Marnost tragického klauna

28. 11. 2013 recenze

Autor: Radim Vizváry

Přední představitelka fyzického divadla Irina Andreeva uvedla pod hlavičkou svého souboru Teatr Novogo Fronta 13. listopadu v atypickém prostoru pražského Divadla Na půdu (Cross Club) svou novou sólovou inscenaci s názvem Automatic. Už samotný prostor divákovi předznamenal, že se jedná o komorní představení, a umělecká osobnost Iriny Andreevy napovídá, že lze očekávat tragikomedii s výrazovými prostředky fyzického divadla, které tentokrát obohatila o „raperské“ využití řeči. Kdo čekal Teatr Novogo Fronta, dočkal se. Přestože vlastní poetika, specifické principy divadelních technik, konsekventně promyšlená dramaturgie se zdají už samozřejmostí souboru, nikoho obzvlášť nepřekvapí. Představení sluší půdní prostor dotvořený scénografickými prvky a dobrým světelným designem, avšak ještě by mu pomohla autorská hudba a choreografická spolupráce. Zásadním je ovšem herecký výkon Iriny Andreevy, která je ve skvělé kondici a svým výkonem stále prokazuje mistrovství v oboru fyzického divadla. Námětem se pro autorku Andreevu stal autentický pohled na psy

chické a fyzické nemoci. Dramatické jednání zasadila do abstraktního vězení jako symbolu, ve kterém se výrazně odráží Kafkova poetika. Člověk bezdůvodně uvězněný do cizího prostředí, který se snaží pochopit příčiny a okolnosti beroucí mu svobodu. Člověk snažící se bojovat proti osamocení a uvěznění v sobě samém. Naděje neexistuje, neboť když se vydáme špatnou cestou, přichází zoufalství. Tak velké zoufalství, že už nezbývá nic jiného než se smát. Andreeva se směje hodně a nahlas. Její tělo trpí a ona se tomu směje dál. Svou existencí na jevišti se stává tragickým klaunem, který urputně bojuje, přestože už předem ví o porážce. Klaun, který se modlí k bohu, a pokud jej nemůže najít, vymění ho za rozkoš a masturbaci. Jednotlivé obrazy vyvolávají silnou atmosféru, kdy se potlačená agresivita promění v nářek vlčího vytí, dynamické pohyby nahradí ztuhlá gesta nebo komické snažení a přesvědčení ve správné konání vystřídá nechuť lidského bytí. Andreeva inklinuje k totální parodii sebe sama, čímž i vysvětluje marnost intra- a interpersonálního konfliktu a nakonec i divadla samotného. Vidíme statečného klauna, který si neuvědomuje, že podobně jako Don Quijote bojuje s větrnými mlýny a přitom diváka neustále přesvědčuje o opaku. Není to marné? Je nám ho líto, a proto nejdojemnějším okamžikem celého jednání je jeho smrt. Vysvobození ztvárněné pouhým světélkem, jež po zhasnutí vypustí naději. Ale pro koho? Silný pocit, který divákovi zatají dech. Když si najednou uvědomíme onu marnost tragického klauna vyobrazujícího jedince dnešní společnosti. Psáno z představení 13. listopadu 2013, Divadlo Na půdu (Cross Club). Automatic
Námět, choreografie a účinkuje: Irina Andreeva
Režijní asistence: Jakub Folvarečný
Vizuální spolupráce: Anna Adler
Hudební spolupráce: Julián Alfaro
Produkce: Lucia Šimášková, Nina Špitalníková
Představení podpořili: MHMP, MK ČR, Mládež v akci