GundR – Cesta jako cíl

Herec a mim Vojta Švejda je absolvent ostravské konzervatoře a nonverbální katedry HAMU, kde pracoval pod vedením Ctibora Turby a po jeho odchodu i Borise Hybnera. Hrál i v několika Turbových mimických představeních, většinou uvedených na půdě holešovického divadla Alfred ve dvoře (L’Amfiparnaso, Pohyblivý kabinet, Kjógeny a další), mihl se i na scéně Národního divadla v inscenacích Mistr a Markétka a Hamlet, zaznamenali jsme také jeho nepřehlédnutelnou účast v nadějném souboru Krepsko, který vedl zesnulý Petr Lorenc. Založil vlastní soubor Wariot Ideal. Před autorskou tvorbou si vyzkoušel různé polohy od pantomimy k pohybovému herectví, které využívaly převážně jeho komického talentu. Mladistvě vyhlížející Švejda vytvořil k dnešnímu datu, spolu se svými spolupracovníky, třináct autorských titulů, což představuje v žánru autorského pohybového divadla skutečnost, které se obvykle dopracuje jen několik umělců. Dílem jsou to zábavné hudebně-poetické pořady, dílem herecké experimenty s mluveným nesmyslem, dílem čistý mimus a nakonec i myšlenkově a formálně prokomponované celovečerní projekty. Poslední kategorie reprezentuje v jeho díle kapitolu závažnou jak svým myšlenkovým, tak i estetickým přínosem. Švejda si pro svá celovečerní představení vybírá náměty, které potenciálně nesou – ať už ve formě dramatického příběhu, nebo situační hry – nejvážnější témata. Jejich dramaturgie se opírá o emocionálně vypjaté, extrémní situace v pohybovém divadle dosud nevyužívaných látek, umístěných do arktické pustiny, Severního ledového oceánu, vysokohorského terénu. Odtud je také se smyslem pro životní realitu odvozena odpovídající pohybová stylizace těchto představení. Ta svým formálním ustrojením, v němž se s velkou kulturou pracuje se světlem a hudbou, odpovídají v podstatě básnickému založení svého autora, které ovšem koriguje jeho přirozený intelekt a zájem o životní realitu. Dokladem jsou inscenace Polaris, Plošina, GundR a zčásti i raný, činoherně pojatý Arktický Robinson. Švejdův herecký a pohybový talent podmiňuje v jeho postavách akcent na ryzí pohnutky a city, které jsou prověřovány v zápase s přírodou a civilizací bez zátěže konzumních a kulturních nánosů. V tomto hledání je vzácně autentický – ne nadarmo mu v roce 2012 byla udělena Cena divadelní DNA za integritu. Jeho příslušnost k alternativě je nepochybná především pro odvahu, s jakou jde proti i v této sféře už patrným konvencím, a pro urputnost, s jakou krok za krokem formuluje jevištně svůj pohled na svět. Představení Polaris bylo především básnickou baladou, minimalistickou akcí dvou trosečníků na ledové kře (hráli Švejda a Jan Beneš) a poetickou vizí arktické přírody včetně její hravé fauny. Akce byly postaveny dílem na mimicky výrazných postojích obou postav, střídmé pantomimě zvířecích výstupů a na surreálních, téměř tanečních obrazech. Bylo to divadlo atmosféry, tiché samoty, něžného humoru, hudby a světel.  Titul Plošina překvapil na mimickém jevišti nevídaným sociálním námětem, možná inspirovaným příležitostnými záběry ve filmu či televizi. Minimálně stylizované dění mimické skupiny dělníků na naftové plošině, ztracené kdesi v oceánu, evokovalo jen pracovní akce a vztahy mezi postavami. Odtud převažující dojem psychologické sondy do společenství s vlastními zákony, jehož tematickým jádrem je po mém soudu absurdní izolace individuality uprostřed falešné komunity. Působivou vizuální iluzi nevlídného prostředí obstaralo takřka filmové černobílé zpracování jevištní atmosféry a scéna z drsného dřeva europalet. V díle GundR Švejda pokročil spolu se svými přáteli a spolupracovníky jako autor i jako interpret. Nabídl divákům třívětou jevištní skladbu na skutečný námět ze života populárních horolezců, bratrů, z nichž jeden zahyne při společném výstupu na jednu z nejvyšších hor světa. Užité pohybové prostředky jsou takřka veristické a odpovídají jak horolezeckým technikám, tak jedné z aktuálních zálib dnešní mládeže, která se i ve velkých městech cvičí, ve zlézání stěn, adrenalinovém sportu. Švejda i jeho partner Jan Kalivoda toto umění předvádějí s velkou virtuozitou na nepatrných výstupcích a římsách divadla Alfred ve dvoře – je to inovační pohybový prostředek, přesně vybraný k milieu celého příběhu, který v akrobatickém zpracování dodává dění na jevišti vzrušivost a napětí. Jako autor pracuje v představení s filmovou projekcí, stínovým divadlem i animací. Značnou část dění – ať už se odbývá v horách, anebo na tiskové konferenci – zaplavují hřímající zvuky vysokohorské bouře. Hudba tu tedy není jen kulisou, je samostatným obrazem fyzického i psychického ohrožení.  V průběhu večera se mění inscenační styl představení. Nejprve jakási docela civilní, věrohodná ukázka ze života horolezců včetně chvíle oddechu s cigaretou a pivem, něco z historie horolezectví, poté oslňující, baladický obraz namáhavého výstupu končící tragédií jednoho z bratrů. Přestože se v inscenaci drobně mluví německy, je slyšet hlavně ohlasy volání v burácejícím větru. Scéna závěrečného výstupu je dílem horolezecké akrobacie, s velkou rozmanitostí předváděných obrazů, chůze v bouři až po zanikající pohyb. Za ni by se nemusel stydět žádný filmový režisér. Poslední, třetí část díla je „literárně-dramatickým“ epilogem příběhu.  Je až na zvukovou bouři, která ilustruje atmosféru i stav hrdinovy mysli, stylově odlišná. Ve Švejdově civilním podání je mluvenou obhajobou přeživšího bratra před dehonestujícími otázkami z pléna horolezců a bulvárních médií. Vyznívá jako obrana i krédo – jeho hrdina se postaví tváří v tvář prožité tragédii a s jistou dávkou nepatetického vyznání obhajuje i svou vůli po překonávání sebe sama a lásku k volnému životu podle vlastního rozhodnutí.  V představení GundR podobně jako v předchozích inscenacích zaznívá dost silně také myšlenka ohroženého života. Na rozdíl od jejich sevřených a jednoznačnějších útvarů (nyní se hraje dvě hodiny s přestávkou) se jeho dramaturgie zaměřila na komplexní ohledání zvoleného námětu. Divákům jsou pokládány otázky o kvalitě bratrství, o zodpovědnosti za životy druhých, o rozvaze a nebezpečí, o identitě člověka a jeho životní cesty. Atraktivitu představení vytváří kombinace různých stylových poloh jevištního výrazu. Střídají se zde performanční prvky alternativního divadla s jevištní iluzí, herectví interpretačního charakteru s horolezeckou akrobacií a pohybovým divadlem, hrané scény jsou zcizovány filmovými sekvencemi. Hudba je použita jako ilustrace i jako metafora. Vzniklo intelektuálně provokující, mnohovrstevnaté a formálně originální dílo. Poněkud rušivé je podle mého názoru jen příliš chtěné, ostré připojení činoherního epilogu díla až po přestávce – možná se na jeho kompozici mělo myslet už úvodem inscenace. Nechci však vnucovat autorovi nějaké banální uspořádání její celkové skladby.  Vojtěch Švejda se dopracoval lety vlastní, na ničem a nikom nezávislé tvorby, ve které se projevuje jako básník i dramatik pohybového divadla, jako skvělý interpret a komplexně vybavená umělecká osobnost. Ve svých představeních je dostatečně identický, abychom chápali, že jeho scénické příběhy i básně vyrůstají z autentického zdroje jeho srdce a mysli. Je podle slov svého hrdiny na cestě, která je mu cílem. Psáno z představení 9. února 2016, Alfred ve dvoře, Praha. GundR Autorský tým: Vojta Švejda, Jan Kalivoda, Jan Dörner, Milena Fabiánová, Ivanka Kanhauserová, Jiří Rouš, David Šmitmajer, Kryštof Pešek, Stéphanie N’Duhirahe

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: