Garcia Lorca v libereckém baletu

9. 6. 2014 recenze

Autor Lucie Dercsényi

Taneční soubor Divadla F. X. Šaldy v Liberci se pod vedením své dosavadní šéfky Aleny Peškové soustředí na autorské taneční divadlo – a právě toto zaměření určuje již několik sezon skladbu repertoáru libereckého baletu. Ukázalo se, že tato volba byla správná, a komornímu souboru se podařilo prokázat svou životaschopnost v projektech Aleny Peškové, která prozřetelně a pravidelně dává příležitost svým kolegům v prostorách Malého divadla. Po loňském úspěchu inscenace Café Reichenberg dostala opět příležitost členka souboru Marika Hanousková, jež svou šanci nepromarnila. Pro nový balet využila známou literární předlohu z pera dramatika Garcíi Lorcy (1899–1936). Jeho Dům Bernardy z Alby z roku 1935 je pokládán za jedno z nejlepších španělských děl, je stále uváděno na činoherních prknech a v roce 1978 jej Mats Ek představil ve Stockholmu v taneční podobě. Striktně uzavřený ženský svět nenaplněných vášní, plný nenávisti, žárlivosti, lásky, ale i pochopení a soucitu přetavil do svého osobitě provokujícího pohybového vidění. Zvláště se soustředil na roli Služebné, která v jeho pojetí zaujímá klíčové místo. Stejně tak i Marika Hanousková ponechává prostor služce La Poncii, která svou živočišností dráždí nejen příchozí muže, ale i Bernardiny dcery, které se po smrti otce snaží vzepřít matčiným despotickým požadavkům. Pět dospívajících žen touží po svobodě, chtějí vypadnout z domu, kde nelze porušit zažité konvence a svobodně se rozhodovat. Dcery Bernardy Alby jsou ve věku na vdávání a nejraději by si pod horkým katalánským sluncem zatančily v uhrančivém rytmu flamenca a podlehly svým pokušením. Jenže matka je ostražitě hlídá, má vše pod kontrolou a uniknout jejímu dozoru je nemožné.

K. Miková, N. Bohuňovská, V. Šlapanská a další

Na scénu dopadá šest červených šátků, Veronika Šlapanská jako La Poncia je sbírá a pomalu ukládá do truhly. Její služebná je jiskrnou postavou, jejímiž údy prostupuje smyslnost, ženskost i chtíč. Pohybuje se v přesně rozvrženém prostoru – vpravo je truhla se šaty, obraz otce, kříž a vlevo stůl, u něhož se odehrávají setkání dcer s matkou či emočně vypjaté okamžiky. Šlapanská vytahuje z truhly černé šály, které si posléze přes ramena přehazuje šestice žen, šest nešťastných stvoření vracejících se z otcova pohřbu. Cítíme tu dusnou atmosféru, kterou Doňa vyvolává a kterou dívky musejí snášet. Matka je drtí svou bigotností, upjatostí, askezí. Je nesnesitelná a panovačná, a tak její dcery poslušně vyšívají a mohou o svých přáních jen snít, oblečeny do černých šatů přiléhavých až ke krku. Jediná Adéla, nejmladší ze sester, se matčině příkazům hodlá vzepřít. Vždyť tak bláznivě a bezhlavě miluje Pepe Romana, kterého matka přinutí k sňatku s prvorozenou Angustiasou. Adéla je rebelka, která poruší daná pravidla, odmítá žít v uzavřeném domě, uzavřená před světem a sama v sobě. Hanousková využívá stínohry, kde se odehrávají krátké, ale důležité části dramatu – ze stínů vstupuje na scénu ženský průvod vracející se z pohřbu, ve stínových obrysech jsou také předznamenána milostná splynutí. Sled obrazů spěje k tragickému konci. Hanousková je vystavěla s režijní jistotou a smyslem pro vypointování klíčových okamžiků. I proto La Poncia mluví španělsky, když se rozčiluje na opraváře, který do domu přichází – jeho zjev v první chvíli působí až nepatřičně, jako by patřil do jiné doby, neboť Andrey Bayniyazov s koženou brašnou přes rameno vypadá spíš jako instalatér (přitom zde zatlouká hřebík a věší na stěnu obraz Bernardy). Jeho přítomnost bereme vzápětí na milost, přestože do původní hry tato postava nepatří, leč v liberecké verzi obhajuje své poslání. Liberecký balet se roztančil Tanec Bayniyazova (v programu uveden pro změnu jako dělník) s La Ponciou probíhá za přítomnosti kytaristy Davida Weitze. Španělské rytmy nabírají grády a doprovázejí poté i tanec dívek, do kterého jsou zakomponovány podupy z flamenca, sevillanas a typické držení španělsky vypjatých paží. Tanečnice sedí na židlích s vysokými opěradly a jedna po druhé nechávají promlouvat své tělo: je v nich schováno tolik nevyřčeného. Synchronnost sborových pasáží by občas snesla narušení, změnu, ale asi to je záměr choreografky, aby touto jednotou stvrdila nemožnost jakékoli změny, kterou by dívky chtěly učinit.

Hudba Petra Čermáka nese v sobě ozvuky španělského koloritu, v jistých momentech i výrazné rytmické zabarvení, kdy muži vystupují s větší razancí a ženy jsou v projevu vášnivější. Tanečnice v roli dcer – Maria Gornalova, Nikola Bohuňovská, Karolína Miková, Rie Morita a Annabel Pearce – mohou rozvinout naplno svůj potenciál. Zachycují rozpaky ve svých tvářích, když se s nelibostí podvolují matce, jejich podání je čisté a soustředěné. Evidentně si užívají, že mají co a o čem tančit. A nejde jen o zajímavou choreografii, kterou Hanousková vystavěla a v níž zdařile rozvíjí akademický základ do originálního tvarování, ale hlavně o detaily. Právě ty umožňují jednotlivým postavám vystihnout jejich povahu a rozpoložení. Doňa Bernarda v podání Valerije Radionové je upjatá, krásná žena, sevřená a nervózně si upravující těkavými prsty stojáček svých černých šatů. Její ruce umí tnout do živého, její chůze prozrazuje sveřepost i touhu po odplatě, když dcera Martiria (exoticky vyhlížející Rie Morita) prozrazuje Adélino milostné selhání s Pepem, které skrytě pozorovala. Je to Doňa, která svým činem uzavírá tragédii, a Adéla si sáhne na život – nesnese žít v přetvářce a jisté tyranii. Hanousková zachytila Lorcovu básnickou obraznost a primitivní vášnivost v plynulém sledu výjevů, v nichž Adéla v podání Annabel Pearce je zranitelnou bytostí, někdy až příliš křehkou. Daří se jí v lyrických pasážích, více koncentrace by potřebovaly dodat temperamentní pasáže, kdy tleská s povolenými pažemi a postrádá patřičné napětí. Maria Gornalova je sličnou Angustiasou – nejstarší dcerou, u níž choreografka zvláště využila dispozic ve vysokých pózách à la seconde. Gornalova pak svou postavu obdařuje hereckým výrazem a jistotou provedení nejen v sólech, ale i v duetech s Jaroslavem Kolářem (Pepe Romano). Hanouskové režijní i choreografický koncept Domu Bernardy Alby je dobře propracovaný, promyšlený a ve výsledku působivý. Liberecký balet se zde roztančil a konečně mohl využít svých schopností, které v posledních dílkách (Gustav Klimt, Ota-Pavel-Raška) zůstávaly nepříliš využity. Psáno z představení 27. května 2014, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Dům Bernardy Alby
Libreto, režie a choreografie: Marika Hanousková
Hudba: Petr Čermák
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Light design: Pavel Hejret
Premiéra: 16. 5. 2014