Klaunerie třikrát jinak
Jedno mají všechny tři nové inscenace společné – prezentují se jako klaunská představení. Avšak každé z nich přistupuje k tomuto žánru odlišným a osobitým způsobem. Monodrama tu stojí proti ansámblovému herectví, profesionální soubor proti souboru teprve se rodícímu. Tři způsoby uchopení a tři národnosti, které představily ve třech nezávislých večerech svou vizi komediálního fyzického divadla. Přesto však performeři nacházeli identická témata, na která cítí nutnost v dnešní době upozornit.
Pupík po francouzsku
Florent Golfier, absolvent divadelní fakulty brněnské JAMU, se ve svém autorském představení Umbilicus (v překladu z latiny pupík) zaměřil především na rozpory dnešní doby – rozpory mezi tím, co sami chceme a co od nás očekává společnost, rozpory v nás samých. Jsme neustále svázáni každodenním stereotypem, a pokud do něj vstoupí jen sebemenší neočekávaná nuance, nejsme již schopni si v takové situaci poradit. Právě tak je performer vytržen ze své každodenní cesty do školy nečekaným telefonátem s nabídkou práce, při kterém velmi obtížně balancuje se všemi předměty, které v tom okamžiku drží v rukou. Jako by toto vychýlení znamenalo probuzení vnitřního „já“, uvězněného pod požadavky našeho okolí.I koncepce celého představení je tématem rozporu ovlivněna. Chvíli se performer proměňuje v komického psa, posléze si nasazuje na hlavu svůj batoh a vytváří, společně se zajímavým light designem, dojem temného kafkovského přízraku. Střídá polohy taneční a herecké, mluvené a pantomimické. V mluvené etudě například vyzývá diváky, aby se stali jeho přáteli a napsali mu kontakty na sociální sítě. Poté žádá, aby se někdo stal jeho nejlepším přítelem a půjčuje si jeho mobilní telefon, s nímž vytváří taneční etudu. Celé představení probíhá za užívání různých světových jazyků a v závěrečném čísle se Golfier polévá zkaramelizovanou coca-colou, v současnosti reklamním symbolem společenské sounáležitosti. Symbolicky si také na nos dává červené víčko, kterým dovršuje obraz o dnešní probíhající globalizaci. Jak v dnešním světě neztrácet balanc? Tuto otázku si položili studenti třetího ročníku pantomimy HAMU pod vedením Štefana Capka v klaunerii jednoduše nazvané Balanc. Jednalo se opravdu o klaunerii v klasickém slova smyslu – zábavnou, dětsky hravou, evokující cirkusové estrády. Určitě nejednoho diváka napadlo, že právě toto představení by se s velmi vřelým diváckým přijetím setkalo nejen u dospělých, ale především u dětí. Dokážeme vypadnout ze zažitého stereotypu a probudit v sobě klauna?
Pět performerů charakterizuje svým chováním a kostýmem pět různých individualit – námořníka (Petr Biel), matikářku (Eliška Navrátilová), modelku (Veronika Smolková), sportovkyni (Kateřina Šírková) a krejčího (Marek Zelinka). Každý představuje svůj osobitý návod na udržení životního balance, avšak jejich osobitost se po úvodní řeči začíná vytrácet a její esence zůstává pouze v kostýmech. Místo toho si nasazují klaunské nosy, které je spojují v lásce k něžnému škádlení a klaunskému vyvádění. Zbývající dvě třetiny představení nevyprávějí příběh, ale jsou především volně navazujícími čísly úzce kombinujícími klaunství a nový cirkus. Pětice studentů dokazuje, že balanc ani při náročnější ekvilibristice neztrácí. A pokud ano, rozhodně nepřicházejí o svou dobrou náladu. Balanc je doslova vyvážená groteska, která sice nespěje k žádnému příběhovému rozuzlení, umí však trefně vygradovat ve správný moment na dovednostech performerů.
Also banana have a heart!
Eclypso berlínského souboru Magiekarios v koprodukci s Teatrem Novogo Fronta reaguje na současný trend úpadku lidskosti v řetězci kombinujícím hořkou satiru a taneční, vizuálně přitažlivé obrazy. Z trojice zhlédnutých představení kritizuje nejpříměji dnešní společnost a svým performerským pásmem ho nepokrytě paroduje. Nikdo není ve světě perfektní, vše není, jak se zdá, a každý má ve svém životě nějakou slabost, kterou nedokáže skrývat.Pětice „samurajů“, kteří se ušlechtile pouští do boje, snad dokonce i proti množstevní přesile, projeví svou slabost v momentě, kdy je při jejich rozjímání ruší zmatený slepec. Ihned se tedy před divákem shazují a celé jejich postavení se rázem banalizuje. To je i hlavním principem, který pro celé představení zvolila režisérka Irina Andreeva. I zde se objevuje rituál nasazování nosů. Nejedná se však o symbol veselého klauna, ale naopak o velice nezvyklý a kontrastní symbol vojenství. Kdo nemá nos, je nemilosrdně zastřelen bagatelizujícím „bum“. I následný pohřeb se s nádechem toho nejčernějšího humoru zvrhne v souboj předstíraného truchlení pozůstalých. Performeři si berou na paškál každého, lobbisty provolávající heslo „Also banana have a heart!“ nevyjímaje. Navíc si ještě při svém energickém běsnění neváhají půjčit mobil a vyfotit si nechvalně známou selfie. V nevyváženém světě se ironicky i lidé, kteří páchají zlo, dostávají do nebe a konec se stává novým začátkem. I přes svou odlišnost nacházeli performeři velmi podobná témata, která se s velkou dávkou energie snažili předat obecenstvu. Klaunerie, dříve žánr spíše banalizující povrchní a nadčasové kazy společnosti, v současnosti proniká daleko hlouběji a upozorňuje nevybíravě na konkrétní společenské problémy. Projekty představily tři neotřelé pohledy na dnešní svět, které jistě nutí k zamyšlení a zaslouží si v budoucnu pozornost nejednoho diváka.
Psáno z repríz 10. prosince 2014, Alfréd ve dvoře, 11. prosince 2014, Divadlo Disk, a z premiéry 12. prosince 2014, Studio Alta.
Umbilicus Choreograf a performer: Florent Golfier
Light design: Zuzana Režná
Stage design: Monika Urbášková
Balanc
Režie: Štefan Capko
Scénografie a kostýmy: Tereza Černá
Cirkusové techniky: Antonín Wolf
Trenér akrobacie: Petr Pachl
Produkce: Studio TON Eclypso
Režie: Irina Andreeva
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Neprávem? Tak to som sa chvíľu snažila zistiť, či právem alebo neprávem, aj či bola právem alebo neprávem vrátená späť,…Padesátka tanečníků burcuje bratislavskou scénu v nové inscenaci Bolero