Jessie a Morgiana (aneb lekce fatalismu) v Ústí

Jessie a Morgiana (aneb lekce fatalismu) v Ústí

Jessie a Morgiana (aneb lekce fatalismu) v Ústí

„Pocházejí z jedné matky, stejná péče, stejná výchova. Herečkám jsou rozdány role…“ Tak je uveden příběh dvou sester, kterým se po bezmála dvou letech vrací na jeviště ústeckého Severočeského divadla opery a baletu choreografka, libretistka a režisérka Alena Pešková ve své nové inscenaci Jessie a Morgiana. Tedy nové… přesněji řečeno, komorní verze tohoto „tanečního hororu o deseti obrazech, prologu a epilogu“ měla premiéru již v loňském roce v Malostranské besedě v Praze, nyní tedy jeho autorka přijala pozvání uvést své dílo i na severu Čech v poněkud rozšířeném formátu. Námět pro své nejnovější představení našla ve stejnojmenné novele u nás nepříliš známého ruského spisovatele Alexandra Grina, český divák bude pravděpodobně znát spíše filmové zpracování režiséra Juraje Herze, nesoucí jméno druhé jmenované hrdinky s vynikající Ivou Janžurovou v titulní dvojroli. Obojí nicméně pojednává o tomtéž, a sice o příběhu dvou sester Jessie a Morgiany, které jsou tak rozdílné, jak jen dvě lidské bytosti mohou být – krása a ošklivost, láska a nenávist, upřímnost a přetvářka – v podobném duchu bychom mohli pokračovat celou řadou protikladů donekonečna. Na divákovi potom je, aby sledoval, jak pod vnější fasádou šťastného rodinného soužití obou sester postupně kvasí a bobtnají symptomy výsledné tragédie, ke které příběh nezadržitelně spěje. Ale abychom nepředbíhali, ústecká adaptace je zasazena do blíže neurčeného času a prostoru, snad jen kostýmy (Monika Kletečková, Richard Pešek) dávají vzdáleně tušit, že se pohybujeme někde na přelomu 19. a 20. století. Jinak je však scéna R. Peška naprosto vyprázdněná, jednoduchá a přímočará, jen v zadním plánu vymezená schody s dlouhým, masivním stolem nahoře. Veškerou charakterizaci prostředí, kterým děj právě prochází, tak obstarává pouze několik málo scénických doplňků a rekvizit – les je naznačen jedinou větví, spuštěnou na tazích, odjezd jedné ze sester značí pohozená zavazadla na zemi a podobně. O to více pak v prázdnotě scény vynikají zrcadla – ať již přenosná, závěsná či toaletní, všechna zde mají výrazně symbolický význam; v jednom okamžiku jejich odraz dokonce nabídne průhled do jakési alternativní dějové roviny, záhy nicméně opuštěné ve prospěch nevyhnutelného (a očekávaného) rozuzlení příběhu. Především jsou však odrazem nás samých, naší vlastní fyzické podoby, ale také obrazem našeho charakteru, znepokojujících hlubin lidského nitra, z nichž se na nás sápou démoni našeho vlastního podvědomí, aby se nás nakonec zmocnili. To vše je potom zahaleno do mlžného oparu a matného světla svic, které prohrávají svůj boj s okolním šerem přesně tak, jak bychom to od „tanečního hororu“ očekávali. Až potud je tedy vše v pořádku. Bohužel pouze posud. Nad rámec děje samotného (a zřejmě pro posílení svého dramaturgického záměru) totiž Pešková na jeviště přivádí postavu jakési vypravěčky, osudu či „soudce, který nesoudí“ (Gabriela Vermelho), možná však spíše personifikaci sebe sama, jejímiž ústy pak promlouvá k aktérům i divákům, komentuje dění na jevišti či do něj přímo zasahuje a svými vstupy tak neustále narušuje kontinuitu vlastního děje. Pokud pomineme poněkud křečovitou stylizaci této postavy od teatrálních gest a patetické deklamace, přes lehce školometské citace Tolstého a Kantových výroků o kráse až po (neoriginální) nabízení cigaret publiku či (originální) kloktání červeným vínem na jevišti, největší slabinou představení je právě jeho dramaturgie. Podobně jako v inscenaci Café Aussig, představené v Ústí před dvěma lety, Pešková zvolila koncepci řady navazujících izolovaných obrazů, jakýchsi charakterizačních črt, které jsou v poměrně svižném tempu řazeny lineárně za sebou. To, co má však své opodstatnění při zachycení jednotlivých historických okamžiků v dějinách jednoho města (Café) znemožňuje v případě Jessie a Morgiany rozvinout hlubší a souvislejší psychologickou studii motivů a z nich vycházejících činů jednotlivých postav, o nemožnosti plně využít a rozvinout dramatický potenciál jednotlivých scén ani nemluvě. Za své tak bere samotné označení inscenace za horor, poněvadž zde chybí zcela zásadní ingredience tohoto žánru, jako například manipulace s psychikou diváka a postupně budované napětí, gradující s blížícím se finále. Autorčina infuze formálních prvků hororu (či v tomto případě spíš klišé) v podobě jakýchsi mimovaných úderů (či bodných výpadů?), expresivně vypjatých výrazů v obličeji nebo Hitchcockovských smyčců je pak roubováním na uschlou větev a působí tak v rámci inscenace poněkud samoúčelně. O to větší uznání zaslouží účinkující členové ústeckého baletního souboru, kteří dokázali ze svých jednoznačně determinovaných postav vytěžit v daných mantinelech maximum, a to především po výrazové stránce. Dramatický potenciál a expresivita výrazu Vladimíra Gončarova (jakési alter ego Morgiany) není pro pravidelného návštěvníka představení ústeckého baletu již žádným překvapením, stejně tak Michaela Procházková jako Jessie potvrdila vzrůstající výrazovou suverenitu, s níž se dokáže zhostit svých rolí. Nejvíce však zaujala Natalia Vasina v herecky vděčnější roli její charakterově pokřivené sestry Morgiany, zejména lehkost, s jakou nechávala pod vnější maskou oddaného sourozence prokmitávat záblesky nekontrolovatelného hněvu, nekonečné zášti či pohrdavé přezíravosti patřila k nejvýraznějším okamžikům tohoto představení. Tanec je pak v rámci této „syntetické“ divadelní inscenace pouze jednou z jejích složek, a to nikoli tou dominantní. Použitý pohybový materiál sahá od současného výrazového tance až po klasické prvky na špičkách, divák se zde dočká například i grand jetés a tours de promenade. Výsledný pohybový koktejl však nepůsobí nijak násilně, naopak je příjemně svěží, neokoukaný a dobře koresponduje s hudebním doprovodem z dílny Gabriely Vermelho. Ten se vyznačuje použitím leitmotivů ve vztahu k jednotlivým postavám (např. hluk a disonantní tóny provázející Morgianu); nejklasičtější část představení, duet Jessie a jejího nápadníka Detreye (hostující Pavel Enekeš) je potom podkreslen autorčinou variací na adagio z 2. jednání Čajkovského Spící krasavice. Přichází konec představení, a s ním se opět vracíme do stejného výchozího bodu, jakési singularity mimo čas a prostor ještě před vlastním zrozením hrdinek, na potemnělé scéně se znovu pohybují obě postavy sester v jakémsi déjà vu prologu, v němž byly rozdány karty osudu. A ty jsou zde rozdány znovu, tentokrát ovšem s opačným výsledkem, následuje ještě jeden pohled protagonistek do hlediště a světla naposledy zhasínají. A s vytrácejícím se světlem potom zůstává někde v prostoru provokativně viset otázka, do jaké míry jsou vůbec naše životy předurčeny ještě dříve, než přijdeme na tento svět. Nebo to naopak znamená, že jakékoli úsilí vzepřít se tomu, co nám bylo dáno do vínku, je předem marné? Ať tak či onak, jinými působivými momenty tento „taneční horor“ pohříchu zrovna neoplývá. Psáno z představení 21. října 2011, Severočeské divadlo opery a baletu Ú. n. L. Foto Dorothea Bylica a Petr Berounský

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: