Tematicky sjednocujícím prvkem ovšem není pouze kov, ale především lidská hravost, jež je právě prvním impulzem, jak na věci pohlížet z úplně jiného úhlu. Tři performeři (Eliška Brtnická, Stéphanie N’Duhirahe, Josef Toman) se setkávají jako nerozluční přátelé a rozehrávají rozpustilé minietudy, které je vedou k hravému využívání prostoru a přítomných předmětů. Prskají na sebe vodu, navzájem se škádlí a dámská přesila velmi často provokuje svůj jediný mužský protějšek. Tyto výjevy jsou i hnacím mechanismem, který plynule posouvá představení od jednoho výstupu k dalšímu. Nevytrácí se však ani při akrobacii – přesto, že jsou účinkující především vzdušní akrobaté, zaměřili se v inscenaci hlavně na párovou pozemní akrobacii a hand balancing – souhra všech je tedy nezbytným komponentem představení.

Na rozdíl od pouličního představení Ironické férrum zařadili tvůrci do inscenace i prvky vzdušné akrobacie na kruhu a řetězu. Švýcarská performerka Stéphanie N’Duhirahe předvedla na řetězu velmi lehce svou akrobatickou sestavu, využívala i vizuálního a zvukového potenciálu, který kov nabízí. Eliška Brtnická navíc své číslo s kovovým kruhem obohatila o výrazovou i gestickou komiku a výstup pojala jako vystoupení přehnaně sebevědomé akrobatky, která je vzápětí na svém zavěšeném kruhu uvězněna a nezbývá jí než své kolegy bezmocně zavolat o pomoc. Josef Toman se soustředil na akrobacii s několika kovovými kbelíky, které byly nejprve volně zavěšeny v prostoru a poté spuštěny na zem a využívány k rozličnému balancování.

Největší část představení patřila párové akrobacii ve třech. Performeři se zaměřili na možnosti zvedání, rozložení síly a porušení stereotypů automaticky předurčujících muže jako „base“ toho, kdo bude nosit na sobě ostatní. Z tohoto principu vychází i samotný název inscenace, tedy objevování takových možností, aby se nošení ostatních prostřídalo a bylo jednoduše „fér“. Právě i vzezření některých „zvedaček“ vyvolávalo komický dojem a tvůrci ho ještě podpořili i vtipnými komentáři nebo znavenými povzdechy.

Celou inscenaci dotvářel také hudební podkres jasně oddělující jednotlivá čísla a udávající výstupům rytmické tempo. Kostýmní složka se podřídila především praktickému účelu, velmi výrazným a nápaditým prvkem bylo vyměňování náušnic Elišky Brtnické, které představovaly miniaturní napodobeniny právě využívaných rekvizit.

Performance FeRPLAY je hravou aktovkou o železných schopnostech performerů, která postrádá hluchých míst a je cítit, že ve své hravosti navazuje na divadelně pantomimické počátky Cirkusu Mlejn. Jednotlivé výstupy jsou kontrastně vyvážené a plynule přecházejí z jednoho čísla do druhého, i v malém obsazení přinášejí hravé a nezvyklé akrobatické prvky. Večer by se dal nazvat komponovaným, neboť bylo možné vytušit, která čísla jsou výsadní doménou jednotlivých účinkujících a která jsou pro ně experimentem, ještě nezažitým a nejistým. O to zajímavější bylo sledovat spolupráci performerů v těchto vypjatějších momentech. Přesvědčivě dokázali, že lidská hravost je nezkrotným elementem, který neustále nutí překračovat vlastní fyzické limity a neustrnout pouze v momentech, kdy jsme si jistí. 

Psáno z premiéry 11. února 2015, KD Mlejn.

FeRPLAY

Námět, choreografie: Eliška Brtnická, Stéphanie N’Duhirahe a Josef Toman
Produkce: Eva Roškaňuková a Dagmar Roubalová
Světelný design: Vojtěch Brtnický a Jaromír Sluka
Herecká a pohybová spolupráce: Nguyen Minh Hieu Zvuk: Vít Neznal