Malostranský hřbitov s hudbou Martinů

Malostranský hřbitov s hudbou Martinů

Malostranský hřbitov s hudbou Martinů

Tančit se dá skutečně všude, jak ukázal i jeden z posledních site-specific projektů. Diváci se za ním museli vydat na hřbitov, který se nachází mezi dvěma rušnými ulicemi pražského Smíchova a je možné si ho všimnout při cestě tramvají stoupající vzhůru od rušné křižovatky Anděl. Tento, Malostranský, hřbitov si vybrala Eva Blažíčková pro svou novou taneční produkci Kytice. Název u mnohých vyvolává asociaci se stejnojmennou sbírkou balad Jaromíra Erbena, ovšem s ní nemá nic společného. Kytice je v tomto případě název skladeb na lidové texty pro smíšený a dětský sbor, sóla a malý orchestr, které Bohuslav Martinů složil v roce 1937. Skladatel dílo věnoval svému příteli, malíři Janu Zrzavému, ve kterém našel spřízněnou duši, když se setkali v Paříži, jež se pro oba stala druhým domovem. Kantátu tvoří osm částí a k Erbenovi odkazují některé vybrané texty i baladické ladění textů. Když si Eva Blažíčková kompozici vybrala, s jasným záměrem zvolila i místo konání, kam taneční výjevy umístila. Právě opuštěný hřbitov dodal dílu až mystické naladění a zapomenuté náhrobky porostlé břečťanem dotvářely neopakovatelnou scenérii. Choreografka do ní ještě přibrala sochy Olbrama Zoubka – jeho skulptury se staly nedílnou součástí předvedených zastavení. Termín premiéry (14. září 2014) musel být kvůli špatnému počasí zrušen a původně plánované tři večery se zredukovaly do dvou dnů, takže v jeden den se odehrála dvě představení po sobě. Dostala jsem se na poslední reprízu 16. září v devět hodin večer, kdy se ve tmě už zřetelně vyjímaly hořící svíčky rozmístěné mezi náhrobními kameny. Před hřbitovem se tísnil dav zájemců a ten, kdo neměl lístek, musel doufat, že zbude něco z rezervace. Přestože počet diváků byl početně omezen, mohlo se vám přihodit, že pokud jste se neprotlačili dostatečně dopředu, přišli jste, bohužel, o některé momenty. Proto jsem velmi rychle postupovala vpřed a hledala místečko, skulinku, odkud bych dobře viděla. A stálo to za to. Tanec života Před hřbitovní kaplí plápolá oheň a zpoza náhrobků vybíhají tanečníci; pohyby zaťatými pěstmi evokují bušení na dveře, vzdor a výbušnost. Extatické výskoky střídají švihy a tanečníci zaujímají stejnou pózu jako stojící socha ženy, má dlaně obrácené vzhůru a ruce pokrčené v lokti – gesto vyjadřuje odevzdání, očekávání, smíření. Náhle vbíhá na cestu malá blonďatá holčička, prolétá tančícím davem, v něm se skryje a z něho posléze vystupuje mladá žena – neklidná, zranitelná a zoufalá. Za doprovodu písně Sestry travičky (text ze Sušilovy sbírky se známým příběhem o sestře, jež otráví svého bratra) sledujeme sólo tanečnice v krátkých průhledných šatech s rozpuštěnými vlasy. Posléze se tanečníci – ženy, dívky, chlapci i tři starší pánové – jako chór v řadě přemisťují mezi náhrobky k dalšímu místu. Tvoří kruh, uvnitř jsou muži, kteří zaujímají sošná zastavení; později tančí ve trojicích, tanečníci se proplétají nebo se jejich těla zlehka vzájemně dotýkají. Z davu vybíhá tanečnice v jasně červených dlouhých šatech, přebíhá na druhou stranu hřbitovní cesty a tančí své sólo plné žalu. Dora Sulženko Hoštová lká nad ztrátou svého dítěte, prudkými švihy protíná prostor, pozorujeme lamentující paže a „duncanovské“ výskoky či spirály. Na trávě stojí v pozadí náhrobek s andělem, tanečnice svléká dlouhou sukni, mačká ji v rukou a chová ji jako své dítě. O něco dále následuje sólo mladíka, hudebně podkreslené baladou o tureckém vězni Milá nad rodinou. Jeho postoj je stejně zlomený jako Zoubkovo torzo Zasažený vedle něho. Lehké zaoblení trupu a svěšená hlava vypovídají o bolesti a smutku. Tanec smrti Přesouváme se po cestě dále a před sochami dvou postav s rozpaženými pažemi (vypadají jako kříže) tančí sbor na skladbu Koleda, zachycuje první pokušení a hřích Adama a Evy v ráji. Poslední zastavení se odehrává na konci hřbitovní zdi, zde stojí hrobka a v ní nasvícená postava. Je to Smrt oděná do bílého šatu jako nevěsta. První stíná staršího muže a pomalu ji podléhají i další tanečníci, kteří se pomalu oblékají do bílých halen a stejně klidně postupují do věčnosti – jejich pohyby připomínají pádlování v Charónově bárce, když procházejí po dřevěných lávkách a přibližují se k nezvratnému konci. Všichni zůstávají ležet na hřbitovní cestě, přichází děvčátko a z rukou mu vypadává na zem zelené pírko – symbol nového začátku… a konce. Eva Blažíčková vytvořila magickou performanci jako mezigenerační dialog, kdy vedle sebe stojí mladí tanečníci a trojice mužů, kteří mají svou taneční kariéru již delší dobu za sebou. Hudba Martinů přechází z dětského, hravého rozmaru k tragickým momentům a choreografka pro ně nachází emotivně silný fyzický výraz. Bez pohybových příkras a technického perfekcionismu, s barevně vyladěnou výtvarnou stránkou jednotlivých obrazů. Tělesné výboje působí jako spontánní tok vnitřního napětí, které hudba vyvolává; promyšleno je každičké hnutí, zastavení. I jednotlivými tanečními obrazy, stejně jako kantátou, prostupují motiv života a smrti, motiv lásky a přírody. Spolu s účinkujícími procházíme vlastně našimi životy – od zrození k zániku. Lze zažít velmi emotivní chvíle, sdílíte je s ostatními přihlížejícími a tanečníky. Popadané listí, hra světel, tma a zapomenuté hroby vzbuzují silné prožitky, kdy zapomínáte na dění kolem sebe – projíždějící tramvaje, zvědavce přihlížející skrze plot hřbitova – a vnímáte jen krásu i pomíjivost předložených scénických obrazů.  Psáno z představení 16. září 2014, Malostranský hřbitov.  Kytice. Mezigenerační dialog
Choreografie a režie: Eva Blažíčková
Scénografie: Ivan Adam
Light design: Jan Beneš
Kostýmy: Lucia Škandíková
Zvuk: Michal Vaniš
Premiéra: 15. 9. 2014 na Malostranském hřbitově 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: