Liberecká variace na pohádku o Popelce

Liberecká variace na pohádku o Popelce

Liberecká variace na pohádku o Popelce

Popelka s mobilním telefonem místo kouzelného střevíčku? Konzervativní diváky, a milovníky klasického baletu obzvlášť, tato představa patrně poněkud zarazí. Vydáte-li se ovšem do libereckého Šaldova divadla na nejnovější choreografický počin Aleny Peškové, šéfky tamního baletního souboru, budete po jeho skončení pravděpodobně odcházet s myšlenkou: „A vlastně proč ne?“ Vždyť snad každá země i generace mají svoji vlastní verzi tohoto prastarého lidového příběhu s mytickými prvky (vzpomeňme rozdílné verze např. Charlese Perraulta, bratří Grimmů či Boženy Němcové).
Úplně první vyprávění o Popelce bylo sepsáno již v devátém století v Číně, motiv boje dobra se zlem a lásky s nenávistí je zkrátka nadčasový a nesmrtelný. Rovněž jakékoli taneční ztvárnění je naprosto originální a jedinečné. Balet Sergeje Prokofjeva z roku 1945 zpracovala celá řada význačných choreografů a každý z nich zcela odlišně a po svém. Za všechny jmenujme alespoň Rudolfa Nurejeva, Fredericka Ashtona, Johna Neumeiera (ten nechává v jedné ze svých famózních choreografií Popelku a Prince tančit svoje závěrečné pas de deux s pomerančem) či Christophera Wheeldona.
Šéfka libereckého baletu převedla do jevištní podoby svoji vlastní vizi a vtiskla jí atributy současné doby. Hlavní postava se stává metaforou tisíců bezejmenných žen Popelek dnešních dní, žijících všude kolem nás. Nemoderní oblečení, zastaralý typ mobilního telefonu, bolesti hlavy, deprese a stavy existenciální úzkosti na straně jedné a konzumní společnost, povrchnost, okázalost, bujaré večírky plné přepychu a hýření na straně druhé. To jsou dva světy, které se na jevišti střetávají. Popelka polykající antidepresiva potká svého vysněného Prince v nákupní galerii. Tančí s ním na narozeninové party v přepychové vile, kde vedle klasické hudby zní i disco. Princ v závěru nepozná svoji vyvolenou podle zlatého střevíčku, ale podle mobilního telefonu. To je ve stručnosti jen několik stěžejních rysů libereckého aktualizovaného zpracování. Podstata a hloubka nesmrtelného příběhu o lásce se ovšem nevytratily a nový syžet zafungoval.Představení se skládá ze dvou jednání (prolog, pět obrazů a epilog). Ve vhodných momentech působí temně a smutně (kupř. Popelka s tatínkem u maminčina hrobu, Popelčiny depresivní stavy), ale i komicky (hašteřivé sestry a macecha, DJ Paul). Celkové vyznění zanechá v divákovi vjem barevnosti a energie. Použitý pohybový slovník sympaticky a plynule prostřídává klasickou taneční techniku včetně tance na špičkách, neoklasiku, moderní tanec i prvky jazz-funku či disco dance, a především první jednání je plné zajímavých choreografických a režijních nápadů.V představení neexistuje dělení na sbor a sólisty v klasickém slova smyslu. I v davových scénách (nákupní galerie či narozeninová party apod.) dostává každý tanečník příležitost vyniknout jako osobnost; choreografie staví na jejich individuálních a, pravda, také na dosti rozdílných dispozicích. Na několika místech by taneční výpověď byla nepochybně srozumitelná i bez pantomimických výjevů (např. dlaněmi naznačený tlukot srdce zamilované Popelky a Prince v epilogu).
Do hlavní role byla obsazena japonská tanečnice Rie Morita. Zcela v souladu s koncepcí celé inscenace se vymyká všem konvenčním představám o prvoplánově krásné, skromné a pracovité dívce z knižních předloh, se třemi kouzelnými oříšky, případně s dýní, kocourem a myškami. Rie Morita na scéně prochází různými polohami, od ztrápeného, nevýrazného, sklesle působícího děvčátka stíhaného bolestmi hlavy a depresemi, až po koketující femme fatale v rudých saténových šatech a škrabošce (narozeninová party u Prince).
Princ (tančí jej Jaroslav Kolář) rozhodně nepůsobí jako znuděný a rozmazlený zbohatlický synek. V inscenaci s ním diváci od začátku sympatizují. Podobně jako Popelka se neustále pokouší o únik z pokrytecké většinové společnosti do vlastního ideálního světa. Morita s Kolářem podávají velmi solidní výkon obzvlášť v klasickém pas de deux (oslava Princových narozenin). V celém představení výrazově i technicky exceluje hostující Michaela Wenzelová (sólistka baletu ND, která na scéně Šaldova divadla zářila již jako posluchačka Taneční konzervatoře hlavního města Prahy v hostujících školních produkcích). Wenzelová ztvárnila roli Maminky – Dobré víly, držící nad Popelkou po celý večer zpovzdáli ochrannou ruku a provázející ji všemi útrapami až do šťastného konce. V jejím podání dodává tato archetypální postava celému představení punc čehosi nadpozemského a mystického. Brilantní klasickou techniku předvedla také hostující Lenka Hrabovská (členka baletu ND) ve variaci Víly jara.
Postavy Tatínka a Macechy (tu tančí technicky precizní Maria Gornalova) příliš nevybočují ze zažitých pohádkových schémat. Tatínek (Alexey Yurakov) pasivně přijímá svůj úděl, finančně dotuje vrtochy své nové ženy i jejích dvou dcer (charismatická Veronika Šlapanská, éterická Margaux Thomas). Oproti tomu groteskně a s velkou nadsázkou byla vystavěna zejména postava Učitele tance DJ Paula (skvělý a zábavný Pavel Novotný).Scéna (Richard Pešek jr.) je zařízena minimalisticky, ale nápaditě a dostatečně. Dominantním, a jak se v průběhu představení ukáže, i funkčním prvkem se stává bílé skořepinové futuristické křeslo. Jedná se o jakési symbolické zpodobení oříšku, který se tak na jevišti objevuje alespoň v této podobě. Křeslo je otočné a působí jako ulita, v níž Popelka častokrát hledá a také nachází své útočiště. Celé představení umocňuje nahrávka nesmrtelné Prokofjevovy hudby.
Psáno z reprízy 27. ledna 2015, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Popelka Režie, choreografie a úprava libreta: Alena Pešková
Kostýmy: Monika Kletečková a Alena Pešková
Hudba: Sergej Prokofjev
Scéna: Richard Pešek jr. Premiéry: 17. a 25. října 2014


VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec