Gruzínský národní balet v Praze jako pulzující tradice

Džuta (Gruzínský národní balet). Foto: Archiv.

Tato počtem obyvatel neveliká země (nyní kolem čtyř a půl miliónu) s pohnutým osudem ovlivnila svými osobnostmi celý taneční svět: kdo by neznal choreografa George Balanchina (původně po svém gruzínském otci Balančinvadze), tanečníka a baletního mistra Vachtanga Čabukianiho (spojeného s virtuozitou mužských variací), primabalerínu Ninu Ananiašvili nebo výtvarníka kostýmů Simona (Soliko) Virsaladzeho.

Gruzínský národní balet Suchišvili (dříve Gruzínský státní taneční soubor) byl založen v roce 1945 v Tbilisi Ninou Ramišvili a jejím tanečním i životním partnerem Illikem Suchišvilim. (historické filmové ukázky zde)

Do České republiky přijel soubor pod vedením jejich vnoučat, sourozenců Niny a Illika Suchišvili, a to již potřetí od své novodobé existence po rozpadu SSSR. Vystoupili nejprve 13. listopadu v Ostravě a den poté, 14. listopadu 2019, v pražském Divadle Hybernia, kde jejich představení bylo oceněno bouřlivým aplausem ve stoje. Program v Praze se nesl ve znamení promyšleného dramaturgického plánu, výtvarně vkusného řešení, rituálně působivých rytmů a obdivuhodných tanečních a hudebních výkonů.

Opona se zvedla nad temný jevištní prostor a okamžitě začala znít hudba, na scénu doslova vplul muž v černém oděvu zvaném čocha a žena v bílé dlouhé róbě, začal starodávný obřadní tanec kartuli z rodiny tanců zvaných lezghinka. Ostře akcentované, velmi rychlé pohyby nohou tanečníka v holínkách bez podpatků, většinou na pološpičkách, a paže roztažené do šířky v majestátním gestu připomínajícím let orla kontrastovaly s majestátními a plavnými pažemi tanečnice, která se pomocí drobných krůčků pohybovala tak rychle, aniž by se její trup jakkoliv chvěl, že připomínala labuť brázdící jezerní hladinu. Bubny doli zněly dál a tento romantický obraz bez přerušení vystřídal diagonální nástup 32 tanečníků v tělo obepínajících úborech s červenými šátky na hlavách – bojovníků, vojáků nesoucích vlajku Gruzie. Chorumi je autorský tanec zakladatele souboru Illika Suchišviliho, který připomíná, že dějiny jeho země jsou dějinami zápasů o zachování svébytnosti. Dnešní tancemilovný divák má jen málo příležitostí vidět na jevišti tak početné, naprosto sehrané mužské těleso, které dokáže kombinovat sborové pasáže s virtuózními sóly, plnými virilní energie.

Dramaturgie a režie večera byla do detailů prokomponovaná, bez jakéhokoliv „hluchého“ místa, což u suity etnických tanců není vůbec jednoduché docílit. Řídila se principem kontrastu, jeden tanec navazoval na druhý, organicky je k sobě napojovaly perkuse. Divák mohl obdivovat barevně velmi vkusné kostýmy Simona Virsaladzeho, který si vybudoval světové renomé díky spolupráci s baletem Velkého divadla v Moskvě a od roku 1964 až do své smrti v roce 1989 oblékal balety Jurije Grigoroviče. Zpočátku byl divák nechán na pochybách, zda je hudba reprodukovaná, či zda se někde ukrývají hudebníci. Postupně při světelných změnách vycházelo najevo, že v zadním plánu jeviště sedí osm hudebníků – hráli totiž až na jedno své pouze hudební číslo v absolutní tmě a všechno zpaměti! To jsem ještě nikdy nezažila: oni na tanečníky viděli a spolupracovali s nimi, aniž by sami byli publikem pozorovatelní.

Gruzínský soubor předvedl tanec horalů cdo s virtuózními otáčkami na kolenou v neuvěřitelně rychlém tempu, tanečníci se dokázali z polohy kleku vznést do vzduchu a provést dvojitou piruetu, poté přistát zpět na kolenou a toto několikrát zopakovat nebo se přemisťovat vkleče po ploše jeviště jako blesk. (Ukázka zde)

Jeden tanec střídal druhý a já si říkala, že to, co vidím, včetně tance mužů na špičkách (na kloubech ohnutých prstů) je de facto anatomicky nemožné... S výbušným, ostře akcentovaným staccatem mužů pak kontrastoval ženský projev, přinášející něžnou ladnost, krásu a hrdou eleganci. Zvláštní pocit starodávné rituality pramenil ze všech tanců, přičemž tanec samaja, interpretovaný třemi tanečnicemi, se stal evokací raně středověké Byzance. Jde o rituální tanec z předkřesťanské éry, který Illiko Suchišvili námětově upravil do poetické vize třech podob slavné gruzínské královny Tamar z dynastie Bagrationů (vládla 1184–1213). Simon Virsaladze pro samaju navrhl kostýmy podle několika fresek, které se v gruzínských klášterech dochovaly a zobrazují Tamar Velikou jako sebevědomou dívku, pečující matku a mocnou vládkyni.

Z bohaté kytice tanců bych ještě ráda zmínila bojový tanec svanuri, který ukazuje neuvěřitelné mistrovství tanečníků v ovládání úderů mečíků o štíty. Tanečníci se střetávali v komplikovaných obratech ve výskoku, neztráceli rytmus, ani na okamžik nezaváhali a v ďábelském tempu šermovali tak, že diváci viděli jiskry, odlétávající z jejich zkřížených mečíků – bylo to něco neuvěřitelného, evokace pyrrhických tanců ze starověku.

Nino Suchišvili, vnučka zakládajícího páru Ramišvili–Suchišvili, se nyní, po smrti výtvarníka Virsaladzeho, stará o návrhy nových kostýmů a též produkci představení, včetně autorských práv na dílo svých prarodičů, rodičů a svého bratra. V jednom rozhovoru (dostupném zde) vysvětluje, že většina tanců již byla choreograficky upravena tak, že představují autorské dílo a nelze je automaticky považovat za „všeobecný majetek“, jak si myslí i některé amatérské soubory lidového tance v samotné Gruzii. Navíc vznikají další stylizace na bázi etnického projevu, které jsou též novodobými autorskými díly. U nás jsme měli podobnou situaci v našem, bohužel již neexistujícím, Československém státním souboru písní a tanců, když se tančily Slovanské tance v choreografii Libuše Hynkové, Lašské tance Gustava Voborníka ad.

Z výše uvedeného důvodu označují své těleso názvem „balet“, aby zdůraznili profesionalitu a repertoár, který má přes svůj etnický původ také autorský punc v dramaturgii i choreografické a výtvarné složce. Sourozenci rovněž spravují soukromou školu, založenou v roce 1998, kam se každý rok hlásí 800 zájemců. O podhoubí souboru je tedy postaráno i do dalších let.

Když vezmeme v potaz, že Gruzínců je více jak o polovinu méně než Čechů, můžeme si povzdechnout, že jsme od roku 1989 v našem tanečním umění vedle radosti z odpolitizování kultury bohužel zaznamenali i těžké ztráty. K jedné z nich, vedle jiných zmizelých tanečních těles, patří i zánik profesionálního souboru, který by propagoval naši taneční tradici. A tak nezbývá, než úsilí Gruzínců velice fandit s přídechem závisti a podporovat snahy VUS Ondráš, který přežil transformaci při ztrátě slovenské části a řadu snah o zrušení. V něm profesionální taneční složka existuje, byť je početně velmi skromná.

Psáno z představení 14. listopadu 2019, Divadlo Hybernia.

Gruzínský národní balet Suchišvili
Choreografie: Illiko Suchišvili, Nino Ramišvili, Illiko Suchišvili jr.
Kostýmy: Simon Virsaladze, Nino Suchišvili