Když cirkusové umění není na okrasu
V Praze od 6. do 16. dubna 2014 proběhl druhý ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu Cirkopolis. Program, jehož hlavními organizátory byli Šárka Maršíková a Petr Boháč, se odehrával převážně v Paláci Akropolis. Již při prvním ročníku jsem si pochvaloval spolupráci těchto dvou arbitrů současného pohybového divadla a tance ve světě, letos opět nezklamali. Z programu mne zaujala dvě představení, protože slibovala neobvyklé pojetí nového cirkusu: francouzský cirkus Fet a Mà a seskupení Subliminati Corporation, taktéž z Francie.
CRU jako křehké arkánum vztahu
CRU je název představení francouzského cirkusu Fet a Mà, jehož aktéry jsou katalánští umělci Marta Torrentsová a Pau Portabella. Setkali se ve francouzské škole cirkusových umění Lido v Toulouse, kde v roce 2008 vytvořili výše jmenovaný soubor. Na tomto představení se podílel jako režisér Blai Mateu Trias, umělecký ředitel Baro d’Evel.
Někteří režiséři často používají známý princip, kdy nejefektnější scény nebo nejlepší dovednosti herců koncipují na začátek představení nebo alespoň do úvodní scény. Důvodů může být několik – například rychle zaujmout diváka a získat jeho náklonnost, což se zde skutečně povedlo. Marta Torrentsová jako nehybná postava připomínající figurínu s excelentní technikou fixace celého těla se dokonale udržela při náročných pohybech. Její partner Pau Portabella s ní zacházel jako se skutečnou tříkilovou figurínou, poněvadž její reálná lidská váha se v jeho rukou z hlediska vizuálního a pohybového dojmu zcela transformovala. Využilo se veškerých možností náklonů, pádů, pák apod., avšak v nápaditě překvapivé a náročné práci s tělem bez zbytečných efektů nebo triků.
Po úvodní scéně jsme záhy zjistili, že se oba budou chovat mnohem více jako herci než jako akrobati. Mluvím-li však o herci, mám na mysli toho, kterého Artaud nazývá „emočním atletem“ a jehož celé tělo, masa svalů, vln, impulzů, stahů a nehybnosti je dokonalým vysílačem a přijímačem.
Jejich hra tak přešla k autentickému jednání o elementárních potřebách ve vztahu žena–muž. Když jeden vysílal, druhý přijímal, a naopak. Jako by se pokoušeli obnovit život v neviděných hlubinách, naráželi na neustále se opakující reciproční nepochopení každého pohlaví. Podněty vnitřních impulzů jim napomohly k totálnímu fyzickému vypětí a ztělesnění akrobatických čísel, která díky herecké koncentraci působila silně. Snad jediným slabším momentem byla expresivní hudba doprovázející neúnosné vnitřní emoce muže. Hudba předčila a zakryla jeho interpretační výkon. Přestože by existenciální téma mohlo působit tragicky, tvůrci se tomu vyhnuli použitím parodie a noblesního nadhledu na danou problematiku, a tak spojení divadla, tance, pantomimy a párové akrobacie vyznělo jako báseň složená z přesných afirmativních slov.
#File Tone jako jízlivé arkánum anarchie
#File Tone je představení souboru Subliminati Corporation, který tvoří pět výrazných mužských osobností – Mikel Ayala, Jordi Ouerol, Lorenzi Mastropietro, Mael Teibi, Yeojin Yun. Subliminati Corporation se sešli za studií ve francouzském Le Lido. Jsou laureáty prestižní ceny Jeunes Talent Cirque Europe.
Akrobat – performer, jenž používá cirkusovou techniku a rozvíjí ji divadelními principy v kontextu s kulturně-sociálními otázkami, má veškeré předpoklady dělat současný nový cirkus. Ale co to vlastně současný nový cirkus je? Tento název může vyznít dvojsmyslně. Pro mnoho lidí to znamená vidět skvělá čísla akrobatů, jejichž výkon může být i nad lidské schopnosti. Diváka tak nasytí báječnou nebo velkolepou show se zakomponovaným jednoduchým, anebo lehce srozumitelným příběhem. Každopádně současný nový cirkus znamená také něco jiného a je to právě to „něco jiného“, co nás zajímá i na lidském nitru. Zde už nemůžeme mluvit jenom o předvádění cirkusových technik. Kam se vyvíjí současný nový cirkus? Jeho ambicí je divadelně cítit a vyjádřit chvění, držení se zpátky, vibrující neschopnost pohnout se, která odhaluje tajemství vnitřního bytí, anebo vyjádření nevyjádřitelného a schopnost vidět skrze různá vzezření.
Soubor Subliminati Corporation splňuje všechny předpoklady, jak naplnit tuto teorii v praxi. Jejich umění je současné a především cílené na dnešního diváka. Chtějí ho pobavit, rozesmát, rozplakat, rozzlobit, urazit nebo vychovat. Svou satirou mu chtějí říci, aby přemýšlel nad otázkami dnešního světa, například: Kdo je prezidentem Spojených států evropských? A proč si Carla Bruniová-Sarkozyová nevzala Fidela Castra? Co spojuje Evropany kromě jejich eura? A kdyby se Barack Obama narodil v Koreji, dostal by se tak daleko? Také se zabývají otázkami jedince ve společnosti, kupříkladu: Má snad láska nějaké limity? Je u vás v rodině pro mne ještě místo? Je tvá morálka zároveň tvým násilím?
Ačkoli tyto různé podtexty v představení vyžadují zkušeného diváka, ten méně poučený si alespoň užije skvělé herecké, akrobatické nebo žonglérské výkony, absolutní nasazení performerů a jejich energii v různých formách. Dobře promyšlený světelný design (Thomas Bourreau) přidává na originální poetice celé inscenace.
Malíři nebyli jen realisté, kubisté nebo impresionisté; samozřejmě podobně si i akrobat může volit svůj způsob vyjadřování – ať už je snový, humorný, fantastický, či provokativní. Pokud těchto pět nadupaných chlapíků cítí potřebu sarkastického smíchu, zle se zasmějí. Jestliže si myslí, že je třeba použít drsný humor, použijí ho. Má-li je něco bolet, ublíží si. Boří bariéru nového cirkusu a pracují s různými druhy pohybového umění. Propojují žongláž, akrobacii, fyzické divadlo, současný tanec, pantomimu, ale i beatbox. Vidíme, že se nechtějí uvěznit do jednoho stylu. Využívají improvizaci a interaktivní metody, které nejsou u nás příliš známé. Svým jednáním nám mohou připomínat dramatický způsob americké hvězdy a performera Reda Bastarda. Zvolili si anarchii, jež nám říká, že cirkusové umění není na okrasu; je to čin, na němž se všichni podílíme vyjadřováním individuálních emocí až na samou nahou podstatu.
CRURežie: Blai Mateu Trias (Baro d’Evel Cirk Cie)
Choreografie: Jacob Stage
Hudba: Boris Billier
Light design: Alrik Reynaud
Zvuk a světla: Timothe Gares Loustalot
Kostýmy: Céline Sathal #File Tone
Dramaturgická spolupráce: Virginie Baes
Light design: Thomas Bourreau
Sound design: Vincent Mallet
Kostýmy: Cannelle Couturier
Světla: Julie Darramon
Produkce: Mathilde LeCain
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Filip
Skvelá odborná recenze! Gratuluji!Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?