Téma projektu Last Drop ze hry vykrystalizovalo až zpětně. Kvůli pandemii se zkoušky odkládaly a přesouvaly, až nakonec práce pokračovala na dálku skrz online videohovory. Spoluautoři byli tak dlouho odloučeni, že muselo dojít i k zásadní změně hereckého partnera Jacoba Sambetha – jeho role se ujal Jan Čtvrtník, jehož jsme sledovali v pražském divadle KD Mlejn.
Last Drop v překladu ”poslední kapka” je inscenace o nedostatku vody. V současných nelehkých časech je toto důležité téma někdy možná opomíjené. Proto je dobře, že inscenace spolku Stransky ART Company environmentální tematiku navrací do našeho povědomí. Apokalyptické téma se zrodilo z her s vodou a s jejím nedostatkem. V inscenaci vodu performeři nahradili plastovou drtí. Díky tomu, jak protéká skrz prsty, se chová podobně jako voda.
Na scéně vidíme dva muže (Jan Stránský a Jan Čtvrtník). Jsou zamčeni v čase do rozlehlého, a přesto omezujícího prostoru jakéhosi hřiště. Ačkoliv je velké, působí uzamčeně. Performeři společně procházejí pět epizod, v rámci nichž se svými těly pracují jako s materiálem a objektem. Jejich kostýmy vypadají venkovsky, skoro až balíkovsky. I to má svůj význam. Autorka scénického řešení a kostýmů, scénografka Marianna Stránská, se při jejich tvorbě inspirovala hrou rugby a oblečením, které nosili původní hráči této staré anglické hry. Mají spojistost s rivalitou i s týmovým řešením situací. Detaily kostýmů vycházejí z konkrétních choreografických prvků a reflektují je. Například různé chrániče na těle jsou účelné a chrání performery při pádu, stejně jako potahy mezi zápěstími a lokty. Herci je mít musí, aby při pohybech neuklouzli. Jednotlivé prvky zároveň fungují i jako hráčská vizuální stylizace.
V první kapitole oba muži znázorňují, respektive animují kohokoliv – lidstvo jako celek. V divákovi to vyvolává pocit, že by se k nim téměř přidal. K dojmu nekonečna přispívá blackbox, scénografie a light design Šimona Kočího. Jednotnost světla vytváří dojem haly. Máme pocit, jako by světel kolem bylo mnohem více a v zorném úhlu pole nekončila. Zároveň se navzájem prolínají, což působí, jako kdyby muži byli propojeni s mnoha dalšími neviditelnými osobami. Tvůrci efektivně pracují i se zvukem. Úvodní část je tichá. Postupně herci svými hlasivkami vytvářejí osobitý audio podkres převážně ve formě citoslovců. Dokreslují tím pomalou vzývající pohybovou akci rukama, hlavama, obličeji i ústy, jež nastavují směrem vzhůru.
Zvukový podkres vytvářený performery se postupně transformuje do hučení dronu. V druhé epizodě pobývání, existence ve formě čekání, přechází do kapitoly o vztahu. Prolíná ji hudba s inspirací kapek. Na scéně teď sledujeme dva kamarády, členy stejného týmu, spoluhráče, kteří se spolu snaží vyřešit problém a míří na stejný cíl. V třetí kapitole se rozeznívá hudba a společná hra se mění v souboj a vztah mezi muži se přetváří v soupření a rivalitu.
Zásadní řez inscenací způsobí obraz zahrady ve čtvrté epizodě, kterou doprovází reprodukovaná orchestrální hudba. Spustí se dost zčistajasna a nečekaně. Znázorňuje vykloubenost soutěžního obrazu a odkazuje na současnou televizní zábavu a showbyznys. Svou nepřirozenou vehemencí posouvá celou akci ad absurdum. Dostředivý choreografický princip se prolíná celým představením a graduje v závěrečné, páté epizodě. Ta pracuje s geometrií, jež táhne diváka dovnitř. Tvůrci v konceptu pěti bodů vycházeli z taneční arkádní hry Dance dance revolution a na pět bodů jsou vymyšlené tři osmičky choreografie. Závěrečná taneční epizoda je zároveň i jedinou choreografií v představení.
Inscenace Last Drop nepřináší záměrný dramatický oblouk. Tvůrci rozehrávali jednotlivé motivy v kapitolách, dramatické gradaci se vyhýbali. Podobně jako americký povídkový film Smoke z 90. let, ve kterém není nic o kouři, ale v každé situaci je nějaký kuřák, i Last Drop spojuje společný prvek – téma nedostatku vody. První z kapitol je bezčasá, prezentuje možnou predikci, druhá je o vztahu aneb jak je možné se s nastálou situací vypořádat, další zas o vzniku konzumerismu a projekci, a kam až by mohl dospět. Čtvrtá, depresivně-cynická epizoda Zahrady zdůrazňuje, že příroda nás přežije, i když my na planetě už nebudeme a země se adaptuje na plast, jenž jsme vytvořili. Takto směřujeme až k závěrečnému tanečnímu finále, v němž tanečníci končí vzhůru nohama. Jakoby se i celý svět zvrátil a postavil na hlavu. Ani ve vztahu dvou postav není vývoj, a funguje na principu spolubytí dvou existencí, které nejsou zatížené předchozími vztahy. Gender nebo pohlaví u nich nerozhoduje, může jít i o nelidi – tedy jakýsi kdokolivěk. Jejich vztaženost jeden k druhému je budovaná v přítomnosti jejich vzájemnou reakcí. Není postavená na nějaké psychologii nebo emoční vztahovosti, ale na akci a reakci mezi dvěma entitami.
Last Drop přináší předzvěst nejisté budoucnosti i uvědomění současné nejisté přítomnosti lidstva. Střídmost akce, silná obraznost, natahující se ticho mezi kapkami, mnohovrstevnatost palčivých témat a vzájemná kontradikce viděného a skrytého zve diváka do prostoru, kde se čas ztratil. Divadelní jazyk je metaforický, a zároveň srozumitelný pro uchopení palčivého tématu environmentální krize, která dnes často vyvolává paniku nebo apatii. Průběžnou linkou inscenace je pomalé tempo čekání – na konec, na začátek, na kapku porozumění.
Psáno z reprízy 25. února 2022, KD Mlejn v rámci festivalu Malá inventura.
Last Drop
Choreografie: Jan Stránský
Námět a koncepce: Jan Stránský & Jakob Sambeth
Performeři: Jan Stránský, Jan Čtvrtník
Dramaturgie: Markéta Labusová
Scéna & kostýmy: Marianna Stránská
Světelný design: Šimon Kočí
Hudba: Markéta Labusová & Jan Čtvrtník
Externí choreografická spolupráce: Cecile Da Costa
Produkce: STRANSKY ART COMPANY,z.s
Premiéra: 19. 11. 2021
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Neprávem? Tak to som sa chvíľu snažila zistiť, či právem alebo neprávem, aj či bola právem alebo neprávem vrátená späť,…Padesátka tanečníků burcuje bratislavskou scénu v nové inscenaci Bolero