L'Avventura – Když záleží na úhlu pohledu

Multifunkční prostor Jatek78 je sice domovskou scénou hned tří českých souborů, ale je samozřejmě nakloněný i zahraničním produkcím. V říjnovém programu se tak naskytla možnost zhlédnout představení L'Avventura v podání Clunker Circus. Finský soubor založený třemi mladými artisty funguje od roku 2013. To napovídá, že se jedná o mladou generaci s cílem tvořit nový cirkus s lehkostí a vkusem v duchu moderní doby. Diváci tak mohli vidět, jak hostující artisté populární žánr vnímají, propojují jednotlivé složky a s jakými principy pracují.

8. 10. 2017 recenze

L'Avventura – Když záleží na úhlu pohledu. Foto: Archiv Jatka 78

Autor Tereza Marková

Zhruba padesátiminutová inscenace nabízí originální postupy performerů Joriho Reunanena a Rasmuse Witikky při práci s prostorem, jeho iluzí a perspektivou. Oba artisté jsou oblečeni v obyčejných riflích a svršcích a vystačí si s jednoduchými dekoracemi černé barvy, stolkem a rekvizitami poněkud netradičně vyrobenými z neonových lepicích pásek.

Nápaditá práce s prostorem a perspektivou

Pozornost přitahuje velmi proměnlivá a variabilní scénografie. Performeři na počátku pracují v popředí s černou stěnou, s jejími otvory a hlavně s neonovou páskou, jež umožňuje výměnu a zmizení předmětů. Diváci před sebou spatří během chvíle stůl, židli a lampičku. Vlastně mohou vidět cokoliv, co si autoři umíní vytvořit. Tímto úvodním vstupem a pantomimickou rozehrou prozrazují, že se v průběhu dotknou situací, do kterých se dostávají mladí lidé v dnešní době a kam až je jejich rozhodnutí mohou dostat.

V následující části performeři konečně využijí celého jevištního prostoru a odkryjí divákům další vizuální senzaci. Na podlaze se objevuje stejný stůl, židle a další předměty z lepicí pásky jako v úvodu a zavěšená zrcadlová stěna nad podlahou nabízí divákům pohled z dvojí perspektivy. Přichází na řadu také práce se světlem a určitě není náhoda, že se podlaha postupnou proměnou začíná nápadně podobat obytnému prostoru, a nabízí tak malý vhled do soužití dvou lidí. Aktéři spolu celou dobu komunikují skrze artistické a gymnastické výstupy místy proložené prvky street dance. Když se vrací do popředí scény, kam si donesou rozkládací obdélníkový stolek, který jim poslouží jako gymnastická pomůcka, ještě více se rozpohybují. Oba jsou výborně sehraní, triky a úkony skvěle zasazují do rytmu hudby, která působí jako mechanický doprovod k počítačovým hrám.

Konfrontace s rekvizitami

Nejzajímavější proměna prostoru probíhá v samém závěru, když si Reunanen a Witikky během pár vteřin propojením několika otvorů a pomocí lepenky z podlahy postaví dům. V něm dohrávají sociální téma nastíněné v úvodu a konečně se pohybově vyřádí. Ačkoli jsem zmiňovala, že si artisté vystačí s jednoduchými předměty, práce s nimi rozhodně snadná není. Rekvizity mají své přesné umístění a jsou také ve správný okamžik přemisťovány. Muži si na scéně vše sami připravují a zvládají to ve velmi krátkém časovém limitu. Navíc postup, kdy osazenstvo v sále může sledovat proces příprav, je ve většině případů divácky vděčný. Duo akrobatů dokáže vytvořit velmi soustředěnou atmosféru a udržet napjaté očekávání.

Reunanen a Witikky nabídli zajímavou podívanou. Neukázali převratné výkony či velké akrobatické výstupy, jak je tomu zvykem například u Cirku La Putyka. Ovšem nadchli vyváženým propojením fyzického divadla a hry s prostorem. Získali si tak sympatie zprvu nedůvěřivého publika, v němž se vyskytovalo velké množství dětských diváků.

Psáno z představení 4. října 2017, Jatka78.