Liberecký balet si nadělil novou repertoárovou stálici. Precizně vypracovanou Sněhovou královnu

Inzerce

Inscenaci otevírá pantomimická a krokovaná část, v níž se seznamujeme s neurčitým severským městečkem, čemuž napovídá scénografie plná zasněžených domečků posetých vločkami i skandinávským folklorem inspirované kostýmy. Malé děti spolu dovádějí, sáňkují, staví sněhuláka či spolu poskakují v kolovém tanci. Jiné zase sedí na forbíně jeviště a do trylkové a rytmické hudby zpívají o zimních radostech. Dětský pěvecký a taneční sbor se v inscenaci ostatně objevuje hned několikrát a jednotlivé scény vždy ozvláštňuje rozličnými výstupy. V městečku, kromě mnoha dalších dětí, žijí i dětští kamarádi Gerda a Káj, kteří si jsou bližší než kdokoliv jiný.

Po uvedení do líbezného pohádkového koloritu se však odhaluje i druhá rovina inscenace – ta chladná a nepřející. Chlapcovi do oka padá mrazivý střep zlé a mocné Sněhové královny a jeho náhlá proměna dokonalost zasněženého městečka zcela nabourává. Káj je najednou odtažitý, agresivní a posmutnělý, jako by ho ledová střepina připravila o všechny pozitivní emoce.

S těmito dvěma polohami ostatně pracuje balet hned na několika úrovních. V Březinově partituře se střídají hřejivé a melodické variace s těžkými, údernými a chladně odtažitými částmi, které se vyznačují cílenou disharmonií a skřípotem vysokých tónů. Choreografie a režie pak vychází z rozdílné dynamiky charakterizující bezstarostné dětství a dospělost přinášející střípky nejistot, strachu a zla. V hudbě, tanci i scénografii se tak opakovaně střídají „dětské“ polohy s těmi temnými, „dospělými“ a příběh se jeví ve shodě s možným výkladem Andersenovy předlohy metaforou dospívání.

Káj a Gerda vyrůstají, odcizují se a očarovaný mladík do pohodové atmosféry zapadá méně a méně. Ostatní se mu posmívají, mládež se páruje a v ladných vysokých skocích či četných zvedačkách demonstruje své mládí. Taneční slovník Káje (Máté Brünn) působí oproti tomu uzemněně a unyle. Elegantními, ale opatrnými a bojáclivými kroky, se straní ostatních. Gerda je zase živelnou a zapálenou dívkou a Tess Sheppard ji temperamentně vykresluje. Skáče vysoko, točí se s jistotou a úsměvy rozdává na všechny strany. Poddajného Káje nakonec královna unáší a jeho dávná kamarádka, která na něj nikdy nezanevřela, se jej vydává hledat.

Na své cestě za záchranou Káje naráží Gerda na úlisného a poskakujícího havrana (Russell Nokes), zmatenou, ale moudrou starou bylinkářku (Jaroslav Kolář) či loupežnickou bandu vedenou drsnou a usměvavou šéfkou (Anya Clarke), jejíž pohyby vycházejí ze silových gest, výkopů a svižných otoček. Ke konci putování se dívka dostává k marnivé a nafoukané princezně s chlupatým psíkem, jíž ztvárňuje Kristýna Petrášková. Její komicky laděné výstupy jsou kromě záměrně krkolomných pohybů nohou, provazů a drobných krůčků či poskoků en pointe plné pištění, křiku a udávání rozkazů. V závěru se pak férová a odvážná Gerda střetává se samotnou Sněhovou královnou a její armádou ledových soch. Chladná panovnice Nuria Cazorla García ostře a přesně vede své pohyby, její dominanci a moc zvýrazňují četné zvedačky, díky nimž se žena s ledově děsivým výrazem rychle přesouvá z místa na místo. 

Díky pečlivé dramaturgické práci nepůsobí taneční vyprávění s desítkami scén, několika scénografickými proměnami a četnými kostýmními změnami těžkopádně, banálně ani nepochopitelně. Neregistroval jsem žádná hluchá místa a publikum je tak podle mě citlivě provázeno celým příběhem. Putování zimní krajinou jsem prožíval společně s Gerdou a s ní se i radoval z vítězství dobra nad zlem.

Současná a vyzrálá choreografie Mariky Mikanové vycházející částečně z techniky klasického baletu a částečně ze současných tanečních vlivů libereckému souboru sedne a nabízí mu i prostor pro herecké a mimické ztvárnění postav. Tess Sheppard v roli Gerdy a Maté Brünn jako Káj tvoří dynamickou ústřední dvojici s tanečně rozdílným zachycením charakterů. Postavy, které je obklopují, ztvárňuje liberecký soubor sebevědomě, precizně, s citem pro náročnou hudební rytmiku, výraz, a hlavně s chutí, z níž je patrné, že Sněhová královna zde všechny baví. Sněhovou královnu vnímám jako zdařilou rodinnou podívanou, která dětské i dospělé diváky vstřícně uvádí do světa tanečního divadla a baletu.

Psáno z představení 29. prosince 2024, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec.

Sněhová královna – Temná taneční pohádka o lásce a odvaze

Režie, choreografie: Marika Mikanová
Hudba: Aleš Březina, Pavel Ridoško
Sound design a hudební režie: Pavel Ridoško
Hudební nastudování: Chuhei Iwasaki
Námět: Hans Christian Andersen
Libreto: Marika Mikanová, Vratislav Mikan, Aleš Valášek
Dirigent: Chuhei Iwasaki
Koncertní mistr: Petr Matěják, Yuriy Horbachuk
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Light design a koncepce: Pavel Hejret
Asistent choreografa: Michaela Wenzelová, Maria Gornalova, Alexey Yurakov
Asistent režie: Vlasta Vindušková
Sbormistr: Silvie Langrová

Účinkují: Balet DFXŠ, Orchestr DFXŠ, pěvecký sbor SEVERÁČEK a DOS, Baletní škola při DFXŠ, Baletní škola MALEX, Taneční oddělení ZUŠ