Název Hereafter přitahuje nejen kombinací určení místa a časového označení v jednom slově, ale při vyslovení i svou melodií. Význam slova v českém překladu může být ,,dále”, ,,poté” ve smyslu vstupu do jiného, neznámého prostředí.
Oblečená do bílé košile, černých kalhot, volného saka stejné barvy se Kateřina Szymanski v plátěné obuvi zdánlivě nahodile pohybuje mezi bílými zdmi a prostornými klenutými stropy západního křídla Invalidovny. Během celé své performance pracuje s menšími či většími kusy polystyrenu. V prvním obraze přenáší nafouknutý pytel s polystyrenovou výplní ve tvaru fazolek, který přenáší v rukou před tělem. Tato výplň se často používá k ochraně křehčích předmětů při převozu a zde vytváří metaforu ochrany zabaleného obsahu. Nafouknutý pytel později praskne. Následně se Szymanski ujímá Mirelonů – pěnové hmoty, která se obecně využívá jako izolační materiál, v tanečním prostředí pak zejména jako změkčovací vrstva tanečních podlah. Mirelony zkoumá ze stejného pohledu jako předchozí matérii. V dynamické práci performerka svým tělem spolu s objekty dále rozhýbává sochařské sokly ve tvaru kvádrů, které jsou v důsledně rozměřených rozestupech umístěné v prostoru.
Dalšími využitými plasty jsou černé igelitové pytle. Vnímala jsem je jako další metaforu, v tomto případě udržování čistoty v našem bezprostředním okolí. Pytle izolují odpad, který vyprodukujeme, zároveň však sami další vytvářejí a je jisté, že všechny tyto materiály lidstvo přežijí. Na sebe nastřádaná hromada černých pytlů souvisí i s produkcí obecně. Performerka v našem rozhovoru potvrdila, že pytle si poctivě schovávala, a tak od chvíle, kdy začala připravovat sólo, se materiál vrstvil a v performanci diváci mohou vidět všechny igelity, které užila při zkouškách i představení. Krom toho ukazuje i objekty, které našla v prostoru Invalidovny i jinde. Mirelony byly například nainstalovány ve výtvarné instalaci Global Illumination Artura Magrota.
Kromě pohybu, materiálu, objektů a světel v prostoru využila Kateřina Szymanski velmi specificky i hudbu a rytmus. Zvolila dvě polyrytmické plochy. První je vytvořen modulací zvuku perkusivních linek, druhý – užitý v závěru – je zase modulací hlasu performerky. Jde o dvě polyrytmické plochy, které ovlivňují divákovo vnímání prostoru. Oba motivy jsou tvořené několika vrstvami. Ačkoliv plochy nabízejí více úhlů poslechu, inervující zvukové médium nedopřává ani chvilku oddechu a neustále nutí k bdělosti.
Hereafter se pohybuje na pomezí mezi výtvarnou a pohybovou performancí. Divákovi se v prostoru mezi vnímáním a realitou nabízí mnoho interpretací. Polystyrenové fazolky schované pod trikem lze chápat i jako obraz těhotenství. Performerka halící se do polystyrenových rolí pak nabízí přirovnání k ženě transformující své ženství do mateřství – a proměňující se v matku. Závěrečný zvrat a obrácený stoj vzhůru nohama a hlavou v koši pak může znázorňovat cílený zvrat individuálního života ve prospěch nových společenských struktur a zrod dalších kulturních krajin nebo map.
Psáno z 2. premiéry 5. června 2020, Studio ALTA
Hereafter
Autorka a interpretka: Kateřina Szymanski
Představení vzniklo za podpory Studia ALTA a festivalu Nultý bod.
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí