Hidden Tracks – český tanec
Karel Vaněk představuje pro českou scénu současného tance jednu z posledních aktivních spojnic s její minulostí přelomu devadesátých let 20. století. Je jedním z představitelů toho, o čem některé osoby a některé knihy stále zarputile tvrdí, že neexistovalo.
Minulost je ovšem neměnná skutečnost. Tehdy, v poslední dekádě minulého tisíciletí, stál český současný tanec na začátku své nové éry, stejně jako zrovna nově vzniknuvší taneční skupina Černá & Vaněk na počátku své nové umělecké profesionální kariéry odstartované úspěšnou taneční inscenací Malé modré nic. Obojí (český tanec i skupina Černá & Vaněk) tenkrát stavěly na své dosavadní poloilegální a poloamatérské činnosti v oblasti scénického tance, který se zformoval z východisek novodobého tance a moderních i (neo)klasických vlivů tanečního vývoje 20. století.
Novým domovem mladého českého tanečního páru se však brzy stalo Německo a tam skupina už více než 25 let kontinuálně působí. Je ovšem jejím příjemným pravidlem uvádět příležitostně premiéru své práce i v Praze. Několik let po náhlém skonu Evy Černé (†2008) stojí její taneční partner na jevišti sám, aby hledal dávné vzpomínky a ukryté iluze. Ohlíží se zpět a ptá se, co všechno mu zbylo. Vlastně úplně osamocen není, ke spolupráci se znovu sešel s manželskou hudební dvojicí Irenou a Vojtěchem Havlovými, aby tak téměř rituálně uzavřeli kruh této etapy života. Kružnice – tenké obruče – byly v Hidden Tracks těžištěm scénografického zpracování a využití našly i v rámci designu světel. Takové velmi intimní a neotřelé působení v náladě podbarvené živou atmosférickou hudební improvizací violoncella a klavíru v podání Vojtěcha Havla. Obojí se zdá známé, až typické, a přece to má daleko k dojmu opakování dávno překonané slávy. Možná o to je to lepší. Na nic si to nehraje! Karel Vaněk potvrzuje svou nadčasovost a kvalitu umělecké osobnosti. V jednotlivých obrazech střídá výrazové polohy, často nechává zavřené oči a tělo jen reaguje. Pravdivost, se kterou vytváří svůj taneční pohyb, se snoubí s citlivostí a posouvá celou choreografii do sféry taneční poezie, ve které zůstává prostor pro vnitřní představu diváků i samotných tvůrců. Rytmizace není pedantsky přesná, ale udává časování a dynamiku jednotlivých výjevů. Vojtěch Havel je na černém jevišti partnerem a dokáže zkušeně udržet vnější i vnitřní rytmus choreografie na uzdě. Na jevišti Studia Alta tak ožilo to, co v současnosti postrádáme u některých tanečních produkcí, které halasně odkazují na svou „tradici existence od 20. století“ (například Pražský komorní balet) Je řeč o oné lehkosti v pohybu, vnímavosti ve vztahu k zemi, muzikálnosti v pohybovém výrazu a opravdovosti v jevištním projevu. Nelze si neodpustit srovnání (pouze ilustrační, ne hodnotící) s nedávnou premiérou v NoD – Roxy. Lesson of Touch sice v režii Miřenky Čechové, bylo pod vlivem vkusu Niny Vangeli (což mi alibisticky potvrdil i rozbor inscenace v Divadelních novinách č. 18 od Vladimíra Hulce). Svou autorskou performativní tvorbu Nina Vangeli postupně právě v devadesátých letech zastavovala, aby se plně mohla věnovat taneční publicistice. (Můžeme se jen ptát, jak by asi vypadal český tanec, kdyby Nina Vangeli místo svého kritického pohledu a institucionalizovaného poradního hlasu, dál vytvářela své pohybové divadlo? A kdyby Eva Česná a Karel Vaněk neodešli, ale zůstali a tvořili doma?). Rozdíl mezi těmito dvěma představeními vyplývá ze žánrů, které v prvé řadě určuje využitý pohybový slovník. U Karla Vaňka je režie i choreografie jedním plynoucím pohybem v dynamickém řazení s vysokou mírou taneční gramotnosti. Vaněk využívá českému tanci blízkou náznakovou taneční symboliku, tím důležitým je jeho osobní vnitřní prožitek, který stojí na jasném a konkrétním (nonverbálním) sdělení. To přináší stejně naladěnému publiku onen správný „divadelní“ zážitek bez nutnosti dalšího komentáře. Konkrétnost totiž často připravuje tancem vytvořený výsledek o skryté kouzlo křehké intimity.
Vizváry a Vangeli pod vedením Miřenky Čechové dramatizují své výstupy až ke krajní hranici vkusu, čímž předávají světu úderné zprávy, které však jsou, zdůrazněním divadelnosti, lehce odosobněné, Divácká fantazie má jen přesně tolik prostoru, kolik jí scénář dovolí. Individuální pohybový projev protagonistů je spíše, pro tento žánr typické, řazení póz a gest, větší pohybové akce se realizují v kontaktu a se značnou dávkou expresivity. Pohybové dění v této inscenaci vytvořil Jan Bartovanec (mladý tanečník a choreograf, který donedávna také působil v Německu, a teď se snaží prosadit doma), Oproti Hidden Tracks zde tedy není choreograf autorem díla, ale spolupracovníkem režiséra (jeden by na něj při výčtu členů realizačního týmu klidně i zapomněl).
Tak s tancem a pohybovým uměním pracuje divadlo, aby dosáhlo kýženého uměleckého sdělení, nebo proto, aby samo sobě dobře rozumělo. Ovšem kouzlo absurdity v Lesson of Touch vytvořilo nad podstatou autorské myšlenky opar zahalující konkrétní vysvětlení, takže se o slovo i tak stále hlásí šťouravá otázka, jaký byl skutečný důvod, který přivedl všechny zúčastněné této spolupráci. Jak je vidět, obě díla jsou natolik rozdílná, jak moc toho mají společného. Odkazují na věci, které představují minulost s jejími klady i zápory, poukazují s nadhledem na dané skutečnosti bez emocí, osvětlují chodbu při pohledu zpět i vpřed, Český svět tanečního a pohybového umění dlouhodobě vzdychá nad svou ideální podobu a přitom zapomíná, že jeho hlavní devizou je především jeho žánrová rozmanitost a autorská osobitost. Protože je chybou myslet si, že je jeden univerzální mustr, jak vytvořit dobré dílo a jaká je jeho podoba a použité prostředky. Je spoustu možností a tvůrčích cest, ovšem je také mnoho výsledků tvorby: dobrých, špatných, na půli cesty, případně i nepochopených. Své diváky si to dobré vždycky najde, jak ostatně dokládají obě zmiňované (a vyprodané) premiéry, jen to třeba nebude publikum stejného složení.
Psáno z představení 8. listopadu 2015, Studio Alta. Hidden Tracks Taneční a hudební produkce o paměti, vzpomínkách a iluzích Námět, choreografie a režie: Karel Vaněk
Hudba: Irena a Vojtěch Havlovi
České premiéry: 8. a 9. listopadu 2015
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
