Rozsáhlá dramatická plocha je rozvržena do tří dějství . Paní von Murska žije se svými dcerami ve zchátralém venkovském domě, topí se v dluzích, a proto se rozhodne svou nejmladší Lucile vydávat za chlapce, jen aby se dostala k dědictví určenému nejmladšímu mužskému potomku. Další obraz nás zavádí o několik let později, kdy v zahradě zámožné rodiny von Murska koketuje sestra Lucile Arabela s kadetem Adamem. Lucile žije jako Lucidor nenápadným životem šestnáctiletého chlapce. Jejím nejbližším přítelem je Vladimír, který miluje její sestru. Lucidor se mu snaží pomoci překonat jeho nešťastnou lásku a píše mu milostný dopis jménem své sestry, který mu osobně předává a žádá ho o maximální diskrétnost, protože jeho láska k Arabele musí být utajena. Lucidor-Lucile si uvědomuje svou ženskost a do Vladimíra se zamiluje. Dostává se do spletitých lží, když píše další milostné psaní, pozve Vladimíra k sobě a prožívá s ním noc. Pro Vladimíra je pak nepochopitelná Arabelina chladnost, když žije v domnění, že je jeho milenkou. V rozrušení jí předhazuje všechny dopisy, které dostal. Arabela poznává písmo své sestry a nezbývá jí nic jiného, než se za Vladimíra provdat, aby dále kryla podvod své matky. Vladimír se i po svatbě svěřuje Lucidorovi o rezervovanosti Arabely a nemůže ji pochopit. Lucidor se přestane ovládat a vrhá se Vladimírovi do náruče – tak je odhalena pravda, kterou Vladimír však není schopen unést a se znechucením mizí. Lucidor vidí jako jediné východisko, jak zachránit rodinu, sestru a sebe, v ukončení svého života. Když se zmatený Vladimír nakonec vrací, nachází Lucidora – Lucile již mrtvého. Žádný ornament, ale výraz
Vàmos nabízí vždy dramaticky zabarvené obrazy, ve kterých mají své místo také sny hlavního hrdiny-hrdinky. Nejde mu o pohybový ornament, ale o pravdivý výraz. Každá z figur je pohybově trefně podchycena – nevidíte prázdné gesto, pohyb. Vàmos se s velkou vehemencí ponořil do psyché jednotlivých postav – vše, co tančí, jim věříte. Choreografie vyžaduje od tanečníků vnitřní prožitek a solidní techniku, která je vždy podbarvena dramatickým výrazem. Každá z postav má vyhraněný charakter zakódovaný v přesně nastaveném tělesném výrazu. Nepřehlédnutelná je tak i rozsahem menší role Notáře, brilantně vystavěná, vystihující poťouchlost a neupřímnost. Barvitá je scéna, kdy paní von Murska, Notář, Arabela a Adam hrají u stolu karty, postupně každý tančí svůj part, do kterého jsou přesně obtisknuty povahové rysy a rozpoložení protagonistů. Stačí jen „nenápadné“ uhlazení vlasů a Notářova úlisnost je odhalena. Silný je pak moment vyzrazení totožnosti pisatele-pisatelky milostných dopisů určených Vladimírovi. Když to Arabela zjistí, netančí žádné srdceryvné variace, zůstává stát na jedné straně scény, na opačném konci se nachází její sestra - jen se na sebe dívají, jdou pomalu k sobě a končí v obětí plném zoufalství. Vàmos vypráví příběh bez zbytečných pohybových příkras, pečlivě sleduje drama své hrdinky, která je nucena žít v přestrojení a přetvářce, jen aby neprozradila podvod své matky. První polovina je jakousi „expozicí“ pro následné dění, které graduje ve druhé půli inscenace. Balet má napětí, je podán s choreografickou a režijní jistotou. Vàmose zajímají „výjimečné stavy duše“, které zachycuje v naléhavém a pronikavém tanečním projevu. Ivona Jeličová v titulní roli prokázala své dramatické kvality spolu s technickou precizností. Vchází na scénu jako muž, s krátkými vlasy, v pánských kalhotách, vestě a saku – ale pouze šaty neudávají pohlaví – je nutné taky přinést správné nastavení fyzického zabarvení – a to se Jeličové daří. Dokáže postihnout jinakost mužského projevu a pak se před očima proměnit - její pohyb se stává ženský, je prosycený touhou, něhou i emocionálním pnutím, které prožívá. Jeličová dokázala najít přesvědčivé polohy pro tuto dvojroli - spolu s Filipem Veverkou v roli Vladimíra vyniká v lyrických i dramatických duetech, v nichž se nebazíruje jen na technické obtížnosti, ale také na prožitku a procítění detailu. Vàmos vychází z klasické taneční techniky, je pro něho odrazovým můstkem pro bohaté tvarování plného vzruchu, neotřelých kombinací; nebojí se tok pohybu zastavit, tak aby naplno vyzněla dramatičnost dané chvíle. Výborně jsou vystavěny sborové scény, prostorově proměnlivé a tanečně záživné. S tanečním děním souzní vybrané skladby Alexandra Konstantinoviče Glazunova. Vámos z jeho různých skladeb sestavil partituru, která je pro něho zdrojem „emocí, rytmů a pohybů“. Lucidor a Arabela je plnokrevně roztančené drama, kterému dal Youri Vàmos intenzivní divadelní podobu. Psáno z reprízy ze 13. 12. 2012 Lucidor a Arabela
Hudba: Alexander Glazunov
Choreografie, režie: Youri Vàmos
Scéna a světla: Klaus Gärditz
Kostýmy: Michael Scott
Premiéra 19. 10. 2012
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí