Hikikomori (Kamila Mottlová). Foto: Petr Zikmund.
Hikikomori jsou lidé, kteří se dobrovolně zcela uzavřou před světem a jeho sociálními vazbami. Podstatou je zde ztvárnění příběhu Japonců, kteří se rozhodnou pro absolutní samotu bez svých blízkých a známých, odmítají setkání i s jakýmikoliv cizími lidmi a žijí zcela odloučeni, uzavřeni jen mezi čtyřmi stěnami svého bytu. Dokážou zcela separátně žít i několik let, po takové době už pak ale zpravidla nejsou schopni se vrátit do normálního života. Jejich odloučení, které bylo většinou reakcí na neúměrný tlak japonské společnosti na jejich výkonnost, tak vede ve svém výsledku k destrukci osobnosti a v tragických případech až k sebevraždě.
Tanečnice ztvárňuje jednotlivé etapy života hikikomori zcela sama, jevištní techniku obsluhuje pomocí drobného ovladače. Inscenace propojuje a kombinuje mluvené slovo a pohyb, zní elektronická hudba Jana Čtvrtníka spolu s textem přednášeným mužským hlasem z reproduktoru.
Velmi zdařilý scénář není jen přiblížením podstaty hikikomori a japonského způsobu života, ale v určitých momentech text i jeho přednes vyjadřuje nepřímo rovněž duševní stavy dotyčného. Kamila Mottlová komentuje některé taneční výstupy a zdařile kombinuje encyklopedické informace se zdánlivě bezprostředními slovními projevy. Nadsázka, ironie a vtip jsou žádoucím odlehčením pro tak fatální téma, jakým hikikomori je.
Tanečnice dokáže obdivuhodně přeladit mezi slovním projevem a vypjatými tanečně pohybovými výstupy. Výborná dikce a celková srozumitelnost textu je její velkou devízou, stejně jako pestrá pohybová škála a její ztvárnění. Jako rekvizity slouží jen několik bílých tyčí, které proměnlivě ohraničují mikroprostor, na němž tanečnice vystupuje.
Působivá a sdělná byla především první část inscenace, druhá se už propadala do přílišné tmy – jakkoliv lze pochopit, že tma na jevišti měla korespondovat s temnotou osamocené lidské duše, přece jen by bylo ku prospěchu věci, kdyby na tanečnici bylo o trochu lépe vidět. Zbytečná přemíra vulgarismů v textu se nepříznivě odrazila na celkovém dojmu z jinak nápadité a originální produkce. Příliš silné nazvučení nahrávky bylo v závěrečné části bohužel už velmi nepříjemné, takřka na samé hranici snesitelnosti.
Hikikomori jistě mělo být ve výsledku vyjádřením obavy z postupné destrukce celé společnosti, vyplývající z dobrovolné či nedobrovolné izolace. Vyjádřením obavy ze ztráty sociálních vazeb a přesouvání našich setkávání, debat a v důsledku i životů do virtuálního, neosobního, neživého světa. V dnešní době restriktivních opatření kvůli šíření koronaviru, kdy jsou lidé centrálními nařízeními k izolaci nuceni, je toto téma nesmírně aktuální.
Z tohoto hlediska je zhruba hodinové Hikikomori nepochybně apelem na záchranu civilizace, jejíž fungování stojí na sociálních vazbách a schopnosti komunikace mezi lidmi. Je výkřikem upozorňujícím na toto nebezpečí. Příběh jednotlivce zde nevyúsťuje ve výmluvný burcující závěr obracející se k lidstvu jako celku. Kamila Mottlová však končí s nadějí – její hikikomori dokázal z izolace vystoupit.
Záleží tedy jen na konkrétním divákovi, v jaké míře dokáže z příběhu japonských samotářů odvodit celospolečenské paralely. V každém případě stojí za to Hikikomori Kamily Mottlové vidět. A o podnětech, které přináší, přemýšlet. Týkají se nás všech.
Psáno z premiéry 7. října 2020, Jihočeské divadlo, České Budějovice.
Hikikomori
Režie: Janek Lesák
Dramaturgie: Natálie Preslová
Hudba: Jan Čtvrtník
Voiceover: Karel Kratochvíl
Mentorská supervize: Václav Kuneš, Eliška Soukupová
Premiéra: 7. 10. 2020
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 2x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?