Na váhu! – Konfrontace reality s lidskými touhami

Na váhu! Foto: Vojtěch Brtnický.

„Co sto chytrých vymyslelo, zvrtne Osud měnivý!“

Uprostřed velké potemnělé scény vidíme bílé pódium evokující posvátný stolec, na němž stojí analogová váha. V úvodu je jeviště pomyslně rozděleno na dvě poloviny, které jsou střídavě nasvěcovány; v levé figuruje Vojtěch Hříbek, pravá náleží Johaně Pockové. Oba tanečníci zprvu zaujímají kontrastní role, jeden mluví, druhý se pohybuje. Nejprve je na scéně Vojta, pak světlo zabírá Johana a situace se cyklicky opakuje. Muži náleží role řečnická, epického charakteru, vypráví, filosofuje, komentuje. Dívce zase role taneční, zpěvná a lyrická.

Vojtěch Hříbek po kouskách odpřednáší celý úryvek Lišáka Pseudoluse od Plauta. Ten končí pointou: „Toužíme a pachtíme se a nevíme vlastně, po čem, ani co by nejlíp mohlo touhu naši podepřít. A tak zahazuje často člověk jisté pro nejisté, štve se marně, až ho doštve v jalovém tom shonu smrt. Ale dost už průpovídek, dost už filosofie!“ Johana Pocková odpovídá pohybovou etudou a s každým světelným střihem akci zrychluje a zintezivňuje. V úvodní ouvertuře výsledně předvádí obdivuhodný výkon; velmi rychlý, dynamický a fyzicky náročný tanec zakončuje zpěvem, a ačkoliv je velmi udýchaná, rozezvučí svůj hlas v melodicky strhující a čisté lince.

Tanečníci zobrazují naše věčné zvažování a znevažování rozhodnutí, lopocení se životem a útěky z jistot do nejistot a naopak. Celý život se snažíme někoho ohromit. Ale koho? Dynamika se zrychlí, on předvede přemet, ona provaz a svůj výkon pojmenuje jako provázek v potůčku. Oba tanečníci se obrací do publika a ptají se lidí, co po nich vlastně chtějí. V groteskní paralýze ironizují veškeré konvenční pojmenování toho, co by potenciálně mohli předvést a dostat za úkol. Tanečníci hledí do diváků. Chvíli máme pocit, že jsme na konkurzu a tanečníci v teplákách a sametových bundičkách s kapucí se nám snaží předvést to nejlepší ze sebe. Ještě jednou se omluví a nasazují si průsvitné návleky na hlavu. Celým sálem se rozezní rytmická elektronická hudba s jemně temným nádechem. Performeři se pohybují v osobitém výrazovém tanci každý na své půlce scény, zdánlivě nezávisle na sobě, zároveň však tančí v synchronně sladěném pohybu. Chvíli oba chodí po špičkách a balancují jako na podpatcích, ve snaze zalíbit se publiku. Krátké, průrazné a staccatové pohyby střídají expresivní, obsáhlá gesta, která mísí tanečníkovo ego s alter egem.

„Život je i tak nuda, hloupost, špína…“

Opět následuje střih a řečnická pasáž, tentokrát úryvek ze hry Strýček Váňa od Antona Pavloviče Čechova, v níž hrdina Astrov praví: „Práce mě ubíjí, od rána do noci se nezastavím, nevím, co je odpočívat, v noci ležím pod dekou a třesu se, že mě vytáhnou k pacientovi. Za celou dobu jsem ani jediný den neměl volno. Pak nemá člověk stárnout! Ostatně, život je i tak nuda, hloupost, špína…“

Oba tanečníci si pohrávají se slovy. Co je to váha, rozvaha? Uvážlivost, úvaha, zvažování, odvaha, povaha – celý život zvažujeme a znevažujeme?

„Vážně? – To snad nemyslíš vážně!? – Oni to určitě ještě zváží. – Děkuji, vážím si tvé podpory. – Ale takhle mě znevážit. – To přece nemůžeš brát tak vážně. – Tohle já nemůžu brát na lehkou váhu. – Víš přece, že jsem rozvážný. Vše pečlivě zvažuju. Neváhám jednat, když si mám naklonit misky vah. Vždy s rozvahou. Já vážně vím, jakou váhu má převaha. Mám odvahu, a když se k něčemu zavážu, dokážu se i pořádně odvázat! – Pořád ještě rozvážíš rohlíky? – A kolik ty vlastně vážíš?“

V tento napjatý moment se oba tanečníci postaví proti sobě a začnou se energicky poplácávat po rameni, dodávat si odvahy, provokovat se navzájem a ze hry se postupně stává souboj. Z nevinného smetání pomyslného smetí ze sametových bundiček se vyvine soutěž o to, kdo se víc odváže a kdo druhého dovleče a uváže k váze vpředu.

Nakonec se k ní oba dopraví a skončí v komické poloze – on leží na váze a ona na něm. Po chvilce se vzchopí a pokračuje tanec po celém prostoru, v němž se jeden snaží druhého přeprat a znovu dotlačit k váze. Fungují jako dokonalý propletenec těl pohybující se synchronně po prostoru, chvíli jeden visí na druhém, pak zvažují a znevažují tíži jeden druhého. V závěru oba tanečníci společně stanou na váze. Nikdo z nich nechce být zvážen sám, protože kolektivní zodpovědnost se snáší lépe než individuální. Tak spolu dlouho stojí, každý na jedné noze a druhou vyvažují společné těžiště, s pohledem do publika. Po dobré minutě se konečně zhasne, a ačkoliv sál není příliš velký, hřmí aplausem.

V inscenaci musím vyzdvihnout naprosto skvělou práci se světlem, dobrý hudební výběr, důvtipné gagy, temporytmicky fungující herecké provedení, čitelný koncept a zpracování. Fungovala dynamika, vtip a fluidní propojení pohybu a mluveného slova, hra se slovy, metafory. Hluché místo jsem našla pouze jedno – v závěrečné pasáži, těsně před tím, než si oba stoupnou na váhu, je propletený tanec dvojice místy trošku rozvleklý a herecká intence místy není příliš čitelná.

Inscenace Na váhu! nicméně naprosto předčila veškerá má očekávání, když důvtipně, smysluplně a živě skloubila taneční, herecké i řečnické schopnosti obou performerů.

Psáno z premiéry 23. května 2019, divadlo Venuše ve Švehlovce.

Na váhu!
Koncept: Johana Pocková
Tvorba a interpretace: Vojtěch Hříbek, Johana Pocková
Dramaturgická spolupráce, light design: Jiří Hajdyla
Hudba: Matouš Hekela
Kostýmy: Tereza Černá
Premiéra: 23. 5. 2019