Kabaret Marceau 2013
Marcel Marceau byl svého času jedním z nejpopulárnějších představitelů francouzské kultury ve světě. Narodil se v roce 1913 a uměním pantomimy se zabýval zhruba od konce druhé světové války až do své smrti. Jeho představa imaginární pantomimy, populární u nás zásluhou filmu a zejména díky opakovaným návštěvám a přátelství s Ladislavem Fialkou, představovala po několik desetiletí vrchol uměleckého snažení v oboru. Není žádným tajemstvím, jak mnoho čerpal Fialka a s ním i desítky českých mimů z jeho objevů a tvorby. Malý rozsah tohoto článku však nedovoluje, abych se na toto téma blíže rozepsala. Dovoluje nám ale klást otázky po jeho tvůrčím odkazu dnešku.
Pro mladé aktivní představitele oboru, který v průběhu let doznal obrovských proměn, není jistě snadné najít k této legendární osobnosti vztah, který by nebyl jen výrazem úcty k dílu světově uznávané osobnosti. Marceau byl především umělcem, ale také experimentátorem, vzdělancem a filozofem svého oboru, učitelem i diplomatem. Především ale byl autorem, interpretem, dramaturgem i režisérem, který se v průběhu času vyvíjel od svých surrealistických začátků (Zemřel jsem za svítání, 1948, Deburauova cena), přes formování neopakovatelného typu prostého Pařížana jménem Bip ve více než padesáti etudách, k tvůrci celovečerních mimodramat, z nichž jedno z posledních, nazvané Fantastické 
povídky, jsme mohli před deseti lety v roce 2003 zhlédnout v Praze zásluhou Marceauova žáka Martina Sochora. Zvláště památný byl tehdy workshop, který M. M. uspořádal pro studenty HAMU, a pokud mohu být osobní, byl pro mne zážitek z živého poznání jeho pohybové metodiky větší než ze samotného představení. To už svým fixovaným stylem i tvarem působilo v domácím kontextu konzervativně. Snažím se proto s pochopením poukázat na rozpor, který se objevil během času v názorech na Marceauovo umění. Na jedné straně stojí absolutní obdiv všech, kteří je poznali v době vrcholného tvůrčího rozkvětu, na straně druhé se objevuje zejména v řadách mladší generace mimů, jež už pracuje s jinou estetikou pohybu, značný odklon od jeho pevně fixované, osobité stylizace u samotného pojetí mimického divadla. Rozdíl v dnešním přijímání jeho umění je však překonáván kulturním vědomím, že Marceauova „imaginární pantomima“ je stylovou epochou stejně inspirativní, jakou v historii tance představuje například dílo Rudolfa Labana nebo Mary Wigman.
Nejmladší generaci oboru soustředěné na katedře pantomimy HAMU jde především o impulz, jaký vysílá jeho mediálně zachycené dílo.
Pod vedením Adama Halaše se studenti (teprve započatého) 2. ročníku pokusili o představení Kabaret Marceau. Vychází z vtipného a v mimickém divadle neotřelého nápadu setkání Marceauových žáků v pařížském Café teatru, které vede jedna z jeho bývalých předních interpretek. Postavy všelijak postižených penzistů si během setkání připomínají své někdejší produkce většinou známých etud, jako je Maskář, Malířka, Klec aj. V jejich podání jde o na pohled silně groteskní snahu o někdejší jevištní výkony, které studenti podávají s tu větší, tu menší závislostí na autentickém filmovém vzoru. Proces vzpomínání na léta uměleckého mládí má na tyto postavy také terapeutický vliv, a ony se v souvislosti s nimi prolamují do svých někdejších mladistvých vizí a pocitů. Právě v těchto akcích mladých studentů zablesknou místy zářivé momenty duchovního pochopení Marceauova odkazu. Logicky pak představení ústí ve velkou sekvenci (Marceauem v průběhu času různě variované) původně Decrouxovy etudy pohybu proti větru. V pomalém, klouzavém pohybu revokuje básnický obraz životní cesty a zde také leží 
samotné jádro Marceauova poselství novým generacím.
Představení Kabaret Marceau se hrálo na půdě legendárního Rubínu, jehož nehluboký prostor je podle mého názoru vhodnější pro civilnější umělecké aktivity. Teatralita jednotlivých „vzpomínkových“ výstupů tu byla narušována kontrastem pohybové grotesky se svěžestí reálných mladých (i vousatých) tváří mimů. Inteligentní režijní záměr i aranžmá jsou pak podle mého názoru největší devízou inscenace. Jako slabší vidím moment hereckého uchopení divadelních charakterů, o které vždy (a v tom byl oproti Decrouxovi jeho přínos) Marceauovi šlo. Co se týče vlastního pohybového tvarosloví, využili studenti něco málo z jeho typických postupů (známých např. z filmu Park a jinde), technicky však nemohli samozřejmě na úroveň svého vzoru dosáhnout. Z výkonů šesti interpretů – Petra Biela, Elišky Navrátilové, Veroniky Smolkové, Kateřiny Šírkové, Adély Zahrádkové a Marka Zelinky – to zavonělo svěžestí autenticity hlavně u dvou posledně jmenovaných (taneční výstup à la Tango argentino a zmíněná závěrečná etuda Chůze proti větru – Život).
Marceauův odkaz je v celé své rozmanitosti pro svou náročnost dobrou prověrkou talentu a dovedností, jimiž by měli frekventanti katedry pantomimy v budoucnu disponovat. Velký vzor nemusí být napodobován, jde spíše o to, nakolik a z jakého úhlu oslovuje umělce třeba i odlišného zaměření. Může být také dobrou oporou, anebo též východiskem pro další snažení rovněž těm, kdo svoji uměleckou tvář teprve hledají. O to lépe, jde-li to s humorem.
Psáno z představení 13. listopadu 2013, A studio Rubín Praha.
Kabaret MarceauNámět a koncept: Adam Halaš
Účinkují: Petr Biel, Eliška Navrátilová, Veronika Smolková, Kateřina Šírková, Adéla Zahrádková a Marek Zelinka
Hudební spolupráce: Jan Smolka
Zvuk: Jan Jirák
Kostýmy a líčení: Monika Šonková
Light design: Jindřich Vondrák
Režie: Adam Halaš
Premiéra: 4. 6. 2013 Foto: Květoslav Botek
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?