Druhou inspirací je – jak jinak – tradiční cirkus: výstup klaunů, práskání bičem, a dokonce drezura živých zvířat. Ale všechno je trochu jinak. Historické odkazy jsou nenápadné, skoro podprahové, dodávají ale představení zvláštní patinu. Již při vstupu do červeného, žárovkami ozdobeného šapitó, na diváka dýchne atmosféra starých časů: ošoupaný červený samet, žluté třásně, odřené dřevěné schodiště a jednoduché lavice kolem dokola malého jeviště, šarmantní francouzští uvaděči v uniformách. Kruhové hlediště stoupá od scény uprostřed, která je jakoby zapuštěná do země; celé aranžmá vzbuzuje dojem býčí arény. A k zápasům skutečně dojde – i když zvířata jsou (většinou) pouze symbolická. Španělsko evokuje hudební doprovod ve formě stylizovaných hispánských melodií a rytmů.
Dva „sluhové“ v tmavých ženských šatech, kloboucích a s příliš velkými botami postupně rozsvítí žárovky na jevišti: show může začít. Nejprve nás uvítá klaun v bílém svou dramaticky-poetickou řečí v celkem srozumitelné češtině(!): jeho slova jsou tajemná a trochu vzbuzují hrůzu… a v tomto duchu se nese celé představení. Do manéže pak vtrhne Titoune, maličká žena v červeném kabátku, a Bonaventure, velký zarostlý muž v kostýmu kapitána. Ona piští a on burácí, vykřikují většinou nesrozumitelná slova a zcela nečekaně se jejich klaunský výstup mění v ukázku perfektní párové akrobacie. Titoune běhá po širokém okraji manéže a vrhá se odtud Bonaventurovi do náruče či na ramena, balancuje vestoje na jeho hlavě, nechá sebou házet nahoru a dolů. Zároveň se tu motají další postavy: Nigloo – malá žena v pánském obleku a s knírem – a její o něco vyšší mužské alter ego, žonglér Mads.
Interpreti hojně využívají moment napětí a také faktor strachu: dlouhé přípravy či zdánlivě nepochopitelné výstupy nečekaně ústí v dokonale propracované, ale děsivé číslo. Jako například scénka sázení a trhání kytiček kolem manéže, při které se hádá Nigloo s Madsem, až nakonec Nigloo přijde s dvěma biči a začne práskat kolem sebe. Mads je navlečen do papírového převleku s dlouhými končetinami a musí se nechat „mrzačit“ bičem. Diváci sedí tak blízko scény, že mohou nad hlavami cítit svištění biče, dokonce i ti v zadních řadách se instinktivně krčí.
Podobně fascinující, jen o něco méně děsivá, je akrobacie loutky v životní velikosti. Branlo připoutá velkého panáka za ruce na hrazdu a pomocí kola s ní otáčí. Loutka se točí na hrazdě, sedá si na ni, balancuje ve stoji na rukou a dělá přemety. V určitých okamžicích vypadá skutečně jako živý akrobat, ne jako panák z papíru a hadrů.
Po párové akrobacii, práskání bičem a žonglování s pistolemi nastává zdánlivý vrchol představení, který se ale, na rozdíl od všech očekávání, nese ve zcela veselém a bezpečném duchu: je to scénka s pejskem. Pejsek je živý (žádná loutka!), malý, roztomilý a dokonale vycvičený. Skáče přes obruč, chodí po zadních i po předních, umí dělat mrtvého a tak dále. V kontrastu ke všemu, co jsme za celý večer viděli, je tento výstup zcela absurdní, člověk se ale nemůže ubránit úsměvu. A pak že v novém cirkuse není drezura zvířat.
Skutečným grand finale je ovšem vzdušná akrobacie na tzv. kolébkách vysoko nad manéží, opět v podání Titoune a Bonaventury. Akrobat je připoután za pas ke konstrukci, aby se mohl ohýbat směrem dolů, vyhazovat a chytat svoji partnerku. A Titoune létá vzduchem, jako by se nechumelilo, sebejistá a zcela přesná. V Matamore nezáleží na příběhu či na tématu; představuje jakýsi alternativní svět, v němž se setkává minulost a přítomnost, veselost a smutek, šílenost a normálnost. Bizarní individua bloudí po jevišti, mluví česky, francouzsky a anglicky, mají pomalované obličeje a masky, mění kostýmy a identity. Z jasně identifikovatelných postav se stávají bezejmenní klauni a sluhové. Kvůli převlekům je těžké spočítat, kolik interpretů zde vlastně vystupuje. Vypadá to, že minimálně osm – až na konci se dozvídáme, že to vše zvládli jen v pěti lidech. Přestože vypadají všichni zmateně nebo jako naprostí šílenci a situace nedávají žádný smysl, je to dokonale propracované divadlo, které zanechá v divácích silný zážitek. Psáno z představení 22. srpna 2014 na festivalu Letní Letná. Matamore
Vytvořili a účinkují: Nigloo, Titoune, Bonaventure, Branlotin a Mads
Hudba a zvuk: Thomas Barrière, Alain Mahé a Bastien Pelenc
Světla: Nicotin
Kostýmy: Anne Jonathan
Skutečným grand finale je ovšem vzdušná akrobacie na tzv. kolébkách vysoko nad manéží, opět v podání Titoune a Bonaventury. Akrobat je připoután za pas ke konstrukci, aby se mohl ohýbat směrem dolů, vyhazovat a chytat svoji partnerku. A Titoune létá vzduchem, jako by se nechumelilo, sebejistá a zcela přesná. V Matamore nezáleží na příběhu či na tématu; představuje jakýsi alternativní svět, v němž se setkává minulost a přítomnost, veselost a smutek, šílenost a normálnost. Bizarní individua bloudí po jevišti, mluví česky, francouzsky a anglicky, mají pomalované obličeje a masky, mění kostýmy a identity. Z jasně identifikovatelných postav se stávají bezejmenní klauni a sluhové. Kvůli převlekům je těžké spočítat, kolik interpretů zde vlastně vystupuje. Vypadá to, že minimálně osm – až na konci se dozvídáme, že to vše zvládli jen v pěti lidech. Přestože vypadají všichni zmateně nebo jako naprostí šílenci a situace nedávají žádný smysl, je to dokonale propracované divadlo, které zanechá v divácích silný zážitek. Psáno z představení 22. srpna 2014 na festivalu Letní Letná. Matamore
Vytvořili a účinkují: Nigloo, Titoune, Bonaventure, Branlotin a Mads
Hudba a zvuk: Thomas Barrière, Alain Mahé a Bastien Pelenc
Světla: Nicotin
Kostýmy: Anne Jonathan
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?