipa, Lev Ivanov, Vladimír Nečas
Režie: Vladimír Nečas
Scénografie a kostýmy: Josef Jelínek
Premiéra: 8. 3. 2013

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: