Legendy magické Prahy – aneb starý kabát patří na půdu

Legendy magické Prahy – aneb starý kabát patří na půdu

Legendy magické Prahy – aneb starý kabát patří na půdu

Legendy magické Prahy jsou první premiérou, kterou vstoupila Laterna magika do „nové éry“, a sice fungování souboru jako součást Národního divadla, jehož domovská scéna získala nové jméno s přívlastkem „Nová“. Ten určitě z architektonického ani historického hlediska popřít nemůžeme, od konotací evokujících „nové umění“ je ale potřeba se oprostit. Dramaturgie „nové“ Laterny sáhla po zaručených jistotách – vybrala si režiséra Jiřího Srnce, jehož černé divadlo se stalo symbolem české kultury, choreografa Petra Zusku, který je jakožto šéf baletu Národního divadla často považován veřejností za českou choreografickou jedničku, a námět, který naláká jak národně uvědomělé Čechy, tak kultury chtivé turisty. Vsadila také na osvědčené scénografické postupy, které před třiceti lety získaly divadlu ohlas i v zahraničí. Jenže. Během těch více než třiceti let se technologický pokrok (překvapivě) dostal i na prkna divadel
a spojení filmu s tancem je běžným prostředkem choreografů, takže ztratil svou prvoplánovou efektnost a stal se nástrojem řeči umělce. Práce s filmem vyžaduje smysluplné skloubení s děním na jevišti, podřízené jednotné myšlence. A také v ní tkvěl zřejmě problém. Snaha říci mnoho se rozplynula v překotném nesrozumitelném žvatlání, ve kterém nebylo stopy po logice ani poetice. Zásadní problém byl ale především v archaickém jazyce plném nespočetněkrát omletých klišé. Když na tiskové konferenci mluvil Petr Zuska o neštěstí „přešívání starého kabátu“ z důvodu snahy recyklace starého filmu, vystihl slabiny inscenace naprosto trefně. Právě staré filmové záběry, kterým se viditelně celá režie snažila přizpůsobit, byly nejslabším článkem celé "slátaniny", ve kterou se režie zvrhla. Nicneříkající záběry přírody, detailů pražské zástavby nebo hostinské slavnosti zřejmě měly být nositeli oné „magie“ z názvu představení, vytržené z kontextu ale působily násilně a nepatřičně. Bez detailního nastudování programu nebo precizního obeznámení se s pražskými legendami a historií města si běžný divák ani netroufal tipovat, co se to na jevišti vlastně odehrává. První rána přišla hned po úvodním prologu, ve kterém se divákům představila postava Šaška a Kráčivce jako průvodců celou inscenací. Film oblohy a mraků vystřídaly záběry tekoucí řeky. Před projekci lesního podrostu se přikutáleli podivní mravenci s maketami kamenů a po nepovedeném tanečku, za který by si nevysloužily pochvalu ani děti na amatérské přehlídce, se zase odkutáleli pryč. V programu čteme: „Podivuhodná paměť kamenů – nejen těch z naší země, ale i těch přilétajících z vesmíru, které vytvářejí skryté drahokamy. V reinkarnacích vrací se na naši scénu Kráčivec. Stejně tak i jeho alter ego – Šašek – taškář, pokušitel, svůdník, nabízející příležitost i náhodu, rozkoš i štěstí – pokryté ubíhající vodou oblohy. Spoluúčast všeho jsoucího na neustálé proměně – bolest, vědění i slepota – vzlet i pád.“ Takové téma je jistě ke ztvárnění obtížné, zvláště doslova. Mělo být zřejmě pouze předehrou a nastolením atmosféry pro následující příběhy, vyznělo však ještě rozpačitěji než narativní části. Další obraz je srozumitelně situován do hostinské slavnosti a projekce peněz i jídla jasně ukazuje na pokušení a chamtivost. Objevení se dívky s knihou na hlavě již ale nejde ignorovat a po konzultaci s programem zjišťujeme, že se nacházíme ve Faustově domě, spolu s Bejlí, Literou a Teklou (?). Nejnarativněji podanou se stala legenda o židovské dívce Chanině, která „odmítá nabízené ženichy, zamiluje se do Pána Vltavy, za kterým se vrhne do řeky a do města se vracívá jen po střechách v podobě zelené kočky“. Přesné znění legendy divákům podáno není, a proto je těžké se orientovat ve spoustě postav, které mají zřejmě za úkol doslova přehrát všechny peripetie příběhu. Židé znázorněni pomocí strašidelných masek sice působili magicky, závěrečná pointa vyřešená vystrčením umělohmotné kočičí hlavy spolu se zamňoukáním ovšem budila spíše trapný dojem. V následujícím obraze se můžeme kochat tanečkem dvou krásných dívek v zahradě. Po marném hledání symboliky jejich kompletně růžového a žlutého kostýmu zjišťujeme, že nás měly přenést do zahradní slavnosti. Snadno pochopitelným je naštěstí následné skládání Arcimboldova obrazu Rudolfa II. celým souborem, díky kterému můžeme na chvíli oddechnout od hledání smyslu režie. Po přestávce nás čeká postava nejmagičtější - sám rabbi Löw. Přijíždí za ním na trůnu Rudolf II. A pak zase odjíždí. Vystřídá ho několik soch apoštolů, kteří obíhají kruhovou dráhu. Záběr pražského orloje nám dává za pravdu, legenda o Hanušovi se slovo po slově zhmotňuje na scéně. Poslední obraz začíná výrobou ohromných křídel, do nichž se Kráčivec obléká a odlétá do nebes. Podle programu má jít o legendu o Ikarovi. Ta sice do pražských legend nepatří, Jiří Srnec ji ale vztahuje k osudu pražského divadla: „Nebeská křídla vracejí na pražské jeviště naději a víru v lásku“. Ano, musíme uznat, že podobenství o Ikarovi se opravdu pro novou inscenaci stalo klíčovým. Zdá se totiž, že tvůrci zapomněli, že pointa podobenství se nachází na konci tohoto starého příběhu. Petr Zuska neměl snadnou úlohu, přesto byly některé taneční sekvence vítaným odpočinkem a vysoce převyšovaly kvalitu jiných složek. Nejsmutněji dopadla scéna, která neoriginálně využívala jen přesuny pláten pro projekce. Minimum efektů černého divadla propadlo s nepřesností a viditelností „čerňáků“. Pochvalu snad zaslouží jenom kostýmy (Šárka Hejnová). A všichni diváci, kteří vydrželi do konce. Psáno z představení dne 5. března 2011.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: