Manon: balet, který nezklame
Inzerce
Letošní sezonu projektu Balet v kině otevřel přímý přenos inscenace Královského baletu v Londýně, proslulé Manon britského choreografa Kennetha MacMillana. Toto dílo slaví již čtyřicet let existence, ale zubu času zatím odolává. MacMillan obdařil literární příběh z 18. století charaktery, jaké můžeme potkat i dnes, a svůj balet vystavěl s pečlivostí dramatika. Román abbého Prévosta Manon Lescaut zpopularizoval v českém prostředí Vítězslav Nezval, který původní předlohu převedl do podoby veršovaného dramatu a některé pasáže jsou dodnes všeobecně známy. I proto je jakékoli zpracování tohoto námětu našemu divákovi blízké a srozumitelné. I balet Manon odráží dobově společenské konvence a podává svědectví o postavení ženy ve společnosti v dobách ne zcela dávno minulých. Kontext snad můžeme vnímat jako historickou kulisu. Nicméně dilema, v němž se ocitá hlavní hrdinka, jež se rozhoduje mezi láskou k chudému chlapci a bohatstvím po boku movitého staršího muže, je aktuální i dnes. Poznámky k tématu zazněly i v rámci pořádaného přenosu, který je něčím víc než jen vysíláním. Přestávky mezi dějstvími jsou vyplněny jak přímými vstupy, kdy je divákům dovoleno nahlédnout do zákulisí, tak i předtočenými krátkými rozhovory s umělci. Večerem jako vždy provázela jedna z britských primabalerín, která v minulosti také patřila k představitelkám této role, Darcey Bussellová. Hlavními hrdiny baletu jsou mladá a nezkušená, avšak půvabná dívka Manon a rytíř des Grieux, který se má stát knězem. Zápletka románu je lehce zjednodušena, z des Grieuxova přítele se pro větší dramatický efekt stává bratr Manon, ale jsou to úpravy, které byly provedeny za účelem vytvořit jednoznačné a působivé dílo. Dramatická je i hudba, kterou z komorních děl Julese Masseneta doplnil o velké aranžmá Martin Yates v roce 2011, mělo by tedy v současnosti jít o trochu jinou verzi než v původním aranžmá Leightona Lucase. Massenetova hudba je k baletu ideální, sám zkomponoval podle Prévostova románu proslulou operu (1884).
Proslulé pas de deux
Ale vraťme se k choreografickému dílu, které i k dnešnímu divákovi tolik promlouvá, dílem vlastní kvalitou, dílem zásluhou provedení Královského baletu, který se předvedl ve skvělé kondici. Hned první dějství, odehrávající se v prostředí hostince, je nejen expozicí hlavních postav a okamžikem zauzlení zápletky, ale také příležitostí pro taneční sbor. Hlediště je zalidněno figurkami pařížského života, ať už jsou to herci, lehčí ženy, nebo chudina. Choreografie sborových scén je velmi rychlá, nedopřává místa k oddechu a tanečníci udivují sehraností a pohotovostí. Hlavní pozornost na sebe strhává postava Lescauta, bratra Manon, který čile komunikuje s „kamarády“ z ulice, vemlouvavě se lichotí bohatému „panu G. M.“ (což je vlastně románový Duval) a zároveň projevuje přátelství své sestře i des Grieuxovi. V jeho mimice i tvrdých gestech se však zračí faleš. Manon je křehkou a něžnou dívkou, jež se do prostředí příliš nehodí, její výjimečnost je zdůrazněna světlým kostýmem a něhou v pohybech, které více evokují svět romantického baletu. Stejně tak des Grieux je zobrazen jako mladík, jenž se nechává unášet svými sny a představami, s pohledem bloudícím romanticky „v dáli“, plavnými gesty paží a skoky zdůrazňujícími lehkost, nikoli sílu. Pan G. M. je převážně hereckou rolí, jeho úloha v baletu po taneční stránce je především být oporou ve zvedačkách a promenádách. Duet hlavních hrdinů, jež tančí Ital Federico Bonelli a argentinská balerína Marianela Núñez, je plný vřelého citu. V závěru prvního dějství se totiž nachází asi nejslavnější číslo celého baletu, kterým je právě milostný duet. Je často uváděn i na různých galavečerech a dodnes překvapuje diváky vynalézavostí choreografického slovníku, variabilitou zvedacích figur, plynulostí. Interpreti jako by prostorem přímo proplouvali.
Na konci prvního dějství nastává zvrat, Manon podlehne svodům bohatého nápadníka a její bratr se snaží urovnat vztah i s odmítnutým des Grieuxem. V druhé části zastihneme bohaté manžele na zábavě v soukromé společnosti. Diváky baví žánrové scénky tančících lehkých děvčat nebo opilecká variace Lescauta, dramatický prvek pak vnáší příchod des Grieuxe. Jeho projev stále připomíná náměsíčné pohyby zamilovaného. Na jeho přítomnost reaguje Manon tím, že se snaží co nejvíce zůstat v kontaktu s ostatními muži, kteří ji obdivují, i v blízkosti svého manžela, který sebejistě popíjí a nevítaného hosta si nevšimne. A zatímco jde Manon v kratičkých tanečních variacích z náruče do náruče svých obdivovatelů, se zoufalou urputností se vyhýbá pohledu zhrzeného milence. Není zcela jasné, proč se nakonec scéna zcela vylidní a tito dva zůstávají spolu sami v přítmí. Drama se stupňuje, přicházejí více herecká gesta a výraz, hrdinka se zmítá nerozhodností, ale nakonec se vrhne do náruče muže, kterého stále ještě miluje. Scéna vyvrcholí návratem manžela, potyčkou, v níž je zabit Lescaut, a zatčením nevěrné ženy.
Jako bychom byli v divadle
Třetí dějství baletu je vyvrcholením tragédie. Stejně jako první dvě je nejprve uvádí sborová scéna, jež seznámí diváka s novým prostředím. Je jím přístav, kde kotví loď přivážející trestance. Přivezla také skupinu žen odsouzených do vyhnanství za prostituci, které se v roztrhaných šatech a s ostřihanými vlasy, jež jsou nejviditelnější známkou hanby, dávají do melancholického tance. Jejich údy jsou těžké a pohyby malátné, seskupují se především do kruhových formací, jako kdyby v tomto prastarém vzorci hledaly sílu pro vyčerpaná těla. Pochmurnou scénu doplňuje postava dozorce (Gary Avis), jenž už pouhým výrazem tváře a postojem vyjadřuje nadřazenost a opovržení. Jako poslední se k hloučku připojuje Manon a des Grieux, dívce opět choreograf ponechal subtilnější, decentní pohyby, které podtrhují křehkost postavy, již ztvárňuje. Odmítá zájem dozorce, ale nakonec je k němu násilím odvedena dvěma vojáky. V dozorcově kanceláři jsme svědky duetu, v němž se Manon snaží marně čelit jeho návrhům: v rukou muže je podobná živé loutce svíjející se v marné snaze osvobodit. Nakonec je zachráněna svým milencem, který však v návalu vzteku dozorce zabije, a oba prchají z místa činu.
V posledním obraze dvojici zastihneme v pralese, který je naznačen dlouhými silnými provazy spuštěnými na scénu, jež připomínají liány, a hustou mlhou v pozadí. Manon v předsmrtném deliriu leží des Grieuxovi v náručí a za nimi se jako stíny objevují postavy, jež defilují před jejím vnitřním zrakem: hostitelka z bohatého domu, manžel, žebrák s děsivou tváří, mrtvý bratr a další. Tato scéna je mnohem více herecká než taneční, neboť veškeré úsilí musí být vloženo do výrazu. Je zde nepochybně moment nebezpečí, že se interpreti nechají příliš unést a mimika přesáhne hranici k přehrávání, ale zkušení tanečníci tomuto nebezpečí nepodlehli. Krátký závěrečný duet plný zoufalství opět autor oživil několika krásnými figurami a poslední vteřiny baletu přikovají diváky k sedadlům jako finále Romea a Julie. I návštěvník projekce odchází s pocitem, jako kdyby byl přítomen přímo na představení, ačkoli je od jeviště vzdálen tisíc kilometrů.
Psáno z přímého přenosu 16. října 2014, Bio Oko.
Manon
Jako bychom byli v divadle
Třetí dějství baletu je vyvrcholením tragédie. Stejně jako první dvě je nejprve uvádí sborová scéna, jež seznámí diváka s novým prostředím. Je jím přístav, kde kotví loď přivážející trestance. Přivezla také skupinu žen odsouzených do vyhnanství za prostituci, které se v roztrhaných šatech a s ostřihanými vlasy, jež jsou nejviditelnější známkou hanby, dávají do melancholického tance. Jejich údy jsou těžké a pohyby malátné, seskupují se především do kruhových formací, jako kdyby v tomto prastarém vzorci hledaly sílu pro vyčerpaná těla. Pochmurnou scénu doplňuje postava dozorce (Gary Avis), jenž už pouhým výrazem tváře a postojem vyjadřuje nadřazenost a opovržení. Jako poslední se k hloučku připojuje Manon a des Grieux, dívce opět choreograf ponechal subtilnější, decentní pohyby, které podtrhují křehkost postavy, již ztvárňuje. Odmítá zájem dozorce, ale nakonec je k němu násilím odvedena dvěma vojáky. V dozorcově kanceláři jsme svědky duetu, v němž se Manon snaží marně čelit jeho návrhům: v rukou muže je podobná živé loutce svíjející se v marné snaze osvobodit. Nakonec je zachráněna svým milencem, který však v návalu vzteku dozorce zabije, a oba prchají z místa činu.
V posledním obraze dvojici zastihneme v pralese, který je naznačen dlouhými silnými provazy spuštěnými na scénu, jež připomínají liány, a hustou mlhou v pozadí. Manon v předsmrtném deliriu leží des Grieuxovi v náručí a za nimi se jako stíny objevují postavy, jež defilují před jejím vnitřním zrakem: hostitelka z bohatého domu, manžel, žebrák s děsivou tváří, mrtvý bratr a další. Tato scéna je mnohem více herecká než taneční, neboť veškeré úsilí musí být vloženo do výrazu. Je zde nepochybně moment nebezpečí, že se interpreti nechají příliš unést a mimika přesáhne hranici k přehrávání, ale zkušení tanečníci tomuto nebezpečí nepodlehli. Krátký závěrečný duet plný zoufalství opět autor oživil několika krásnými figurami a poslední vteřiny baletu přikovají diváky k sedadlům jako finále Romea a Julie. I návštěvník projekce odchází s pocitem, jako kdyby byl přítomen přímo na představení, ačkoli je od jeviště vzdálen tisíc kilometrů.
Psáno z přímého přenosu 16. října 2014, Bio Oko.
Manon
Hudba: Jules Massenet
Orchestrace: Martin Yates
Původní libreto: Leighton Lucas za spolupráce Hildy Gaunt
Choreografie: Kenneth MacMillan
Režie: Julie Lincoln a Christopher Saunders
Scénická výprava: Nicholas Georgiadis
Světelný design: John B. Read
Premiéra: 1974