Izraelský tanec v Brně – další krok za světovostí brněnského baletního repertoáru
Black&White byl název programu, který uvedlo Janáčkovo divadlo 16. října 2011 jako Tanec Brno II. Večer složený ze tří choreografií, které jsou skrze osoby svých autorů ve vztahu s izraelským tancem, byl zároveň večerem hostujícího souboru polských tanečníků souboru Balet Teatru Wielkeho v Poznani a českou premiérou duetu Motýli Ramiho Be‘era, který nastudovali členové brněnského baletního souboru Kateřina Nováčková a Adam Sojka.
Vztah Jaceka Przybylowicze k Izraeli je dán jeho působením právě v Kibbutz Company. V jeho práci je cítit vliv Ramiho Be’era, nicméně chybí jistota ukotvení jasných mantinelů a originalita. Několik krátkých sekvencí na hudbu barokního skladatele Marin Marais může na diváka působit skrze scénografii velmi experimentálně, ale neotřelost nápadů se nekoná. Až moc silně je cítit, že výrazné divadelní symboly, jakými je například peří, nejsou motivovány záměrem něco sdělit, jsou jen prázdnými gesty, v kterých nelze nalézt hlubší myšlenku. Snad by se dalo vše odpustit při pohledu na dokonalost pohybu, ale taneční schopnosti poznaňského souboru sice neuráží, ale ani nenadchnou. Lze nalézt výraznější interpretační osobnosti (např. ženský duet), ale celkovému dojmu z choreografie to nijak nepomohlo.
Ve druhé části večera představil poznaňský soubor choreografii Tajnosti izraelského tvůrce Itzika Galiliho. Protože program „mluvil“ o surrealistické hříčce, nebylo v očekávání hledat příběh, který by pospojoval jednotlivě za sebou nastřádané obrazy připomínající zážitky a z nich vyplývající evokace, které mohou být stejně tak dobře utajenými vzpomínkami a nebo jen variacemi na barokní téma ve vztahu hudby a pohybu. O něco více „neoklasičtější“ pohybový slovník sice slušel polským tanečníkům více, nicméně nelogičnost propojení různých motivů byla surrealistická přespříliš a o humoru už lze mluvit opravdu jen stěží. Více bychom mohli v použití nízko zavěšených lam ve scénografii nebo kostýmované videoprojekce vidět odkaz na práci úspěšnějších evropských kolegů choreografů.
Vrcholem večera se bezpochyby stalo dílko Motýli v choreografii Ramiho Be´era. Izraelský tvůrce ne neznámý v České republice, šéf populární izraelské Kibuttz Contemporary Dance Company přivedl svou starší práci na prkna Janáčkova divadla v podání svou sólistů domácího souboru. Členové Baletu Národního divadla v Brně Kateřina Nováčková a Adam Sojka dokázali zachovat intimitu komorního duetu,který líčí jak jinak než příběh dvou lidí, muže a ženy, který prochází skrze vývoj milostných citů různými fázemi. Pohovka jako symbol domova, pohovka jako symbol, kde se oba partneři potkávají v nejintimnějších chvílích. Vášeň a syrovost izraelských tvůrců, tak jak ji známe v podání izraelských tanečních souborů, se sice nekonala a ani ji nemůžeme od brněnských tanečníků očekávat, přesto nelze upřít, že se interpreti vyrovnali s choreografií se ctí, a je jenom otázkou času a repríz, aby si oba našli míru prožívání svých rolí. Tanečně se jim to už daří a je nesporné, že práce s Ramirem Be‘erem je posunula o velký kus vpřed, což byl bezesporu jeden z cílů kooperace brněnského souboru s izraelskými partnery. Nakonec, ocenili to i diváci.
Izraelský večer v Brně byl dalším krokem na cestě za současným a aktuálním tanečním repertoárem, kterým by se brněnský baletní soubor vyrovnal svým evropským kolegům. Že se nemá, co se dotýká taneční zručnosti, za co stydět, nakonec večer ukázal také. Takže stačí se jen nebát a vychovávat. Jak diváka, tak tanečníky. Nejbližší příležitost bude už ani ne po měsíci od tohoto hostování: 13. listopadu, kdy se v Janáčkově divadle uskuteční Tancbrücke 2011 – večer německých choreografů. Z představení 16. října 2011, Janáčkovo divadlo, Brno.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“